Prvním a nejdůležitějším zdrojem informací byl asi váš tatínek Zdeněk Svoboda. Znal Vojtěcha Jílka dobře?

Ano, dokonce velmi dobře. Poprvé se potkali jako mladí atleti při brněnských orelských závodech Bosonoh proti Bystrci. Pro mého tatínka byl Jílek velkým vzorem a postupně navázali pevné přátelství. Vojta tatínkovi naprosto důvěřoval a mnoho svých úkolů s ním konzultoval. Později si jej dokonce přizval do náčelnické rady.

Jílkovi byla nejbližší atletika?

Orlové si především brzy všimli jeho nadšení a charismat, včetně zodpovědnosti za ostatní a schopnosti je vést. V roce 1936 byl proto zvolen náčelníkem všech Orlů. Přitom nikdy nepřestal být vtipným, pohodovým kamarádem. Že jeho duše byla zároveň plná důvěry v Boha, dokládají Vojtěchovy básně, ke kterým se ráda vracím. A samozřejmě byl také všestranným sportovcem. Nejvíc se skutečně věnoval lehké atletice a na mezinárodních závodech v Antverpách v roce 1930 vyhrál pětiboj. Rád také plaval, vesloval a byl propagátorem tehdy nových sportů: volejbalu a basketbalu. Proslul i jako výtečný glosátor různých akcí a autor desítek článků do orelského tisku.

Jaké byly Jílkovy rodinné poměry?

Vojta měl šest sourozenců, čtyři bratry a dvě sestry. Jílkovi byli pevnou součástí farnosti v Brně-Bystrci a jedna z Vojtových sester, Marie, se stala řeholnicí. Tatínek jim zemřel poměrně mladý. Vojta při vyčerpávající orelské aktivitě dokázal vystudovat medicínu. Než ale přešel na lékařskou fakultu, absolvoval na Masarykově univerzitě tři semestry studia tělocviku, angličtiny a slovanských jazyků.

Množství aktivit asi způsobilo, že zůstával dlouho sám…

Ano, oženil se až po třicítce a jeho manželkou se stala Libuše Téglová, o devět let mladší půvabná studentka práv. Vzali se na Svatém Hostýně, k němuž měl Vojta, jako ostatně většina Orlů, hluboký vztah. Během krátkého společného života se jim narodil syn Jiří. Paní Jílková po míšní obrně v šestém měsíci těhotenství částečně ochrnula a pak potřebovala neustálou pomoc. Svým způsobem to pro ni bylo štěstí. Obviněná z podílu na manželově odboji několikrát prošla vyšetřovnou gestapa. Přijímání tajných zpráv, depeší, telefonických sdělení a hesel, i když vše bylo reálné, jí ale nedokázali. Pomohly právě odkazy na špatnou pohyblivost. Ve statečném snášení toho všeho ji posilovalo také vědomí, že musí žít pro malého Jiříčka. Gestapo ji však sledovalo až do konce války.

Co známe o Jílkově konkrétní odbojové činnosti?

Jako poručík v záloze byl důstojníkem naší armády a odboj pokládal za svou povinnost. Orlové měli ve svém programu brannou přípravu od počátku 30. let a byli proto na válku připraveni lépe než jiné organizace. Sám Jílek okupaci předvídal a přípravou branných oddílů a odporem proti nepřátelům národa se cílevědomě zabýval už od jara roku 1938. Branné orelské skupiny, a tím i mého otce, napojil hned po vzniku protektorátu na odbojovou organizaci Obrana národa a sám se stal členem zemského vedení její vojenské složky. Za hlavní úkol pokládal řízení a koordinaci asi dvaceti tisíc odbojářů z orelských řad.

Není tento počet přehnaný?

Není! Po válce jej oficiálně potvrdil plukovník generálního štábu naší armády Václav Havelský, který patřil k prvním organizátorům a znalcům Obrany národa. Po své emigraci v roce 1940 se na Západě zapojil do bojů s nacisty a mimo jiné působil jako velitel československé vojenské mise štábu 21. armády maršála Montgomeryho. Než byl komunisty po roce 1948 z armády odstraněn, stačil podat více zajímavých svědectví.

Na čem se Vojtěch Jílek v odboji konkrétně podílel?

Podle oficiálních zpráv byl činný zpravodajsky, podléhalo mu několik vysílaček a kurýrů. Kromě toho pomáhal s přechody do zahraničí, v té době zejména u vojáků. Denně tak musel kromě povinností v zaměstnání absolvovat i několik nebezpečných akcí. Zvláštní důležitost měla jeho účast na tělovýchovných slavnostech (tzv. Lingiádě) ve Stockholmu v červenci 1939. Reprezentoval tam stále ještě funkční orelskou organizaci. Při té příležitosti ve Varšavě předal zprávy exilovým představitelům národa a současně od nich převzal pokyny, cenné pro domácí odboj. Později o tom podali svědectví ministři londýnské vlády Šrámek a Hála. Přestože se tehdy Jílkovi nabízela snadná záchrana a kariérní růst v emigraci, vrátil se bojovat na domácí frontu. Orla nacisté zakázali až po jeho smrti, v listopadu 1941.

Kdy a jak došlo k jeho zatčení?

15. května 1941 v odpoledních hodinách si doktora Jílka odvedli přímo z jeho ordinace na brněnské ulici Hlinky dva gestapáci v civilu. Nejdříve s ním jeli do kanceláře ústředí Orla, pak na gestapo, a nakonec do Kounicových kolejí, kde dostal celu číslo 73A ve druhém poschodí vpravo od průčelí.

Jak to bylo s jeho pověstným motákem?

Sedmého července, při druhé návštěvě Jílkovy manželky v Kounicových kolejích, se Vojtovi podařilo vtisknout jí do ruky zprávu s nedozírnou cenou jak pro odbojáře dosud gestapem nezavřené, tak pro další činnost celé Obrany národa. Jílek v motáku věcně informoval o stavu vědomostí gestapa a instruoval o způsobu, kterým mají případní další zatčení odpovídat na dotazy. Orlové pak potřebné informace rozšířili po celé Moravě.

Čekal na smrt dlouho?

Ne. Popravili jej v rámci stanného práva vyhlášeného 28. září 1941 s nástupem kata českého národa, říšského protektora Reinharda Heydricha. Vojtěch Jílek zemřel druhý den poprav. Pod zobrazením sv. Václava v Kounicových kolejích v Brně jej 30. září v 16.55 smrtelně zasáhly dvě střelné rány do týlu a jedna do boku. Žil symbolických 33 „Kristových“ roků.

Přihlásili se svědkové Jílkova hrdinství?

O tom, jak se Vojta choval v Kounicových kolejích, podala svědectví řada spoluvězňů, které ošetřoval a radil jim jako lékař. On je ale posiloval i duševně, vléval jim do duší spolu s vírou v Boha také odvahu a naději. V orelské části Obrany národa o sobě navzájem věděli vždy maximálně tři lidé, všechny znal jen sám Jílek. Tím, že celý seznam vzal s sebou na věčnost, ochránil bezpočet Orlů od nacistických zvěrstev. Tatínek ve svých pamětech píše: „Tehdy jsme myslili, že dojde k zatčení tisíců našich bratří zapojených do podzemního hnutí. Ale náš statečný Vojta navzdory krvavým gestapáckým praktikám nikoho nezradil. Vzal všechno na sebe a na popraviště šel s hrdě vztyčenou hlavou.“

Nebezpečí se týkalo i vašeho tatínka?

Určitě, on se v Obraně národa angažoval také. V době Jílkova zatčení přitom už působil jako profesor chemie, matematiky a tělocviku na Arcibiskupském gymnáziu v Praze. Zatýkání proto mohlo ohrozit i tamní představitele katolické církve.

Kde je Vojtěch Jílek pohřbený?

Urnu s jeho popelem nacisté nejdříve vydali pozůstalým, aby ji mohli uložit do rodinného hrobu v Brně-Bystrci. Protože se ale mnoho lidí přicházelo na hřbitov s Vojtou rozloučit a uctít jeho památku, gestapo zase urnu odvezlo a ke konci války barbarsky zlikvidovalo. Nyní už je bystrcký hřbitov zrušený. Po Libušině smrti ji syn Jiří Jílek pohřbil na Ústředním hřbitově v Brně a na pomníku symbolicky uvedl také tatínkovo jméno. Bohužel sám nedávno zemřel, odešla už i jeho žena Eva a oba odpočívají vedle statečné maminky Libuše. Několik desítek památek na svého dědečka Vojtěcha dnes s pietou uchovává vnuk Jiří.

Vlast, přátelé a jejich děti na Vojtěcha Jílka také jistě nezapomněli.

Dne 15. prosince 1945 byl tento hrdina vyznamenán in memoriam československým Válečným křížem 1939, uděleným prezidentem Benešem jako uznání bojových zásluh za osvobození Československé republiky. Město Brno po Jílkovi pojmenovalo jednu z ulic a na jeho rodném domě (Bystrc, K Dálnici 9) byla v roce 1996, v den 55. výročí popravy, odhalena pamětní deska. Orelská organizace ocenila svého náčelníka in memoriam nejvyšším vyznamenáním – zlatou medailí „Orel zásluze“.

Jílkovu osobnost si několikrát připomněla i katolická církev. Stalo se tak už na pohřební liturgii v roce 1941 a pak při řadě dalších příležitostí…

A brněnský biskup Vojtěch Cikrle v souvislosti s odhalením pamětní desky napsal o Vojtovi a mém tatínkovi: „MUDr. Vojtěchu Jílkovi vděčím za své křestní jméno – nosím je po něm. Moji rodiče si jej velmi vážili a jeho poprava se dotkla celé mé rodiny. MUDr. Jílek byl blízkým přítelem a spolupracovníkem profesora Zdeňka Svobody, mého strýce a kmotra. To, že on válku přežil, bylo důkazem, že jeho kamarád v mučírnách gestapa vydržel mlčet a nezradil.“

Váš zájem se dlouhodobě týká i osobností, které nevinně trpěly v další diktatuře, té komunistické.

Ano, bylo jich mnoho včetně biskupova tatínka a také mého otce. Oba byli po roce 1948 vězněni a mučeni. Nejvíc Orlů zaplatilo za účast na hostýnské orelské pouti v srpnu 1948, kdy byli ve vykonstruovaném procesu odsouzeni k vysokým trestům. Několika měsícům věznění se nakonec nevyhnula ani Libuše, vdova po Vojtěchu Jílkovi. Někdo z jeho přátel, když utíkal před bolševickou perzekucí za hranice, si u ní údajně schoval kufr. Dodnes nevíme, jestli šlo o reálný skutek, nebo o provokaci tajné policie.

Vyprávěl vám tatínek i zkušenosti z nechvalně známé věznice v Uherském Hradišti?

Tatínek o svém věznění nikdy nemluvil. Ale napsal paměti, ve kterých praktiky věznitelů i život své rodiny po návratu domů popsal. Mezi dozorci věznice v Uherském Hradišti jmenoval ambiciózního Ludvíka Hlavačku, který vymyslel mučení elektrickým proudem do bot. Tatínek uváděl, že to bylo něco tak strašného, že prosil Pána Boha, aby umřel. Tak hrozná to byla bolest. Elektřiny se pak můj otec podvědomě bál až do konce života, nezašrouboval ani žárovku. Za všechny vzpomínky, které napsal, jsem tatínkovi nesmírně vděčná. Díky němu, i když jsem se narodila až po válce, toho také tolik vím o Jílkovi. Včetně skutečnosti, že Vojtěch svůj život položil vlastně i za ten můj…

MARTA LAUDÁTOVÁ (roz. Svobodová, nar. 1947) ukončila základní školu s vynikajícím prospěchem, ale jako dcera politického vězně a příslušnice rodiny, která pravidelně navštěvovala katolické bohoslužby, se mohla jen vyučit soustružnicí. Večerně pak vystudovala gymnázium a strojní průmyslovou školu. Provdala se za Zdeňka Laudáta a spolu vychovali tři děti. Po roce 1990 pracovala v obnovené Cyrilometodějské církevní základní škole v Brně. Celý život se aktivně zajímá o osudy členů Orla i dalších politických vězňů 20. století u nás a snaží se na ně uchovat živou vzpomínku. Spolupracuje při tom s projektem Paměť národa a občanským sdružením Paměť.