28. září–4. října 2021
Aktuální
vydání
18
Předchozí vydání
Hledat
Rozhovor
Rozhovor

Obsah

Církev nesmí být bublinou

Rozhovor

28. 9. 2021

|
Tisk
|

Poutníci na Národní svatoludmilské pouti mezi sebou přivítali vzácného hosta, českého rodáka kardinála CHRISTOPHA SCHÖNBORNA. Čím je pro něj jeho původní vlast, jaké výzvy stojí před dnešní církví a co říká na gesta papeže Františka?

V Čechách jste se narodil, přijel jste tedy na návštěvu rodné země. Vaše rodina však byla po druhé světové válce vyhnána, když vám bylo pouhých devět měsíců. Jaký máte vztah k naší zemi?

Říkám o sobě, že jsem „Böhme“, tedy Čech. Kultura této země je starobylá a lidé tu spolu běžně mluvili česky a německy. Já bohužel česky nemluvím, protože jsem se to jako dítě od maminky nenaučil – přesto se považuji za Čecha.

A jak hodnotíte vývoj vztahů mezi Čechy a Rakušany? Součástí Národní svatoludmilské pouti byla i připomínka prohlášení o česko-rakouském smíření z roku 2003, kterou jste tehdy podepsal s předsedou ČBK arcibiskupem Graubnerem.

Myslím, že dnes – 76 let po konci války a událostech, které bezprostředně následovaly – jsou naše společné dějiny „usmířené“. Vidím mezi námi opravdu smířený pohled na historii.

Přijel jste k nám jako zástupce papeže Františka na 1100. jubileum mučednictví sv. Ludmily. Čím je tato světice pro vás osobně?

Přiznám se, že jsem o ní věděl vlastně jen docela málo – v porovnání třeba se sv. Václavem. Svatá Ludmila stojí tak trochu v pozadí. A přitom je první českou světicí. Mohu Ludmilu přirovnat ke sv. Emě (v něm. Hemma, žila asi v letech 980 až 1045 – pozn. red.), patronce Korutan, která je chápána jako „matka“ této rakouské spolkové země. Ludmila nebyla jen babičkou sv. Václava, ale pomohla velmi silně šíření křesťanství v Čechách, což bylo pro naše dějiny zásadní.

Patříte mezi spolupracovníky papeže Františka. Jaký dojem na vás udělala jeho apoštolská cesta na Slovensko a do Budapešti?

Papežovy cesty jsou vždy trochu překvapením, protože navštěvuje i méně známá místa. Bylo pro něj třeba důležité, aby se na Slovensku setkal nejen s římskokatolickou většinou, ale i s řeckokatolíky. A mimořádný důraz položil na návštěvu romského sídliště Luník IX. To je opravdu symbolické jednání, jímž papež sděluje, že jsou pro něj lidé na okraji dění důležití. Papež chce poukázat na lidi, kterým se nevede dobře, jako třeba právě Romům. Zdůraznit jim, že patří mezi nás.

Co je dnes podle vás pro církev největší výzvou?

Abychom nebyli zahleděni do sebe. Každé společenství lidí má vždycky nějaké těžkosti – a církev také. Máme málo kněží i řeholníků, máme ekonomické problémy – u vás v souvislosti s restitucemi, řešíme existenční budoucnost a tak dále. Ale to všechno se týká jen nás samých, není to povoláním církve. Jestli má být církev církví, musí tu být pro lidi – stejně jako kdysi Kristus. Když se lidé příliš zabývají sami sebou, vytvářejí uzavřené bubliny. A církev nesmí být takovou bublinou, to není její úkol.

Jaká byla vaše cesta k duchovnímu povolání a proč jste zvolil zrovna řád dominikánů?

O kněžství jsem poprvé přemýšlel už v 11 letech. Měli jsme velmi dobrého učitele náboženství, kněze, který mě přímo fascinoval. Pak jsem začal ministrovat a vlastně po celou dobu studia na gymnáziu přemýšlel o tom, zda je to má cesta. Asi v 15 letech jsem se seznámil s dominikány, kteří mě zaujali. Přečetl jsem toho spoustu o tomto řádu a samozřejmě navštívil jejich komunitu a klášter. A v 18 letech jsem překvapeným rodičům oznámil, že k nim vstupuji. Byl jsem přesvědčený o tom, že je to tak správně.

Co na to rodiče říkali?

Otec pravil, že jestli to opravdu chci, tak dobře. Ale maminka byla nešťastná – že jsem na to prý moc mladý. A vůbec se jí nelíbilo, že odcházím do kláštera. Ale myslím, že dnes – je jí už 101 let – by mou kariéru už nechtěla změnit. (směje se) Je tedy vlastně ráda.

Jaký máte s maminkou vztah?

Velmi srdečný! Ona je opravdu silná osobnost. Hodně jsem se toho od ní naučil, je to velmi inteligentní dáma a má mnoho zkušeností – ekonomických i politických. Je to okouzlující osobnost a na svůj věk docela hovorná a čilá. Na rozdíl ode mě mluví plynně česky, nedávno poskytla rozhovor nejen vašemu listu (viz KT 16/2021), ale také České televizi.

Mluvili jsme už o papeži Františkovi. Vy jste také studoval teologii u emeritního papeže Benedikta XVI., tehdy ještě kardinála Ratzingera. Jste členem kruhu jeho žáků (tzv. Schülerkreis), který se pravidelně schází. Co vám profesor Ratzinger předal?

Joseph Ratzinger je fascinující učitel, proto má žáky z celého světa. Myslím, že pod jeho vedením promovalo asi 60 doktorandů. A pravidelně se s nimi schází – i poté, co byl v roce 1977 vysvěcen na biskupa a krátce nato se stal kardinálem. Přestože měl v Římě jako prefekt Kongregace pro nauku víry spoustu povinností, každé léto se s námi vždy tak na dva tři dny setkal. Diskutovalo se a on nás informoval o tom, na čem pracuje. A když byl pak roku 2005 zvolen papežem, říkali jsme si, že to naše scházení tentokrát asi už doopravdy skončí. Ale on nás každé léto zval do svého sídla v Castel Gandolfa – do jeho rezignace v roce 2013 jsme měli ještě osm srazů. Studijní kroužek stále existuje, ale už jsme všichni staří pánové a dámy (směje se). Já jsem promoval v roce 1974, vždyť je to již 47 let! Mnoho z nás také zemřelo. Modlím se, abychom se jednou všichni sešli v nebi s našimi drahými a váženými učiteli a abychom se mohli bavit o všech těch teologických otázkách.

To bude jednodušší diskuse, když vám už mnohé bude jasné...

Ano. (směje se) Tak asi budeme ještě o to více žasnout.

Je něco, v čem jste s tehdejším kardinálem Ratzingerem nesouhlasil?

Z teologických otázek nevím o žádné, kterou bych dnes viděl jinak. (odmlčí se) Příležitostně jsme měli diskuse, ve kterých jsem leccos nahlížel odlišně, ale jeho argumenty byly tak skvělé, že jsem nakonec vždycky uznal, že má pravdu. Ale tak to je – v teologii člověk musí diskutovat.

Rádi bychom se vás zeptali na rakouskou církev, zvláště na vídeňskou arcidiecézi, kterou řídíte. Jak zvládla náročný čas pandemie?

Určitě bych neřekl, že to „už zvládla“ – zdá se, že pandemie ještě neskončila. V politice i církvi se u nás samozřejmě vede debata o očkování, ale jeho odpůrci tvoří menšinu. A co pandemie udělala s lidmi, to se ještě neodvažuji říct, je příliš brzy. Velkou výzvou bylo vzdělávání dětí, když se zavřely školy. A věřící dnes samozřejmě nechodí do kostela v takovém počtu jako dříve – mají strach z nákazy nebo si zvykli být doma. Pandemie však přinesla i pozitiva – pro mě osobně to byl čas nečekaného klidu a zdravotně se cítím lépe, ačkoliv jsem byl předtím hodně nemocný.

V říjnu začne v celosvětové katolické církvi dvouletý synodální proces. Jeho podoba bude záležet hlavně na laicích. Co od rakouských věřících očekáváte?

Synodalita znamená hledat společné cesty – ne jistoty nebo výsledky. Budeme hledat a rozlišovat znamení času. To lidé musí dělat společně! A na konci nebude nějaký itinerář nebo návod k použití. Nejde o to, produkovat dokumenty, ale jít po cestě. Papež František to dříve zažil v Latinské Americe, když se každých deset let shromáždily biskupské konference z celého kontinentu a soustředily se na to, co jim chce Bůh právě v té chvíli říct.

A jde to vůbec – jít společně? Například církev v Česku je poněkud rozdělená, jak v názorech, tak i v představě, jak žít víru…

Synodalita znamená věřit tomu, že to možné je. Jistě, v církvi máme různé části – liberální, konzervativní, různé spirituality, neokatechumenální cestu, charismatiky atd. Tahle mnohotvárnost je dobrá a životodárná. Jak s ní nakládat, aby se nerozpadla, ale naopak sjednotila? Církev to takhle dělala vždycky. Už Skutky apoštolů se zmiňují o prvním jeruzalémském koncilu. Nejde však o jakýsi církevní parlament, ale o velkou duchovní cestu, jak říkává papež.

O některých věcech je tedy třeba otevřeně mluvit, jako třeba o zneužívání v církvi. Vás mnohokrát označili za schopného manažera této krize, která se ještě před vaším nástupem do vedení (1995) rozhořela ve vaší arcidiecézi. A papež dokonce uvedl, že Rakousko celkově je v tomto směru jednou z nejpříkladnějších zemí. Co jste si z této etapy odnesl?

Nezáleží na tom, jak ochránit své vzezření, doslova fasádu, ale mít na zřeteli, jak se vede obětem zneužívání. To je změna úhlu pohledu. Samozřejmě, že pro církev je bolestné, když vyjde najevo takový skandál. Ale co je důležitější? Vše dobře zakrýt? Nebo řešit, co se to stalo s lidmi, které to postihlo? Tahle otázka je rozhodující.

Jaká je v tomto ohledu role médií – křesťanských, ale i světských?

Média jsou zrcadlem reality, pokud tedy nešíří fake news, ale informují o tom, co se skutečně děje. Samozřejmě, že dění také interpretují a někdy se jim stává, že jsou poněkud pokřivenými zrcadly. Ovšem Bohu díky, že média existují! Všimněte si, že to první, co diktatury pošlapávají a likvidují, je právě svoboda médií. Pokud se nebojíme pravdy, nemusíme se bát ani jich.

A bylo pro vás těžké postavit se ke skandálům takto transparentně – i třeba s ohledem na kněžskou formaci vaší generace?

Když si jen představím, jak by to bylo dopadlo, kdybychom se tehdy rozhodli vše popřít, myslím, že by to i pro mě samotného bylo mnohem těžší. Ježíš řekl: pravda vás osvobodí. A Václav Havel zase: pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. Jsem opravdu rád, že se snažíme jít společně za pravdou – to je předpoklad uzdravení.

Loni jste papeži odevzdal rezignaci na arcibiskupský úřad z důvodu dosažení kanonického věku. Máte už nějaké plány na dobu, kdy půjdete na odpočinek?

Na to teď nemám odpověď, protože papež mi řekl, že mám ještě zůstat. (směje se)

Co vám nyní dělá největší radost?

Moje služba. Tu dělám opravdu rád, ale musím dbát na to, že mi bude pomalu 80 let. A pokud Pán Bůh dá a toho věku dosáhnu, už bych opravdu nechtěl být v úřadě (směje se). To už tahle služba bude na mém nástupci.

CHRISTOPH SCHÖNBORN OP (*22. ledna 1945, Skalka na Litoměřicku) je rakouský kardinál a od roku 1995 vídeňský arcibiskup. V září 1945 byla jeho rodina vysídlena v rámci poválečného odsunu Němců, žil převážně v Rakousku. Po maturitě vstoupil do řádu dominikánů a studoval teologii, filozofii a psychologii v Bornheimu, Vídni a Paříži. V roce 1970 byl vysvěcen na kněze. Od roku 1975 byl profesorem teologie na Freiburské univerzitě ve Švýcarsku. V roce 1991 přijal biskupské svěcení. V roce 1998 byl jmenován kardinálem a krátce poté zvolen předsedou Rakouské biskupské konference. Před konkláve v roce 2005 jej novináři uváděli jako tzv. papabile (možného kandidáta na úřad papeže). Je členem několika vatikánských kongregací, rad a komisí, spolupracuje s papežem Františkem. Česky vyšly jeho knihy Morálka do kapsy, Nalezli jsme milosrdenství, Cesty modlitby a Rozhodni se pro život.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou