28. září–4. října 2021
Aktuální
vydání
Předchozí vydání
Hledat

Obsah

Volání po řádu a autoritě?

Esej

28. 9. 2021

|
Tisk
|

Církev – národ – vlast. Trojčlenka, o kterou se i dnes opírají někteří zastánci autoritativních stylů vládnutí. Kdo se ale na této národovecké vlně sveze, může snadno skončit mezi těmi, kdo hlásají opak lásky k bližnímu.

V současné době se opět v diskusích o politickém zapojení křesťanů ozývají hlasy, které obranu kulturních, hodnotových a náboženských tradic před progresivistickými liberálně-levicovými proudy spojují se silami, které se veřejně prezentují podporou autoritativních tendencí. V české historii se v případě prolínání katolických a autoritativních názorů nejedná zase o něco až tak nového, nová často nejsou ani témata, která se objevují. Příkladem jsou postoje, které projevovala část českých katolíků v meziválečné éře.

Poválečné hledání

Šok první světové války, který znamenal převrat dosud všeobecně přijímaných a sdílených hodnot, se promítl do našich poměrů dvojím způsobem. Na jedné straně přinesl poměrně silné vzedmutí antikatolické vlny. Souběžně s tím, samozřejmě i pod vnějším tlakem, byla v církevních kruzích promýšlena nová osnova, podle níž se bude katolicismus rozvíjet v nových podmínkách. Významnou roli při formulaci obnovného programu hrálo zejména katolické mládežnické hnutí, které se aktivně podílelo na změně vnitrocírkevního diskurzu v evropském kontextu a ovlivnilo i dění u nás. Mládež byla vždy revoltujícím prvkem, který se vymezoval vůči stávajícím pořádkům. Nejinak to bylo i po roce 1918, kdy navíc její chování ovlivnil fakt, že to byly děti války, které musely předčasně dospět bez vlivu otců. Tato zkušenost přispěla k ještě výraznější radikalizaci. Za první republiky můžeme vidět příchylnost dospívajících jak na stranu levicového i pravicového extremismu, tak ale i směrem k rozvíjení katolické zbožnosti. Mladí katolíci se rozhodně stavěli proti tomu, aby víra byla jen povrchní, usilovali o to, aby se lidé nábožensky vzdělávali a formovali. Aktéři obnovných snah se považovali za strůjce katolické renesance, jež má obnovit všechny oblasti života. K nim počítali i politické uspořádání, s nímž byli nespokojeni. Proto právě u některých z nich nalezly oporu antidemokratické snahy. Nespokojenost vůči fungování demokratického systému se objevila v katolických periodikách již v první polovině 20. let, kdy se zrodila i jedna z nejvýraznějších kritických platforem na intelektuální bázi, totiž sdružení autorů kolem revue „Rozmach“. Zde hrál velmi významnou roli – zpočátku vedle Jaroslava Durycha – i středoškolský učitel a publicista Jan Scheinost, jenž se stává důležitou figurou pro šíření antidemokratických narativů i v pozdějším období.

Pod vlivem krize

Svatováclavské oslavy v roce 1929, připomínající milénium smrti svatého knížete, které proběhly za mohutné veřejné účasti a svým způsobem byly katolickým protipólem husovských oslav, se staly výrazným zlomem zejména, co se týká proměny sebereflexe a sebeprezentace církevního prostředí. Mohutná oslava národního patrona totiž podnítila katolické kruhy k obecnějším úvahám nad směřováním náboženského života na prahu nového desetiletí. Současně daly podnět k výraznější mobilizaci té části katolíků, která se s první republikou a její politickou kulturou příliš neidentifikovala. Pro ně byl sv. Václav jediným přirozeným vůdcem národa – a z toho pak odvozovali fakt, že vhodným modelem správy země by byla vláda pevné ruky, bez parlamentu a bez demokratických svobod. Velká hospodářská krize navíc ve svém důsledku přinesla propad příjmů, růst nflace a vysokou nezaměstnanost. Absence širší státní podpory upadajícímu hospodářství otevřela dveře radikalizaci širokých vrstev obyvatelstva, které postihl hospodářský propad, a tím pádem se rodila i krize politická. Optimismus z budoucího vývoje poměrů, který bylo možné vnímat při oslavách desetiletí existence státu, utrpěl těžkou ránu.

V této situaci začaly vznikat politické koncepty, jež kriticky hodnotily vývoj ve státě a přicházely s alternativami, a to včetně těch katolických. Propojenost dlouhodobějších vizí a aktuální politiky se promítla třeba do vzniku Mladé generace lidové strany, který podnítil známý politik a vydavatel Bohumil Stašek hlavně v Čechách. Její členové měli sbírat zkušenosti, které pak zúročí ve vyšších politických postech. skovou platformou se stala „3. generace“, kde opět působil Scheinost, který po opuštění Národní obce fašistické hledal nové angažmá. V novém periodiku vymezil Scheinost poměrně velkou část polemice s liberální demokracií. Styl příspěvků do časopisu odrážel jeho předchozí názory. Budoucnost katolické církve se podle něho měla utvářet na zcela novém základě, kdy „útočnost myšlenková musí přijít s útočností organizační“. V časopise napadal i přílišnou provázanost křesťanství a demokracie, protože „dědictví Francouzské revoluce, demokracie a parlamentní liberalismus patří do starého železa“.

Přehnaný důraz na pořádek

Stašek a další čeští lidovci si před volbami v roce 1935 lámali hlavu, aby přišli s novými koncepty a tím oslovili zvláště pravicové voliče, čímž by je získali pro myšlenku politického katolicismu. Proto nakonec vystoupili s ideou stavovského státu, který se formálně opře o encykliku papeže Pia XI. „Quadragesimo anno“ (Ve čtyřicátém roce). Stavovství však skýtalo velké riziko v podobě eliminace významu politických stran a parlamentarismu jako celku. Moc se měla dostat jen do okruhu úzké, vybrané elity. Výrazně zde byla přeceňována idea pořádku, kterou vnímali její zastánci jako základní předpoklad toho, aby společnost neupadla do chaosu. Hlavní slovo však měl mezi lidovci stále Jan Šrámek a jeho moravské křídlo, a ten koketování se stavovským systémem zarazil. Pocit politického mesianismu, přesvědčení o tom, že naše ideje jsou předurčeny k tomu, aby nahradily stávající liberálnědemokratický řád, se odrážely i do psaní nejrůznějších časopisů, jež měly katolickokulturní nádech, jako byla revue TAK, Obnova či Řád. Zde působila mladá generace katolických tvůrců, často respektovaných v širší veřejnosti.

Stejně jako nyní se i před druhou světovou válkou hledaly inspirace i mimo českou kotlinu. Populární byl mezi českými katolíky i další příklad symbiózy katolických myšlenek a autoritativního hnutí, a to belgický nakladatel Léon Degrelle, zakladatel hnutí „rexistů“ (podle hesla Christus-Rex). Byl skvělým řečníkem a konzervativní katoličtí voliči mu ochotně naslouchali, protože doufali, že jim splní jejich přání po prosazení lepší morálky. Základ dobře fungující společnosti tvořila podle jeho představ zdravá křesťanská rodina, stavovský pořádek a v neposlední řadě také obhajoba práv vlastního národa. Podstata Degrellova úspěchu tkvěla v tom, že rexisty formoval jako protestní hnutí, které chtělo změnu a vymezilo se proti establishmentu. Proti Degrellovi ale rozhodně vystoupila církevní hierarchie, čímž se nástup rexistů podařilo zastavit. Za války sestavil Degrelle ze svých příznivců esesáckou divizi a byl dekorován samotným Hitlerem.

Pokud se vrátíme do českých luhů, je třeba zdůraznit, že katolická publicistika celkem oprávněně kritizovala tehdejší problémy politického života, tedy klientelismus, korupci nebo propast mezi požadavky občanů a zájmy stran. Způsobem řešení však pro ně bylo v podstatě uzavření demokratické diskuse, neboť své návrhy na změnu politického uspořádání považovali za nejlepší variantu, kterou mohou společnosti nabídnout.

V českých katolických intelektuálních kruzích ovšem odsudek liberální demokracie mnohdy nevycházel přímo z fašistických pozic. V důsledku prosazování stavovského uspořádání, upozadění liberálních demokratických zásad a eliminace role politických stran se ale jejich představitelé přesto dostávali velmi blízko k názorům italského fašismu. Klerofašismus byl však v českých zemích – na rozdíl od Slovenska, Rakouska či Chorvatska – spíše marginální záležitostí.

Nebyli to většinou klerofašisté

Katolické odpůrce demokratických pořádků pak povzbudily i posuny na mezinárodní scéně. Důležitý bod zlomu představovala především španělská občanská válka v letech 1936–1939. Důvodem byla především obrovská vlna krvavého pronásledování španělských katolíků ze strany republikánů. K velkým obhájcům generála Franca patřili i spisovatelé, jako byl Jaroslav Durych, který se kvůli tomu dostal do konfl iktu s Karlem Čapkem. Nejvíce sympatický byl ale českému katolickému táboru jiný diktátor, a to i vzhledem k podpoře již zmíněného stavovství. Byl jím portugalský politik Salazar, jenž na konci 20. let vytvořil systém, který zakázal veškerou opozici. Proti oponentům však tajná policie zpočátku nepostupovala s takovou brutalitou jako jinde a jeho „kvalit“ si cenila i část katolické inteligence.

Pomnichovská situace a vznik druhé republiky vytvořily podmínky, kdy se protidemokratické nálady rozvinuly naplno, a to zejména pod praporem sv. Václava. Svatováclavský kult se na jedné straně stává nástrojem k probuzení pocitu národní pospolitosti, na straně druhé ale znamená snahu ztělesnit v knížeti vůdcovský princip a autoritativní model řízení státu. Svatováclavství se stalo myšlenkovou platformou pro debatu o české národní identitě.

V takto vymezeném národě však podle druhorepublikových představ neměly najít místo cizorodé prvky, které se s takto pojatým konstruktem národní identity neslučovaly: zejména nekatolíci a socialisté. Snahy o posilování konzervativní podoby českého nacionalismu, které v katolickém prostředí nacházely oporu v rozvíjení odkazu národních duchovních tradic, vedly zároveň k rozdmýchávání ryze xenofobních nálad. Ty obracely živelnou a spontánní nenávist nejen proti údajným strůjcům národní a státní katastrofy, ale současně i proti všemu „nečeskému“, tedy v první řadě proti Židům. Po 15. březnu 1939 se však katolická církev ve své drtivé většině staví naprosto jasně proti nacistické okupaci, mnohdy i včetně těch, kteří s první republikou nesouzněli.

Historická sonda do meziválečné reality je důkazem platnosti aktuálních slov papeže Františka, že kříž by neměl být politickým symbolem. Přihlášení se ke katolické víře by také nemělo být jen ornamentem či exhibováním, za nímž se skrývá pouhá ideologie, která s evangelijními kořeny křesťanství nemá až tak moc společného.

Autor působí v Historickém ústavu Akademie věd ČR

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou