Narodil jste se v Hodolanech v padesátých letech. Jaké bylo vaše dětství?

Pokud vzpomenu na dětství, vidím svoje krásné kamarády, z nichž jsou někteří už mrtví. Ti mě naučili třeba jezdit na kole, i když poměrně pozdě, protože jsem byl levý jako šavle. Vidím tatínka, maminku, moji drahou tetu nebo kmotra Antonína. Cítím také vůni třech dosažitelných splavů na řece Bystřičce, která byla osou Hodolan, slyším ševelení topolů… Ale kdybych své dětství rozebral „postanalyticky“, v jaké době jsem vyrůstal a jakou krásu i traumata prožíval, tak by byl můj pohled už značně kritický a díval bych se s despektem hlavně k okolnímu světu, který mě k tomuto způsobu dětství přinutil.

Tím prvním vážným zásahem do vašeho dětství bylo určitě to, že vám jako malému klukovi komunisté zavřeli tatínka. Kvůli čemu?

Můj otec byl ročník 1921 a pocházel ze smíšené rodiny, jeho maminka byla Němka. Byl tedy napůl Němec, ze Sudet, ze Starého Šaldorfu, což je u Znojma. Za války proto narukoval do wehrmachtu, dokonce ke Kriegsmarine, k válečnému námořnictvu. Ale záhy velice složitě utekl přes Francii do Anglie a byl příslušníkem Československé samostatné obrněné brigády, která na konci války obléhala Dunkerque. S touto brigádou dojel pak tatínek od Dunkerquu až do Rokycan, kde byli demobilizováni. Mám z toho pár fotografií, které se zachovaly. Jeho jednotka, to byli mladí, nádherní kluci, účastnili se i slavné přehlídky u prezidenta Beneše a některé pak po únoru 1948 pozavírali. Mezi nimi i mého tatínka.

Jak jste snášel to, že jste byl kluk, který má tátu ve vězení? Dávalo vám to okolí nějak pocítit?

Na to naopak vzpomínám s láskou. Byl jsem malé dítě a tatínkovo zatčení si pamatuju velmi detailně, ale mluvit o tom nechci. Chci ale vzpomenout na pana učitele Schneidera, který se mě pak ve škole zeptal, kde mám tatínka, ačkoli to už určitě věděl, protože Hodolany byly malé. Dnes už je dávno po smrti, ale tenkrát mu mohlo být mezi třiceti až čtyřiceti lety, tedy z pohledu dítěte byl dosti starý. Pamatuji si, že choval andulky, učil nás štěpovat stromy, byl to skutečný učitel. A on se mě tehdy ujal. Od páté třídy jsem pak chodil už na jinou školu a předpubertu jsem prožil v jiné části Olomouce – Na Hradě. Už tehdy jsem tam na hradě očumoval zejména kapli sv. Jana Sarkandera. Mnohem později jsem dělal v sousedství této kaple fontánu „Pramen živé vody sv. Jana Sarkandera“ a zdálo se mi, že jsem na tuhle práci připraven už od těch klukovských let.

Kdy se vlastně začaly projevovat vaše umělecké sklony?

Ještě než tatínka zavřeli, tak mě dovedl do lidové školy umění. Původně sice chtěl, abych se učil hrát na klavír, protože jsme to měli do jisté míry v rodině, ale příslušný pan profesor během několika minut zjistil, že jsem hluchý jak peň. Zamířili jsme tedy do tehdejšího Domu armády, kde vznikla lidová škola umění, obor výtvarný – tam jsem zapadl a už jsem tam zůstal.

Co vás nejvíc formovalo v dospívání?

Útěk z domu.

Utekl jste z domova?

V roce 1967 jsem ve svých patnácti letech odešel na střední uměleckoprůmyslovou školu do Uherského Hradiště, tedy mimo domov. Pak přišel rok 1968, který pro naši generaci představoval zásadní formační období. Myslím, že ti, kterým bylo v roce 1968 už 16 nebo 17 let, se opravdu nemají na co vymlouvat, že nevěděli, jak je to s bolševikem. Navíc jsem byl na UMPRUMce, což byla nádherná škola, kde měl člověk dojem, že musí nutně porozumět všemu, zejména umění. Odebírali jsme také Reportéra, Literární listy a byli naladěni mimořádně nadějně a svobodomyslně. Jenže pak přišel 21. srpen a všechno bylo jinak. Na škole ještě probíhal mladistvý studentský odpor, nádherné stávky, všichni kouřili – i ti, kdo to neuměli. Mohli jsme vše sledovat z první brázdy. Tedy i to, jak celá generace – ta naše i ta představovaná našimi pedagogy – zvolna přitakávala. Určitá část to řešila alkoholem, jiná volbou hnusné kariéry. Byli jsme zkrátka u toho a viděli charakterový pád některých učitelů i spolužáků. Samozřejmě u některých jsme oceňovali úžasnou pevnost a mravní étos, ale to byly výjimky. Pro naši orientaci to byla zásadní zkušenost.

Ještě předtím se vrátil tatínek z vězení. Jaký byl mezi vámi vztah?

Tatínek chtěl dohnat, co kvůli vězení zameškal. Podnikali jsme spolu výpravy na kolech a lezli po Tatrách. Jeli jsme třeba na kole ze Starého Smokovce do Olomouce, trvalo nám to tři čtyři dny, ani jsme nemrkli. Tehdy ještě nejezdilo tolik aut a nebyly žádné dálnice, jen kostkové silnice.

Po roce 1968 ovšem zvolil emigraci. Vás k ní nepřemlouval?

Ne, ani se o ní předem nezmínil, patrně tušil, že jsem si už našel svá životní prkna, což byla UMPRUMka, a vztahy, takže odjel hned v září 1968. A pak jsme se viděli až za deset let.

Kdo z pedagogů byl pro vás klíčovou osobností na UMPRUMce v Hradišti?

Jednoznačně malíř a sochař Vladislav Vaculka, který nás učil figurální kresbu. Byl to ohromný člověk. Skrze něj jsem začal vnímat mnohovrstevnatost bytí, kultury, a byl to i jeden z lidí, kteří se neohnuli. Nakonec ho ze školy také vyhodili, protože vysoce přečníval místní výtvarnictvo. Vladislavu Vaculkovi nakonec vděčím i za slévárnu, kterou mám dnes doma na Velehradě. Zemřel na sv. Václava v roce 1977 po jedné domovní prohlídce a já jsem brzy nato šel na vojnu a pak do vězení. A když jsem se vrátil, tak jsem mu udělal hrob, protože zatím žádný neměl – šlo o bronzový kříž, který odlévali v polovojenské fabrice v Uherském Hradišti. A když to estébáci zjistili, zakázali jim jakékoli moje věci odlévat, a pro jistotu to zakázali všude. Takže mi můj profesor vlastně i po smrti pomohl, abych si slévárnu udělal doma – a od té doby si věci lijeme sami a je to vždycky slavnost pro všechny zúčastněné.

Kvůli čemu vás vlastně zavřeli?

Moje žena by řekla, že jsem byl blbý. Bylo to prosté: nasadili na mě provokatéra, agenta Státní bezpečnosti s krycím jménem Walter (teď už vím, kdo to byl, dnes je podnikatelem a kandidoval do čehosi za Tomio Okamuru, jak jinak), který ode mě chtěl dokumenty Charty 77. Já jsem mu je půjčil a už to bylo. Navíc mě zavřeli 14 dní před svatbou.

Někde jste řekl, že ve vězení jste „vstoupil do předpeklí“.

To bylo v souvislosti s prací na Borech. Ve vazbě jsem byl na různých celách, vystřídal jsem asi pět cel, furt nás stěhovali, a všichni muklové říkali: „Hlavně ne Bory, hlavně ne šatony.“ A šup, už jsem byl na Borech a na šatonech! Byla to ta nejhorší práce, dělal tam třeba i P. František Lízna.

V čem byla nejhorší?

Slovutná jablonecká bižuterie měla výrobny ve vězení, protože nebylo možné, aby tuhle práci dělali normální lidi – byla to naprosto otrocká práce se vším všudy, těžko ji popsat. Když jsem poprvé viděl tu tzv. halu, kam nás přivedli jako přibylce (to je krásný slovo) a přidělili do práce na nějaký úsek, Skutečně jsem viděl předpeklí.

A ty plody vaší otrocké práce se potom prodávaly na poutích?

Ne, posílali je do celé Evropy, jablonecká bižuterie byla světoznámá. To, co se prodávalo na poutích, byl jen aušus, odpad. Lepší muklové pracovali na třídírně, kde se to třídilo a posílalo do Jablonce, a tam se z toho pak dělaly slavné šperky. Dámy je nosily na sobě, ale kdyby věděly, že je na tom krev muklů, tak by z toho omdlívaly. Když se řekne „jablonecká bižuterie“, tak se mi chce zvracet, to je marné.

Jak vzpomínáte na návrat z vězení?

Přijela pro mě moje žena, protože jsem nebyl schopný přejít silnici. Byl jsem na tom fyzicky a psychicky dost špatně.

Co jste po návratu mohl dělat?

Já se nikoho neptal, co můžu dělat a co ne, vždycky jsem si dělal, co jsem chtěl, což byla veliká milost. Za komunistů existoval paragraf ochranný dohled, a dnes mi připadá, že jsem měl tehdy svým způsobem takový ochranný dohled, ale shora. Zkrátka začal jsem zdobit zvony, což byl výsledek vztahu mého tatínka a Ivo Příleského, kterého měl tatínek ve skautu jako vlče a z něhož se později stal prvotřídní malíř z Olomouce. A on řekl staré paní Dytrychové, která měla zvonařskou dílnu v Brodku u Přerova, že zná někoho, kdo by zdobil její zvony, protože na to nikoho neměla a sama sochařkou nebyla. Takže jsem zdobil zvony, což byla první práce, u které jsem vydržel poměrně dlouho. Později jsem pracoval ještě pro další zvonaře jinde ve světě – po pádu komunismu třeba u Petera Grassmayra v Innsbrucku nebo u Pernera v Pasově. Posledním zvonem byl velký pětitunový zvon Panna Marie Svatohostýnská pro Olomouc. Vedle zvonů jsem si jinak kreslil, modeloval, dělal samizdaty a společně s kamarády otevřel zmíněnou slévárnu.

V roce 1982 jste se dostal i k důležitému dílu přímo na Velehradě, kde žijete.

Díky architektu Tomáši Černouškovi, který se stal o rok později i mým biřmovacím kmotrem, jsem tam mohl vytvořit oltář – novou liturgickou úpravu zdejšího chrámu. Dodnes, když na to vzpomenu, nevycházím z údivu, jak je možné, že jsem to v té době mohl dělat. Zároveň mi to otevřelo dveře k tomu, v čem jsem mohl dál pokračovat, co všechno jsem mohl realizovat. Když pominu Ducha Svatého, což nelze, jsem za to strašně vděčný právě Tomáši Černouškovi.

Když jste se pohyboval kolem samizdatu, tak už jste byl zase jednou nohou v kriminále. Zajímala se o vás StB?

Na začátku 80. let na mě nasadili osm agentů, aby mě znovu zavřeli. Bylo už dokonce rozhodnuto, za co mě zavřou: za § 98 podvracení republiky, což bylo v sazbě do 6 nebo 8 let. Ale už to nestihli.

Co vás po listopadu 1989 nejvíc zklamalo?

Zklamali jsme všichni, včetně mě, protože jsme byli málo „bdělí a ostražití“ a dopustili jsme, že se dostali k moci a ke slovu různí pazgřivci, kteří by za normálních okolností neměli opustit kanalizaci. Jenže problém byl už v tom, že tu svobodu jsme si nevybojovali, ale byla nám darována. Na takový nepochopitelný a nezasloužený dar jste pak málo připraveni, a když nemáte některé věci zpracované, jasně definované hradby, budete snadno dezorientovaní. Kdybychom kvalitně prošli pouští jako Izraelité, což jsme neprošli, některé věci bychom nepřipustili. Étos naděje se tak po roce 1989 velice rychle prošustroval, a to i nepojmenováváním věcí, které se měly pojmenovat. Byli odmrštěni proroci, jak to jednou řekl Tomáš Halík, a zvítězila taková nablblá, ukázněná průměrnost a „dobře placená“ zbabělost, což je vždycky brzda všeho.

OTMAR OLIVA (nar. 19. února 1952) je akademický sochař, který se specializuje na tvorbu liturgických předmětů a úpravu chrámových prostor. V roce 1979 byl zatčen a vězněn za šíření materiálů Charty 77. Po propuštění se usadil na Velehradě, kde také vybudoval svůj ateliér a v roce 1985 i kovoliteckou dílnu. Mezi významné Olivovy práce patří interiéry chrámů (např. výzdoba kaple Redemptoris Mater ve Vatikánu), pomníky, kříže, zvony, medaile, kašny a fontány. S manželkou Olgou mají šest dětí.

O autorovi| JAN PAULAS, Obsáhlý rozhovor se sochařem Otmarem Olivou přináší nový Cyrilometodějský kalendář, který právě vychází.