Někdy tomu říkáme „jeden o koze, druhý o voze“. Tak nějak bychom mohli vyjádřit i to, co se odehrálo v evangelijním úryvku této neděle mezi Ježíšem a jeho učedníky. V čem tkví podstata toho nedorozumění?

Pasáž z Markova evangelia časově i tematicky následuje po události Ježíšova proměnění na hoře. Poté, co Ježíš prvně odhalil svým učedníkům, že Syn člověka bude muset mnoho trpět, být zavržen, zabit a po třech dnech vstát z mrtvých (srov. Mk 8,31), se jim dává na hoře Tábor poznat ve své slávě a při sestupu z hory s nimi hovoří o tom, co znamená vstát z mrtvých (srov. Mk 9,9-10). K tématu svého utrpení a zmrtvýchvstání se opět vrací v úvodu této části evangelia. Mohli bychom skoro říci, že ačkoli učedníci dostali několikerý výklad i s názornou ukázkou, nic si z toho nevzali. Šlo jim to jedním uchem tam a druhým ven. Téma utrpení Božího spravedlivého, natož zmrtvýchvstání je doposud mimo rámec jejich představivosti. Mimo rámec jejich představivosti ovšem není fakt, že tři z nich, tedy Petr, Jakub a Jan, zažili s Ježíšem něco mimořádného, nevšedního, posvátného, co ti druzí ne. Byli s ním tam na hoře, dostalo se jim vzácného zjevení a nového poznání. Možná se cítili být Ježíšovi blíž, nějak mimořádní, možná mají nějaký zvláštní úkol, nárok na výsadní postavení. A proto mezi nimi vzniká spor: kdo je lepší, kdo je důležitější, kdo usedne na přední místa. Spor v podstatě mocenský. Z toho, co jim Ježíš říkal, vůbec nic nepochopili a utekli k tomu, co je přehledné, srozumitelné a uspořádané – k debatám o vlastní důležitosti.

Nutno si přiznat, že my, Ježíšovi učedníci 21. století, stejně jako učedníci předchozích staletí, jsme na tom nejinak. Vytvářeli jsme si a vytváříme pořadníky důležitosti navenek vykazované nejrůznějšími odznaky: frčkami, insigniemi a tituly všeho druhu. Ježíš o téhle naší podivné potřebě ví. Ví, že jsme navzájem soupeřiví a chceme nad druhými vyniknout. Zároveň ale dává této naší touze smysluplný rozměr: „Kdo chce být první, ať je služebník všech.“ Podobně jako učedníci, kteří se na hoře setkali s Ježíšem ve slávě, sestoupili z hory do každodennosti, aby to, co zakusili „nahoře“, zúročili „dole“ v konkrétní službě svým bližním. To máme dělat také my. Čím více jsme poznali Ježíše v jeho slávě, tím hlouběji jsme voláni k tomu, abychom se stali služebníky všech.

A neplatí to jen o jednotlivcích, ale i o celku Božího lidu. To, že jsme se setkali s Pánem, že jsme jej poznali oslaveného a zmrtvýchvstalého, že máme víru, kterou naši bližní nesdílejí, nemá být zdrojem naší nadřazenosti a pocitu důležitosti ani touhy si zajistit nějaké privilegované či hájené postavení ve společnosti. Být co nejblíže Pánu v jeho slávě znamená zároveň co nejvíce sestoupit z hory dolů skutečně ke všem.

O autorovi| jáhen ONDŘEJ DOSKOČIL, koordinátor nemocničních kaplanů v českobudějovické diecézi