Co se děje „na sítích“, jak se tam argumentuje, to posléze ovlivňuje i debatu ve veřejných mediích. Ostatně, jsou snad sociální sítě neveřejné? Právě že nejsou… Na sítích, kde každý je sám sobě šéfredaktorem a editorem, a ještě se většinou kryje anonymitou, neexistují meze lží, přehánění, překrucování, urážek. I leckdo z těch, kteří nejsou do sítí lapeni, neodolá a nasákne dříve nebo později tématy i způsoby vedení těchto zničujících válek, které nekončí smírem, kompromisem, ale znectěním něčeho, co bývalo třeba i svatou věcí, hodnotou. Dobře zaplacený marketingový machr vám dnes za draho prodá šunt a znechutí kvalitu. Prodá vám politika-zloděje a zákeřně pomluví čestného člověka.

Anonymita sítí a úplatný marketing rozkolísaly nejednu starou dobrou jistotu. A úpornost těch, kteří příliš tlačí na pilu, byť to můžou myslet dobře, dokonává dílo zkázy. A tak se z liberalismu, ze slova, které slibuje svobodu, osvobozování, stalo pomalu sprosté slovo. Hotová Sodoma, Gomora!

Volání svobody

Na začátku bylo slovo, které vyvolávalo vesměs pozitivní představy: svoboda! Svoboda lidské bytosti od dotěrné až utlačující státní moci. Je to tak odevždy: svoboda „od něčeho“, svoboda negativní, svoboda nebýt nucen dělat, co nechci. A pak je tu ještě svoboda pozitivní, svoboda „k něčemu“, svoboda něco dělat, něčeho dosáhnout. Nedejme se mýlit přívlastky: svoboda negativní je předpokladem svobody pozitivní. Chci-li postavit dům, musí se zrušit zákaz státu stavět, a pak také musím mít na stavění peníze.

Země, kde se zrodil tento koncept, liberalismus, byla zemí prvních manufaktur v mnoha zálivech s mnohými přístavy. Dobře se v ní tedy vyrábělo i obchodovalo. Soudí se, že právě ve Skotsku 18. století se zrodil moderní kapitalismus. A osvícenství jako filozofi e tohoto raného kapitalismu: osvícenství věřících lidí, věřících vesměs po kalvínském způsobu. Továrny řídil jejich vlastník, žádná anonymní akciovka. Malí i velcí podnikatelé věřili v přísného protestantského, spravedlivého Boha a věděli, že se mají řídit Desaterem. Aby zbohatli. A stáli pevně za získanou svobodou. Byla víc než volností, byla názorem na svět, byla liberalismem.

Omezit moc státu vůči občanovi (homo politicus) tím, že se jeho moc rozdělí, to byl příkaz dne, vlajková loď liberalismu. Politického liberalismu. Státní moc máme rozdělenou i dnes. Na zákonodárnou, exekutivní a soudní. Zákonodárná se ještě uvnitř dělí na Sněmovnu a Senát; exekutivní na vládní a prezidentskou; soudní moc na obecné soudy, správní soudnictví a Ústavní soud. Takovéto dělení je zárukou, že žádná z mocí nepřekročí své kompetence. Moci se navzájem hlídají. To je předpoklad naší osobní svobody, našich občanských práv.

Politický liberalismus od té doby, co byl ve Skotsku Johnem Stuartem Millem a Johnem Lockem (a potom ve Francii a Spojených státech dalšími skvělými mysliteli) definován a ospravedlněn, stále platí a nesmí se na něm nic zásadního měnit. Moc musí být omezená. Musí se rozdělit, aby sama sebe hlídala. Protože volby jednou za čtyři roky na to nemusejí stačit.

Tenkrát, a jen tenkrát platila „neviditelná ruka trhu“, která individuální sobectví přetavuje v obecné dobro. V našich „devadesátkách“ s anonymním, nadnárodním vlastnictvím akcií to byl už jen líbivý klam. Neviditelná ruka v bezbožné společnosti ovládané velkými akciovkami byla často ruka zloděje anebo mezi lépe oblečenými lidmi prostě toho, kdo využíval mezer v právu.

Mnoho se toho od té doby změnilo. Spory, které má dnes Evropská unie s Orbánovým Maďarskem a Kaczyńského Polskem, se týkají právě tohoto liberalismu politického. V obou případech jde o nezávislost, oddělenost soudnictví zejména od moci výkonné. Když na to nakonec přijde, ukazuje se, že soudní moc je ze všech tří mocí vůbec nejcitlivější, nejzranitelnější, a tedy že její nezávislost je nejdůležitější.

Ostatně vzpomeňme ještě ze školy: panovník za pradávných dob, když byl stát ještě v zárodečné podobě, objížděl se svou ozbrojenou družinou zemi, vybíral daně, tehdy berně, a soudil spory, které nesměl soudit místní feudál. Panoval zkrátka ten, kdo rozhodoval spory.

Liberalismů je více

Druhý liberalismus je ekonomický. Jde o to, aby stát nebyl překážkou vyrábění a obchodování. Stát ale musí stanovit pravidla obojího (vlastně pravidla trhu) a kontrolovat jejich dodržování. Příliš mnoho pravidel nebo příliš málo pravidel = dusivá regulace nebo volný ring… To jsou nejběžnější témata každodenní politiky. Patří sem všechno od ochrany spotřebitele, životního prostředí, bezpečnosti práce, ochrany duševního vlastnictví, sociální politiky (skladba a výše daní, ze kterých se pak vyplácejí důchody a všemožné dávky), pracovní právo, obchodní právo… Podnikatelé si zpravidla stěžují na přeregulovanost, na příliš silný stát, na byrokracii. Zaměstnanci zas na nedostatečnou ochranu bezpečnosti práce, nízké dávky v nezaměstnanosti atd.

Ekonomický liberalismus není tak nesporný jako liberalismus politický. Naopak, je a bude předmětem nekonečných dohadů, v teorii i v praxi. I když jde také o postavení, sílu státu. Na druhé straně nestojí občan (homo oeconomicus). Jde o spory, které začínají pokojně třeba v jednáních tripartit a mohou skončit v masových stávkách.

Dodnes se vedou debaty o tom, zda ekonomická transformace v 90. letech minulého století byla, nebo nebyla dostatečně regulovaná právním řádem, zda terapie, zvaná „šoková“, byla na místě, nebo zda bylo třeba uskutečnit ji v postupných krocích, aby bylo možno na ni připravit (doplnit, opravit…) právní řád. Korupce je zajisté také otázka etiky, ale „děravý“ právní řád je příležitostí, která nejen dělá, ale přímo inspiruje zloděje. Nedostatečně regulované investiční privatizační fondy se přičinily o první masové „tunely“.

A tak téma korupce, resp. nedostatečně přísných pravidel podstatně určuje volební chování nejpozději od roku 2011 (ale první korupční skandál, který vedl k pádu vlády ODS, se odehrál už koncem roku 1997). Od té doby nastupují „antikorupční“ hnutí – místo standardních politických stran. Dá se bohužel říci, že korupce určuje nejen agendu v politice, ale i povahu politických hráčů. Úsvit demokracie (2011), ANO (2011) i Přísaha (2021) jsou plody korupčního prostředí.

Sám soudím, že regulace v procesu privatizace bylo u nás málo a přicházela pozdě. Jiní (Václav Klaus) tvrdí, že jinak by nedocházelo k potřebné koncentraci kapitálu a hospodářství by se rozvíjelo příliš pomalu. Je pak na politice, na voličích, aby rozhodli, zda je třeba se v zájmu rychlejší transformace smířit s vyšší mírou korupce.

Když zmizí hranice

Je tu ještě jeden liberalismus. Ten nejspornější. Má mnoho podob. Je nejméně určitý, přesto, nebo právě proto vzbuzuje nejvíce emocí, vášní. Kladných i záporných. Jde tu o to, aby se člověk vyvázal z co možná všech společenských vazeb. O ideál „osvobození“, vlastně věčného, nekonečného osvobozování. „Nevaž se a odvaž se!“ – tak zněl reklamní slogan příznačně z konce tisíciletí. „Odvazovat“ se můžeme od norem, závazků či pout morálních, náboženských, sexuálních, estetických… Nejsou tu žádné hranice; co je pro jednoho už svoboda, je pro druhého pořád ještě jen vězení. Tomuto liberalismu se říká „libertarianismus“. A těm, kteří se takto osvobozují a pořád se ještě necítí svobodní, „libertariáni“. Takový Markýz de Sade…

Kdyby to bylo v mé moci, zařídil bych ve světě pojmů redukční dietu. Dnes jsou významy pojmů příliš široké. Cokoliv pak může znamenat pomalu cokoliv. Liberalismus ve třetím významu nemá nic společného – anebo je v rozporu – se svobodou, kterou občanovi a podnikateli (homo politicus a homo oeconomicus) zaručuje liberalismus politický a ekonomický. A jak tedy spolu souvisejí zmiňované dvě svobody, dva liberalismy, například se sexuální orientací, s rasovou rovností nebo s postavením žen ve společnosti? Právě tyto tři agendy vzbuzují mnohde ve světě největší vášně. Cokoliv k této problematice řeknete, může být použito proti vám. Jedna nebo druhá strana totiž přehání, přepíná. Nebo to dělají obě. V různé míře, jistě. Ale když řeknete, která přehání, mohou vás zcenzurovat nebo přijdete o místo na vysoké škole. Záleží na tom, kde a kdy jste to řekl. Když v USA, tak zda na jihu, nebo na severu. Tomu se tam říká „cancel culture“. Prostě kultura „rušení“. Autor se zruší, tj. nic se mu nevydá, kniha nevyjde, socha se zbourá. Jaký to má smysl? Je to forma moderního ostrakismu. Aby se nikdo neodvážil „nekorektního“ úsudku, ostrého pojmenování.

Často se mi zdá, že tu není žádné řešení: když jedna strana zatlačí na pilu příliš, druhá strana udělá totéž. A už je město v plamenech. Dnes se vám zdá, že pravdu má jedna strana, zítra druhá. Vede to, alespoň u mne, k jakési duševní malátnosti. K výčitkám svědomí, že jeden není s to zaujmout jasné, zásadní stanovisko. Řeč, náš jazyk nás zrazuje? Nikoli. Zrazuje nás anonymní, neodpovědná řeč. To na anonymních sítích gradují spory k nenávisti a ta se pak přenáší i do veřejné rozpravy, do médií.

Nicméně jedno zůstává jisté: každá menšina musí být chráněna před diskriminací! Úhrn všech těch aktivit budí v leckom dojem, že poslední, kdo zůstává bez ochrany, je většina. Ta se začíná obávat, že se na ni zapomnělo. A volí pak Trumpa!

Zoufalé a zmatené volání

Spory o práva na identitu – „identitární panika“ – jsou podle mého spíše spory o rovnost, o rovná práva. Nikoli o svobodu, o liberalismus – ten je v tom nevinně. Ale odnáší to za všechny soudobé zmatky.

Rovnost není primárně starostí liberalismu, nýbrž spíše demokracie (vláda většiny při zajištění ochrany menšiny, menšin), resp. vlády práva. Ta zajišťuje ochranu menšin před diskriminacemi všeho druhu.

Svoboda sama není, nemůže být zdrojem dekadence, relativismu. Zatracování liberalismu je zoufalým, zmateným voláním po silném vůdci, po diktátorovi.

Milí znejistění, rozkolísaní čtenáři: čtěte zase staré dobré knihy. Osvědčené. Čtěte autory, kteří vás nezklamali. Písmo na prvém místě. Hlavně nečtěte anonymní žvásty.

O autorovi| Petr Pithart, Autor působí na Právnické fakultě UK, mezi lety 1990–1992 byl premiérem ČR, v letech 1996–2012 působil v Senátu Parlamentu ČR