Rád čtu vaše blogy a v mnoha z nich se dělíte o cyklistické zkušenosti, jste propagátorem e-bike. Proč?

Jsem nejen propagátorem elektrických kol, ale obecně cyklistiky, kterou mám rád a najezdím mnoho kilometrů. Elektrokola mnozí zpochybňovali, my jsme ale s Patrikem Paulem a Štefanem Čemanem zachytili trend. Štefan jezdil tzv. downhill a začal je jako první prodávat na Slovensku, kolo vytiskl na 3D tiskárně. Všichni se mu smáli, protože začal s prodejem odpružených horských kol. Hloupost to nebyla a on vytvořil trh a nový segment pro cyklisty, například seniory, kteří se tak dostanou i do hor.

Ve městech se rozmáhá sdílení kol, bikesharing. Nelikviduje se tím vlastnictví jako takové?

Hodně věcí vlastnit nepotřebujeme. Vrtačku nepotřebuji vlastnit, ale potřebuji s ní vrtat. A vrtám tři minuty v roce, když manželka donese domů nějaký obraz (směje se). Ovšem i tak mám doma asi tři vrtačky. Na co? Mluvit se tak dá o sekačkách, pilách… Samozřejmě záleží na tom, kde člověk bydlí. Ale myslím si, že přijde doba, kdy ani auta nebudeme vlastnit, ale jen používat.

Může být každý podnikatelem?

Podnikatel je ten, kdo chce nést odpovědnost za svůj život, který jsme dostali jako dar, a ne proto, abychom ho promrhali. Čím je člověk starší, tím víc si uvědomuje hodnotu času. Podnikání je způsob, jak ten čas využiji – buď na hlouposti, radovánky, anebo na něco užitečného. Nadání jsme dostali k tomu, abychom někoho obohatili, abychom světu něco dali a abychom ho spoluvytvářeli, k čemuž nás zve Stvořitel. Inovací můžeme tomuto světu dát pečeť. Podnikání je tedy schopnost přeměnit talent na užitek. Učitelka, která v dětech rozvíjí to dobré, je podnikatelkou s jejich talenty. Kněz Vlado Maslák z organizace Dobrý Pastier (dále Dobrý Pastýř), který pracuje s lidmi bez domova, je mimořádně šikovný podnikatel, i když to slovo nikdy nepoužil. Inovuje lidi, kteří někdy upadli, vytahuje je z toho.

Dá se člověk inovovat?

Mám vnučku a na ní každý měsíc vidím, jak se inovuje, jak roste a učí se. V asijské kultuře si u člověka, kterého déle nevidí, všímají toho, co se na něm zlepšilo. Ve stáří je tělesná schránka slabá a duchovno zesílí – i to je inovace, nepřijít před svatého Petra „zkažený“, ale „vylepšený“ a dobrý. S manažery jsme si to prakticky rozdělili na čtyři dimenze: fyzická schopnost fungovat, dále schopnost učit se a rozvíjet si mysl. Naučené bych pak měl použít na dobré věci. A nakonec je to spiritualita a duchovní rozměr člověka: dát tomu vyšší smysl, k čemu je to celé dobré. Inovace člověka znamená tohle pochopit, objevovat svou cestu a její smysl.

Zmínil jste kněze Vladimíra Masláka, se kterým spolupracujete v Kláštore pod Znievom. Jak mu pomáháte?

Dělám mu řidiče (směje se). On je takový můj šéf – často za ním chodím a moje manželka mu vede mzdy a účetnictví. Nejdříve jsem měl potřebu mu tam všechno organizovat. Pak jsem pochopil, že já to dělám podle světských principů, ale on podle principů vyšších, Božích. Když jsme například začali stavět nemocnici nebo domov sociálních služeb, chtěl jsem připravovat harmonogram a cíle. Vladko mě zastavil: „Nech to být a pojď se pomodlit, to už je vyprojektované nahoře.“ Má schopnost vidět věci, které já nevidím, a řídí je s láskou. On neví, co bude dělat zítra nebo pozítří, ale všechno, co dělá v daný den, vykoná s obrovskou láskou a citem. A tehdy je součástí Božího projektu.

Jak se to u vás konkrétně projevuje?

Každý den nabízí krásná překvapení: jednou přijdou peníze, které jsme nečekali, pak objevíme zbořeniště a napadne nás, že ho asi máme koupit a opravit. Jindy dovezou koně a zjišťujeme nač… Boží plán je lepší než náš. Moje úloha je se to učit. Jako „technický náměstek“ mu tam každý týden přivedu nějakého podnikatele, který nám přiveze dřevo, železo nebo třeba pomůže postavit modulární domy. Tak se tyto dva světy – lidské a Boží podnikání – daří propojovat. Například použijeme to, co jiní vyhazují, nakrmíme lidi i zvířata, repasujeme nábytek... Je to obrovská synergie: někdo nám pomáhá tím, co nepotřebuje.

Dokážete taky nedělat nic?

Neustálá práce je dílem Zlého, který nás pořád pohání do činnosti, a je způsobená i naším egem. Mozek pořád něco řeší, ale potřebujeme mít i fázi odpojení se – abychom dokázali rozlišovat, odstranit nepodstatné a učinit správné rozhodnutí.

Říkáte, že Vladimír Maslák řídí láskou. Často však u křesťanských projektů vidím, že jsou to dobří lidé, ale ne odborníci. Profesionalita se nahrazuje vírou…

Můj přítel definuje moudrost jako něco, co je naučené (formální vzdělání, studium), plus znalost (něco jsem dělal, informace se proměnila na akcii). A pak je zde přístup: znalost a naučené používám k dobré věci a dělám to systematicky – dokážu řídit projekt, umím myšlenku proměnit na inovaci nebo byznys. Při křesťanských aktivitách si také všímám amatérismu, dobrý úmysl opravdu nestačí. „Páchání“ dobra je kontraproduktivní. Asi si neumíme představit „lékaře“, který by neměl než dobrý úmysl. Neznalí lidé ovšem nevědí, že jsou neznalí. Nevědí, že nevědí. To je velmi nebezpečné a je potřeba s tím něco dělat.

„Klienty“ P. Masláka se stávají také „bohatí a úspěšní“, jak jste sám napsal ve svém blogu: „Mají peníze, moc, slávu, ale někdy jim chybí chuť do života, ztratili energii a smysl života… Tak jako existuje závislost na drogách, alkoholu nebo hazardních hrách, bývají lidé závislí i na moci, slávě, zábavě nebo práci.“ Dá se jim vůbec pomoct?

Mnohdy se stalo, že se mi takový „bohatý a úspěšný“ člověk rozplakal a litoval dosavadního života nebo ho přehodnocoval. Zažil jsem i věty jako „sloužil jsem špatným věcem“ – a to řekne jeden z nejbohatších lidí u nás. „Rozpadla se mi rodina. Nemám vztah s dětmi.“ To všechno jsou úspěšní lidé, o kterých se píše ve Forbesu. Znám tudíž i tu odvrácenou tvář, co všechno obětovali. Závislost na práci a na úspěchu může být stejně nebezpečná jako na alkoholu nebo drogách. Dokonce nebezpečnější, protože není tak vidět a lidé jsou na workoholismus hrdí! V Dobrém pastýři jsme měli populárního bubeníka, prvoligového basketbalistu, soudce z Košic, inženýry, kněze, všechny profese. Třetina lidí má vysokoškolské tituly, mnozí z nich jsou úspěšní podnikatelé – ale bývalí, kteří se dostali do různých konkurzů a exekucí. Mnohdy přitom ne vlastní vinou. Jejich vina je, že se nechali oklamat nebo byli povrchní.

Co je příčinou těchto pádů?

Základem všech hříchů je skutečně pýcha. Začne se mi dařit, něčeho jsem dosáhl a jdu dál, dál, dál. Vidíme to v politice i byznysu, že takový člověk neposlouchá zpětnou vazbu, ztratí sebereflexi a smysl pro realitu. Další věc je závislost. Jeden z veleúspěšných podnikatelů mi říkal, že je ekonomický sportovec – soutěží ve vydělávání peněz. Jinému, který je už v důchodu, jsem zavolal. „Co děláš?“ ptám se. „Víš, kolik je práce s tím, když mám hodně peněz? Pořád mi tu nosí investiční plány a já to musím číst a rozhodovat se.“ Mluvím o člověku, který je normální a všechno vydělal vlastní prací. Ale nadbytek peněz mu působí problém.

Jak to vypadá v korporacích?

Potkáváme tam manažery, na které je vyvíjen obrovský tlak – na pracovní výkon, ale i na potlačení vlastního svědomí. Šéf jedné velké banky mi říká: „Jsem horník. Každý den doluju prachy, ale už nemůžu. Jenže to mám dobře zaplacené, tak ještě vydržím.“ V korporacích se často mění manažeři, kteří střídají místa, a tak se odloučí od rodiny. Je tam mnoho nástrah. Mně je těch lidí líto, jsou jako štvaná zvěř. Mají spoustu peněz, ale nevědí, jak je utratit, a kdyby zůstali bez práce, jsou ztracení, protože nic jiného neznají, jen adrenalin a stres.

Ve vaší rodinné firmě podobná úskalí nehrozila?

Byznys jsme vždy brali jako formu zábavy a nehrotili jsme to – nechtěli jsme za každou cenu růst nebo se stát globální firmou. Nestalo se to smyslem našeho života. Dlouho jsme s manželkou pracovali a asi nám to zasahovalo do života, protože dcera nám při nedělním obědě říkala, že jsme pořádně postižení, když se i teď bavíme o práci. I u mě nastalo před 15 lety takové uvědomění si, co je v životě důležité. Nejmladší dcera jako pětiletá ochrnula, měla boreliózu. My jsme nevěděli, že je to borelióza, a vypadalo to dost tragicky, jako poškození mozku. Seděl jsem na JIP a uvědomil jsem si, že najezdím tisíce kilometrů, ale na dceru čas nemám. Její nemoc mě k ní přivolala. Poprvé jsme si zahráli pexeso. Pomáhá mi – po vzoru Anselma Grüna – rozdělit si čas na několik oblastí. Protože mám rád kolo, denně se skoro tři hodiny věnuji této fyzické činnosti. Zjišťuji, že člověk udělá víc, když dělá méně.

Považujete se za křesťanského podnikatele?

Slovo „křesťanský“ nerad používám, protože sice máme „křesťanské“ strany, sdružení nebo školy, ale je to velká opovážlivost. Chtěl bych být „křesťanský podnikatel“, ale neříkám, že jím jsem, protože jinak bych se musel stydět, jestli jsem všechno udělal tak, jak by to „křesťanský podnikatel“ udělat měl. Nemyslím teď daňové podvody, ty jsem nepáchal, ale třeba zda jsem byl vždy spravedlivý ke spolupracovníkům, jestli jsem se vždy choval jako křesťan… Asi ne.

Dá se tedy podnikat s Ježíšem?

Dá. Dlouholetý vysoký manažer a dnes kouč Marián Kolník učí podnikat v souladu s principy. Ty vtiskl Stvořitel do tohoto světa a my to nedokážeme ovlivnit, můžeme je jenom pochopit a snažit se podle nich žít. Všiml jsem si, že jako křesťané – nejen v podnikání – rádi lamentujeme. Je to malověrnost? Máme přece „tichého společníka“ Ježíše. Jak říká svatý Ignác, jsme pod jeho zástavou, jsme Kristovo vojsko. Tak čeho se bojíme?

Vaše motto zní „Co nemáme, to nepotřebujeme“.

(směje se) Tuto větu jsem poslouchal tři týdny, když jsem putoval s horolezcem Zoltánem Demjánem po Himalájích. Potkávali jsme mimořádně chudé lidi, kteří neměli elektřinu, cesty, nic. A oni byli veselí! Připadali mi úžasně šťastní. A Zolo na to: „Co nemáme, to nepotřebujeme.“ Na co by jim bylo auto, když nemají silnici? K čemu je televize, když není elektřina? Toto je svět, ve kterém se narodili a našli v něm štěstí. My jsme obklopeni harampádím a ještě se nám vnucují reklamy, co všechno dosud nemáme. Potkávám u nás zamračené lidi, kteří mají všeho nadbytek, a uvědomuji si, že nám Pán Bůh dal výbavu k tomu, co bychom měli v životě dokázat a udělat, ale my si toho vůbec nevážíme. A stále chceme něco, co nepotřebujeme. Z toho mi vyšel vzorec štěstí. Štěstí je vděčnost za to, co máme, lomeno sháněním se po tom, co nepotřebujeme.

JÁN KOŠTURIAK (nar. 1961) žije s manželkou Milenou střídavě ve Varíně a v Měrůtkách, mají tři děti. Zabývá se inovacemi a propojováním lidí na Podnikatelské univerzitě. Na Slovensku založil společnost Fraunhofer, dnes IPA Slovakia. Je poradcem a koučem v oblasti inovací, strategického managementu, organizace podniku a průmyslového inženýrství. Napsal několik knih, například O podnikání s nadhledem (Karmelitánské nakl. 2015), Peniaze v rukách kresťana nebo Zjednodušovanie práce a života. Věnuje se turistice a jízdě na horském kole.