Už několik let v olomoucké akademické farnosti provázím katechumeny při jejich prvních krůčcích v církvi. Těsně před přijetím iniciačních svátostí probíhá jeden z nejkrásnějších rituálů, na který se každým rokem velmi těším. Tento krásný obřad se koná před slavnostní bohoslužbou. Čekatelé křtu jsou vyzváni, aby k chvále a slávě Boží vyznávali víru, kterou přijali. Jako kněz se při tom dotýkám palcem jejich uší a rtů se slovy: „Eff atha, otevři se!“ Nenapodobitelnou atmosféru této posvátné chvíle vždy umocní text evangelia o uzdravení hluchého s vadou řeči (Mk 7,31-37), tedy vyprávění, které si připomínáme při liturgii 23. neděle v mezidobí.

Správně vidíme jedině srdcem

Tato perikopa je moudře zakomponována do kontextu, který nám pomáhá pochopit její duchovní smysl. Příbuznost s navazujícím uzdravením slepého (Mk 8,22-26) není jistě náhodná, stejně jako přemostění mezi oběma zázraky, kterým je příběh o plavbě na lodi. Ježíš zde uzdravuje nemocné smysly, jež člověka izolují a odcizují. Jednotným tématem je zaslepenost, zatvrzelost a neschopnost vnímat hlubší význam učení a mocných činů učitele z Nazareta. „Správně vidíme jedině srdcem; to nejdůležitější je očím neviditelné,“ napsal výstižně Antoine de Saint-Exupéry v Malém princi. Teprve důvěra dává lidskému srdci prohlédnout a spatřit i to, co je hluboko pod povrchem a je našim smyslům nedostupné.

Hluchý není schopen k Ježíši přijít sám, hluchota působí jeho uzavřenost a neschopnost správně komunikovat. Nemocný je proto vyloučen z normálního života a odkázán na pomoc druhých. ho přivádějí k Ježíšovi a jeho jménem prosí, „aby na něho vložil ruku“. Jejich víra vytváří živnou půdu pro mocný čin, který je znamením Ježíšova „mesiánského“ poslání, a tedy naplněním příslibů, o nichž psali starozákonní proroci. Jeden takový profétický výrok nám nabízí první čtení: „Řekněte malomyslným: ‚Vzmužte se, nebojte se! Hle, Bůh váš přináší odvetu, odplatu božskou! On sám přijde a spasí vás!‘ Tehdy se otevřou oči slepých, odemknou se uši hluchých. Tu poskočí chromý jak jelen a zaplesá jazyk němého, neboť na stepi vyprýští vody, potoky na poušti. Vyprahlá země se změní v močál, a žíznivá půda v prameny vod“ (Iz 35,4-7a).

Neklouzat po povrchu

Nemělo by nám uniknout, že Ježíš nejprve odvádí hluchého pryč od zástupu, do ústraní. Zvláště v dnešní době přesycené informacemi, kdy se na nás valí ze všech stran zkratkovité odpovědi médií a sociálních sítí, si potřebujeme uvědomit, jak důležité je umět se odpojit, najít si čas na tiché usebrání a samotu s Bohem. Ježíš nám v tom ukazuje cestu, protože on sám často odchází na opuštěná místa, aby se modlil a načerpal sílu pro své nelehké poslání. Ale dav můžeme chápat i jako symbol hluku našich malicherných a pošetilých tužeb. Pokud nechceme jen klouzat po povrchu a najít pramen Života, ze kterého by i jiní mohli pít, neobejdeme se bez chvilek klidného spočinutí v Boží přítomnosti.

Ježíš pak vkládá své prsty do uší nemocného. Jeho uzdravující dotyk nacházíme i na mnoha dalších místech, „všichni, kdo se ho dotkli, byli uzdraveni“ (Mk 6,56). V tomto symbolickém gestu můžeme vidět odkaz na „prst Božího působení“ v našem životě. Jak kdysi prohlásil Řehoř Veliký, výraz „Boží prst“ je synonymem pro Ducha Svatého. Vložit prsty do uší tedy podle tohoto svatého papeže znamená otevřít mysl hluchého prostřednictvím darů Božího ducha pro poslušnost víry. Ježíš se pak dotýká slinou jazyka nemocného a naznačuje jakýsi polibek důvěrné blízkosti. Podle Bedy Ctihodného slina předznamenává „chuť moudrosti“. Vychází z Ježíšových úst a díky ní je hluchoněmý konečně schopen vyslovit moudrá slova.

Pánův povzdech směrem k nebi můžeme chápat jako přímluvu k Otci za nemocného, symbol Dechu Života nebo projev bolesti nad chybami, jež způsobují naši uzavřenost. Teprve pak slyšíme Ježíšovo: „Eff atha, otevři se!“ Mohlo by nám to připomenout magickou formuli z pohádkových vyprávění, ve kterých je možné otevřít skálu s poklady jen díky použití správného výrazu. O to tu ale nejde. Tento imperativ navíc není zřejmě určen nemocnému, ale jeho sluchu. Teprve díky tomu, že se nemocnému otevírají uši, je schopen zaslechnout Ježíšův hlas, pouta jeho jazyka padají a on může správně mluvit a svým životem oslavovat Boha.

Autor je jezuitský kněz a teolog, působí v Akademické farnosti Olomouc.