Důvodem určitě nebyl záměr vyhovět požadavku genderové vyváženosti, ale prostý fakt, že papež František už v říjnu 2019 podepsal dekret potvrzující pravost mimořádného uzdravení na její přímluvu.

Róża Czacka přišla na svět 22. října 1876 v Bílé Cerekvi (dnešní Ukrajina) jako šesté ze sedmi dětí Zofi e a Felikse Czackých. Pocházela z významného šlechtického rodu, který se angažoval nejen v záležitostech tehdy ještě rozděleného Polska, ale i v životě církve. Například bratr jejího otce, kardinál Włodzimierz Czacki, básník a vatikánský diplomat, byl za pontifikátu Lva XIII. papežským nunciem v Paříži. Největší vliv na výchovu malé Róży měla však babička Pelagia z Sapiehów. Róża jí sedávala na kolenou a spolu si předčítaly z francouzského vydání Kempenského Následování Krista. Této knize Róża zůstala věrná po zbytek svého života.

Pád z koně a ztráta zraku

Zásadní zlom v životě mladé hraběnky ale nastal ve chvíli, kdy ve svých dvaadvaceti letech kvůli pádu z koně definitivně přišla o zrak – problémy s ním však měla už od dětství. Operace ani péče lékařů nepřinesly očekávaný výsledek. „Zrak vám už nikdo nevrátí, ten je nenávratně ztracen. Veškeré další úsilí je marné. Místo toho raději uvažujte o tom, jak zlepšit úděl osmnácti tisíc nevidomých v Polském království, na které dosud nikdo ani nepomyslel,“ zněl konečný verdikt lékaře. Nebylo snadné se s ním vyrovnat. Na celé tři dny se Róża uzavřela ve svém pokoji. Ztrátu zraku přijala nikoliv jako Boží dopuštění, ale jako důkaz Boží milosti. Když pak vystoupila ze své „klauzury“, smířená sama se sebou a se svým údělem, rozhodla se zasvětit svůj život nevidomým.

Ve stopách prosťáčka Božího

Příprava k tomu trvala několik let. Především ona sama se musela naučit žít se ztrátou zraku. Učí se Braillovo písmo, podniká řadu cest na Západ (Francie, Německo, Rakousko, Švýcarsko), aby se seznámila s moderními metodami práce s nevidomými dětmi. Obrovskou inspirací je pro ni přístup Maurice de La Sizeranna. Tento francouzský odborník v oboru tyfl ologie (vědní obor zabývající se zrakově postiženými a jejich společenským uplatněním) nesouhlasil s tím, aby se postiženým pomáhalo pouhými almužnami, nýbrž nabádal, aby se rozvíjely všechny jejich vrozené vlohy a talenty a aby byli užitečnými a plnohodnotnými členy společnosti.

Vedena touto ideou, zakládá Róża v roce 1911 Společnost pro péči o nevidomé. Také svůj dědický podíl po smrti otce věnuje na pomoc postiženým. Organizuje pro ně kurzy Braillova písma, výroby košíků, zakládá první útulek pro nevidomé dívky a pracovnu pro přepis knížek v Braillově písmu. Ve Varšavě vzniká první chlapecká škola, kde se učí v tomto typu písma v polštině. Dále organizuje letní tábory pro děti s vadami zraku. Zakládá i první školku, což bylo v té době naprosté unikum.

Začátek první světové války zastihl Różu na návštěvě u bratra na vzdálené Volyni. Kvůli válečné frontě se nemohla vrátit do Varšavy. Celé tři roky proto strávila v Žitomíru (dnešní Ukrajina). Tam se rozhodla pro zásadní změnu své životní orientace. Pod vedením zpovědníka P. Władysława Krawieckého zahájila noviciát třetího řádu sv. Františka a stejně jako tento světec se rozhodla – inspirovaná Kristovým evangeliem – pro radikální chudobu. Řeholní roucho obléká v listopadu 1917 a přijímá řádové jméno Elżbieta. Nicméně myšlenka založit kongregaci sester, které by se speciálně věnovaly zrakově postiženým, ji provázela už nějakou dobu. Nápad zprvu narazil na nepochopení ze strany varšavského arcibiskupství. Jeden z kuriálních pracovníků se tehdy dokonce vyznamenal výrokem: „Slepá baba by chtěla zakládat řeholi… “ I navzdory tomu ale tehdejší varšavský metropolita kardinál Aleksander Kakowski udělil nově vzniklé Kongregaci sester františkánek služebnic Kříže své požehnání a Matka Czacka, jak se od té doby Róże říkalo, se stala její první představenou.

Laski „z Boha a pro Boha“

Práce a úkolů postupně přibývalo, a proto bylo třeba hledat vhodné místo, kde by sestry i jejich chráněnci našli azyl. Skromné bytové prostory v centru Varšavy už nevyhovovaly. Postižené děti tam musely spávat i v koších na prádlo, někdy nebylo ani na chleba. Nepochybně i řízením Boží prozřetelnosti se tehdy našel štědrý dárce, který Matce Czacké věnoval několik hektarů neobdělávané půdy nedaleko hlavního města, a to v obci Laski na okraji Kampinoského pralesa. V terénu tvořeném pískovými dunami a borovými háji tu pod vedením jednoho z blízkých spolupracovníků Matky Czacké postupně vzniká soubor budov – klášter, učebny, dílny, internát pro nevidomé děti, exerciční dům a v neposlední řadě i malebný kostelík Panny Marie Andělské postavený z neopracovaných klád v zakopanském architektonickém stylu. První mše svatá se zde sloužila o Vánocích 1925.

Místo má zvláštní a jedinečnou atmosféru a stále sem přicházejí lidé z různých stran – nejen praktikující katolíci, nýbrž i hledající, pochybující a nevěřící. „Každý člověk je naším hostem,“ zní hlavní devíza sester. Například v osmdesátých letech minulého století právě tady napsal Adam Michnik, disident a pozdější šéfredaktor deníku Gazeta Wyborcza, svou známou knihu „Církev, levice, dialog“.

Matka Czacka si však nikdy nepřipisovala jakékoliv zásluhy, pokud šlo o vznik Lasek a vůbec celého Díla pomoci nevidomým, všechno mělo být pouze „z Boha a pro Boha“. To je také jeden ze základů, na němž je založena spiritualita kongregace. Ve svém deníku si zapsala: „Sestry někdy říkají: to je v duchu Matky, nebo to není v duchu Matky. Nelíbí se mi, když to takhle říkají. Spíš bych si přála, a pouze tehdy se může dařit Laskám, aby tam vždy vládl duch Pána Ježíše, duch evangelia a pravá nauka církve… Říká-li někdo ‚duch matky‘, snižuje a zužuje ideál na míru omezeného, křehkého a omylného člověka.“ Sestry své svěřence v Laskách připravují na samostatný život, poskytují jim základní i středoškolské vzdělání, případně možnost vyučit se v nějakém oboru.

Služba „nevidomým“ na duši

Součástí jejich charismatu byla od počátku nejen služba nevidomým na těle, ale i na duši. Nezapomeňme, že i v Polsku po období nadvlády pozitivismu v polovině 19. století se ocitla řada intelektuálů v určitém duchovním vakuu a hledala hlubší a smysluplnější ukotvení svého života. Mnozí ho hledali – a posléze i nacházeli – v křesťanské víře. A právě takovéto lidi sestry v Laskách přijímaly, vedly s nimi dialog, za ně se modlily a přinášely oběti. Člověkem, který se spolu s nimi tohoto úkolu ujal, byl charismatický kněz Władysław Korniłowicz, filozof, teolog, duchovní otec sester, exercitátor a také vášnivý debatér. Když se ho kdosi ptal, proč se věnuje pouze intelektuální smetánce, a ne prostým lidem, odpověděl: „Milované dítě, chtěl bych se jim věnovat a hovořit s nimi, ale prostě to neumím… “

S hledajícími mladými lidmi nebo čerstvými konvertity se potkával v tzv. Kroužku. Setkání se tehdy nesla v duchu obrody katolicismu podle francouzského vzoru, zejména obnovy tomismu a nového přístupu k liturgii. Kroužkem během let prošla celá plejáda mladých polských intelektuálů a umělců. Naprosto unikátní byla přítomnost konvertitek židovského původu. Některé z nich posléze vstoupily i do kongregace a staly se v ní výraznými postavami. Zvláštní zmínku zasluhuje například sestra Teresa Landy, absolventka filozofi e na pařížské Sorbonně, kde navázala kontakt s Jacquesem Maritainem. Patřila k nejbližším spolupracovnicím Matky Czacké.

Jinou výraznou osobností byla sestra Miriam Gołębiowska, původním jménem Bronisława Wajngold, konvertitka, ještě předtím ale také múza polského básníka Jerzyho Lieberta, který svým naturelem a duchovním založením vzdáleně připomínal našeho Jana Zahradníčka. Sestra Miriam byla v kongregaci po určitou dobu zodpovědná za formaci mladých sester a stala se věrnou důvěrnicí řady osobností z uměleckého světa. V Laskách také vycházela v meziválečném období pod vedením sestry Teresy Landy revue „Verbum“ s kvalitními texty o teologii, filozofii, literatuře a už tehdy i s filmovými recenzemi.

Válečná léta těžce poznamenala život v Laskách. Už začátkem září 1939 došlo k částečné evakuaci dětí i sester. Brzy se to ukázalo jako správné rozhodnutí, neboť už pár dní nato tam došlo k urputné bitvě mezi německými a polskými jednotkami a celý komplex budov byl ze tří čtvrtin zničen. A aby toho nebylo málo, Matka Czacka koncem září utrpěla vážné zranění oka (byť už dlouho slepého), když ji ve Varšavě během bombardování zasáhla střepina granátu. V provizorních podmínkách, bez narkózy a jiných utišujících prostředků, se operace ujala blízká sestra voršilka, původním povoláním lékařka.

Část sester s postiženými dětmi se však během války na určitou dobu usadila v lublinské oblasti, kde se jejich duchovního vedení ujal kněz a profesor Stefan Wyszyński, který se sám pokládal za duchovního syna otce Korniłowicze. V roce 1942 se Wyszyński přestěhoval do Lasek. Až do konce války byl kaplanem ústavu. Kromě toho byl také tajným kaplanem (krycí jméno Radwan) polské povstalecké armády, jejíž jednotky operovaly na území nedalekého Kampinoského pralesa. Když hitlerovské jednotky krvavě potlačily Varšavské povstání, Matka Czacka nechala v terénu ústavu zbudovat provizorní polní nemocnici, kam byli sváženi zranění povstalci. Stefan Wyszyński v pozdějších letech, už jako polský primas a kardinál, Laski často navštěvoval, považoval je za svůj druhý domov a „dobíjel tam baterky“ ve svém nelehkém údělu v komunistickém Polsku.

Utrpení jako oběť

Poválečná léta byla náročná. Rok po válce zemřel P. Władysław Korniłowicz. Matku Czackou koncem roku 1948 postihla první mrtvice. Posledních deset let jejího života poznamenala těžká choroba a fyzické utrpení, které přinášela jako oběť pro dobro Díla pomoci potřebným. Na věčnost odešla 15. května 1961.

Kardinál Stefan Wyszyński v promluvě při jejím pohřbu prohlásil: „Život v Laskách i místní půda vyžadují nemalou námahu. Půda se tu vydobývá v potu čela. Proto mohla ta půda, obdělávaná skrze oběť, lásku a sebezápor, vydat stonásobné plody. A v čele tohoto Díla nevidomých, zrozeného z obětavé práce, navždy zůstane postava lehce nachýlená, opatrně našlapující, s přimhouřenýma očima, otevřeným srdcem a do široka rozepjatýma rukama k lidem, kteří vyžadují pomoc.“

Od nynějška tedy máme možnost u obou těchto světeckých postav hledat posilu a pomoc v našich životních trampotách, stejně jako inspiraci na mnohdy trnité cestě do nebeského království.

Autor je odpovědným redaktorem Perspektiv KT.