Co cítíte při pohledu na současné dění v Afghánistánu?

Je lepší Afghánistán hodnotit spíš rozumem než pocity. Aktuality mi potvrzují to, co jsem na základě svých zkušeností z této země už dlouho tušil. Afghánská národní armáda (ANA) a Afghánská národní policie (ANP) se skládají z nájemných žoldáků, které do služby přivedla jen vidina příjmu. Jediným důvodem, proč se mladí Afghánci k těmto jednotkám přidávají, byla pro nás Evropany nepředstavitelná bída. Protože ale tyto ozbrojené jednotky zřizují cizinci (USA a koaliční armády), kteří okupují jejich vlast, nedivím se, že po příchodu „svých“ a odchodu „cizinců“ skládají zbraně. Z pohledu Západu mohou být nynější záběry frustrující, ale z pohledu empatie k místním lidem je to jen snaha o sjednocení se „svými“, i když se nám to může zdát nešťastné. Tálibán určitě není žádná výhra, ale jeho příslušníci jsou těmto lidem zkrátka mentálně a kulturně bližší než zahraniční intervenční jednotky USA a NATO. Musíme si uvědomit, že Tálibán jsou domácí Afghánci.

Je tedy návrat Tálibánu do vedoucích pozic v Afghánistánu „dobrou zprávou“ pro samotné Afghánce?

Afghánce bych rozdělil do dvou skupin. Prostí lidé považují tálibánce spíš za „své“. Nemají žádnou jistotu, ale jen naději, protože „západně“ smýšlející vojáci NATO jim nerozuměli a oni zase nerozuměli jim – kulturně ani mentálně. Naopak Afghánci, kterým se díky dvacetiletému pobytu koaličních vojáků NATO v jejich zemi daří lépe, začínají pociťovat hrozbu konce svého dosavadního života, svých příjmů, ale také kulturního rozvoje po vzoru moderní západní společnosti. Pro ně není návrat Tálibánu dobrou zprávou.

Slovensko i Česko byly součástí mezinárodní koalice vedené USA, která působila v Afghánistánu. Znamená to také naši porážku?

To nemá nic společného s prohrou našich zemí. Hlavním úkolem našich vojáků v Afghánistánu, vzdáleném vzdušnou čarou pět tisíc kilometrů od naší vlasti, byla ochrana koaličních jednotek na skutečném bojišti. Slovenští vojáci se tohoto úkolu zhostili se ctí, za což jim vysocí představitelé koaličních sil často veřejně děkovali. Teprve na konci pobytu, kdy počet slovenských vojáků klesl na něco málo přes 10 % původního počtu, už mise nespočívala v ochraně koaličních vojsk, ale v mentorování (školení) vojáků místní armády ANA. Tady lze vnímat frustraci z úsilí, které do toho žilinští výsadkáři vložili, ale o prohře bych nemluvil. Svou práci odvedli zodpovědně a následné reakce příslušníků ANA již nejsou v jejich rukou.

Při pohledu na Tálibán u moci se člověk ptá: Měli jsme tam vůbec jít? Měli jsme se vměšovat do záležitostí jiné země?

Všechno má nějaký smysl. Nejen to, co na první pohled vnímáme jako dobré, ale i negativní skutečnosti v našem životě můžeme s odstupem času hodnotit jako „užitečné“. Jsem přesvědčený, že smysluplné bylo i zapojení našich ozbrojených sil. Podobně měla smysl i přítomnost koaličních armád NATO v Afghánistánu – přinejmenším proto, že Afgháncům nabídla možnost poznat jiné kultury a mentalitu, odlišné chování a vystupování. Zároveň muslimským Afgháncům umožnila setkat se s kulturami, které jsou zasaženy evangeliem lásky Ježíše Krista, jehož oni nevnímají jako Boha a Spasitele, ale jen jako jednoho z proroků. Evangelium na rozdíl od Koránu učí milosrdenství (odpuštění) vůči všem, nejen vůči „svým“. I moje každodenní slavení mše svaté v této z 99 % islámské zemi mělo jistě svůj smysl, o tom nepochybuji. A tak bych to shrnul biblicky: „Těm, kteří milují Boha, všecko napomáhá k dobrému.“

S jakými pocity jste na mise odlétal?

Nebylo to snadné. Odcházel jsem s velkým respektem a s velkou důvěrou v Boží pomoc pro sebe i pro mně svěřené vojáky, ale rovněž pro mou rodinu, která zůstávala na Slovensku. V tom jsem byl blízko i ostatním vojákům, kteří byli ve stejné situaci.

A s jakými pocity jste se pak vracel domů?

Takové návraty, zvláště po misi bez ztrát na životech, jsou vždy radostné a plné očekávání ze setkání s nejdražšími, s nimiž jsme se mohli během šesti měsíců spojit pouze telefonicky a elektronicky. Díky Bohu, že během rotací se za mé přítomnosti žádnému vojákovi v misi ISAF v Afghánistánu nic špatného nestalo.

Které chvíle jsou na misi nejtěžší?

Je to tehdy, když vám hrozí reálné ohrožení, například když vás ostřelují. Kromě mnoha raketových útoků jsme zažili také pozemní útok sebevražedných atentátníků. Tyto chvíle reálného válečného ohrožení v cizí zemi jsou ty nejtěžší.

Je snadné navázat s vojáky přátelství?

Velká vzdálenost od domova a vědomí, že všichni plujeme na jedné lodi, která buď odolá nebezpečím, anebo ne, činí z množství vojáků (nás bylo během každého turnusu v Afghánistánu tři sta) jeden celek. Nejde to najednou, ale postupně se mi dařilo získávat si jejich důvěru. A s pomocí koaličních vojenských kaplanů jsem získával i důvěru vojáků jiných armád.

Co vás do řad armády jako vojenského kaplana přivedlo?

Pro službu v armádě jsem se rozhodl poté, co jsem jako voják základní služby dostal v roce 1996 nabídku jít s vojenskými duchovními na mezinárodní pouť Varšava – Čenstochová. Absolvovali jsme ji v maskáčích a kanadách, 350 km za deset dní. Byl to silný zážitek. Zároveň jsem se sblížil s prvními kaplany ze Slovenska, kteří právě vstupovali do služeb armády.

Co obnáší služba kněze na vojenské misi?

Jako kněz jsem jedním z příslušníků ozbrojených sil a pohybuji se v převážně mladém mužském (menšinově i ženském) kolektivu lidí, kteří mají společné poslání a službu. Vyslání těchto lidí na vojenskou misi přináší odloučení od rodin a blízkých, často spojené s nasazením života v nebezpečných situacích, které těžce dopadají na psychiku jednotlivců i skupin. Vojáci jsou profesionálové vyslaní k různým úkolům spojeným s ochranou vlasti i principů svobody a demokracie. Doma má voják také zázemí rodiny, ale na misi jen podporu svých kolegů a kolegyň v uniformě, a proto tam musí panovat důvěra a stoprocentní spolupráce.

Jste na misi také jako misionář?

Od chvíle, kdy jsem vstoupil do vojenského ordinariátu, stal jsem se misionářem na úrovni „personální pastorace“, tedy přesně tak, jak to prožívali apoštolové nebo misionáři v dalekých zemích. A tato zkušenost se stane cestou i pro církev 21. století v našich zemích, protože po covidu nebude stačit klasická pastorace, ale je třeba „vycházet k lidem“, kteří jsou často dezorientovaní z mnoha zkreslujících informací a velmi slabě vedení v poznávání Krista.

Chystáte se na nějakou další misi?

Ne, ale pokud někdy později bude opět potřeba, tak s důvěrou k Bohu půjdu sloužit mým uniformovaným bratřím a sestrám, aby i skrze mne pocítili péči Krista v církvi o jemu svěřené stádo.

Znamená působení kaplana v armádě to, že se církev ztotožňuje s obrannou politikou státu?

Služba vojenského kaplana je projevem péče katolické církve o její členy v jakékoli situaci, i v těch nejtěžších, při bojových misích. Je to snaha ujistit vojáky, že církev je jim stále nablízku a mohou se k ní obrátit skrze své kaplany, kteří při nasazení v misích prožívají všechno, co ostatní vojáci, s důvěrou v Boží pomoc a Boží doprovod.

Jak náročné je prosadit se v armádě jako duchovní?

Skutečně otcovsky k nám přistupuje náš biskup vojenského ordinariátu František Rábek. I s jeho pomocí jsem se snažil překonávat různá úskalí této služby. Nečekaly nás hotové kostely ani farní budovy, bylo třeba rozjet pastoraci v útvarových kaplích, které jsme museli zařídit podle potřeb katolické duchovní služby. A první kaplani po roce 1989 se často setkávali s poznámkami o své nepotřebnosti. I díky naší službě zvlášť při zahraničních misích se ale povědomí vojáků o potřebě duchovního začalo pozitivně měnit. A tak je tomu až dosud. Pomalu si budujeme své místo v novodobé armádě – obětavou službou vojákům a jejich rodinným příslušníkům.

Specifi kem vašeho poslání je to, že jako řeckokatolický kněz jste i manželem a otcem. Jak se to dá sladit s prací v armádě?

Jako ženatý kněz žijící v rodině jsem velmi blízko sezdaným vojákům a vojákyním. Máme mnoho společných témat, radostí i starostí. Přijímají tuto skutečnost velmi vděčně, zvlášť když vnímají mou neustálou snahu posloužit jim kdykoliv a v jakékoliv věci, které jsem schopen. Jistě, je třeba mít dobré rodinné zázemí a hodně dělá i podpora našeho ordináře. Vždyť i první papež byl ženatý a stal se z něj příkladný apoštol, a tak se o to s Boží pomocí snažím také já.

Jak snadno, anebo právě jak těžce se řeší problémy v rodině a manželství, když je otec a manžel duchovním?

Od mého rozhodnutí přijmout i svátost manželství Boha upřímně prosím, abych byl dobrým manželem i otcem. Bůh nám dopřál tři syny a vždy jsem je s chvěním předkládal Bohu do jeho péče. Naše každodenní společná modlitba, společná účast na slavení eucharistie, pravidelné zpovědi a také osobní příklad bohudík činí to, že synové jsou dobrými lidmi a rostou z nich dospělí muži. Za nejdůležitější u sebe pokládám určitě opravdový příklad, protože děti hned vycítí, co je pravdivé a co ne. Tedy upřímnost v prožívání víry i manželského života spolu s manželkou a také podpora širší rodiny vytváří pro růst synů dobré zázemí.

Jak jste zmínil, středem vaší rodiny je modlitba. Umíte si představit svůj život bez ní?

Život kněze je bez modlitby nemožný. Ale to platí i pro život křesťana. Bez modlitby se vzdalujeme kněžství i prožívání křesťanského zasvěcení. Kdo jednou okusí sílu modlitby, ten se od ní nikdy neodvrátí. Zvláště v těžkých chvílích získává velice silnou zkušenost s Boží blízkostí a ta nemusí ochabovat ani v běžných chvílích, kdy všechno klape.

Major SLAVKO GANAJ (nar. 1973) absolvoval dvě bojové mise ISAF pod velením NATO v Afghánistánu (2010 a 2014). K první vznikl dokumentární film „Kandahárske sirény“. Na kněze byl vysvěcen v roce 1997. V roce 2008 vstoupil do Ozbrojených sil Slovenské republiky a v roce 2013 se jako první řeckokatolický kněz nechal včlenit pod vojenský ordinariát. Od roku 2008 až do letošního jara působil jako štábní kaplan v Dopravním leteckém křídle v základně Kuchyňa. Nyní působí na velitelství posádky Bratislava u čestné stráže ozbrojených sil a čestné stráže prezidenta SR. Vystudoval teologii na Řeckokatolické teologické fakultě Prešovské univerzity a mediální komunikaci na Katolické univerzitě v Lublinu, vzdělání si doplnil studiem filozofie v Prešově. Je ženatý, má tři syny, rád běhá i maratony.