V roce 1988 jsi byl přeložen do Biskupic. Tam jsi zažil i pád komunistického režimu?

Ano, ale to trochu předbíháme. Biskupice pro mě byly důležitá štace, protože jsem vlastně poprvé narazil, neuspěl jsem jako předtím a zažil velmi těžké období samoty. Na předchozích třech místech jsem se sice málem upracoval k smrti, ale měl jsem pocit, že ta práce mi dává smysl a sloužím tomu, čemu sloužit chci. Ani jsem netušil, že to není jen dobře, že se mi služba stala důležitější, než měla.

Proč to nebylo dobře?

Byl jsem přesvědčen, že vše dělám správně – pro Boha a Boží království; že mě ve všem vede Bůh. On se mě jistě snažil vést, ale já byl plný sebe. Dnes vím, že byl nejvyšší čas, abych se zastavil a setkal se víc sám se sebou a s Bohem. Ale nebylo to jednoduché.

Navíc jsi dostal poslední šanci sekat dobrotu na novém místě v pohraničí. Co tě tam čekalo?

Biskupice byla malá odlehlá ves na pomezí Třebíčského a Znojemského okresu s převážně staršími občany. Než jsem nastoupil já, tak tam nějaký čas nikdo nebyl. Měl jsem spravovat dvě malé farnosti – Biskupice a Radkovice u Hrotovic a dvě filiální kaple v Litovanech a ve Slatině u Jevišovic.

Jak tvé nové farnosti vypadaly, co se týče věřících?

V Biskupicích moc mladších lidí do kostela nechodilo. Ve všední den většinou přišlo jen pár babiček. Druhá farnost v Radkovicích u Hrotovic byla trochu živější – tam přicházely na mši i rodiny s dětmi. Několik mladých rodin bylo také v okolních vesnicích – v Litovanech a ve Slatině u Jevišovic. V neděli se sešlo i několik desítek lidí. Neměl jsem pocit, že mě nepřijali, ale pozorovali mě a drželi si odstup. O nějakém pastoračním úspěchu na počkání se nedalo ani mluvit.

Na vsi ale přece bývalo snadné se s někým potkat a mluvit?

První lidský kontakt byl komický. Druhý den ráno po příjezdu jsem šel obhlídnout, co vlastně patří ke kostelu a k faře, a došel jsem na docela velkou farní zahradu. Stál tam obrovský ořešák, takový se málokde vidí, a pod ním spousta ořechů, krásných velkých papíráků. Pro mě jako pro kluka z Vysočiny to byla vzácnost, a tak jsem začal sbírat a loupat. Najednou vidím, jak naproti ze stavení vyšla paní, v ruce dvě tašky, rozhlídla se doprava doleva, přeběhla silnici, vklouzla na farní zahradu a hned začala taky sbírat. Říkal jsem si: „To bude zajímavé, až se uvidíme.“ A taky že jo. Jak byla shrbená k zemi a já šel pomalu proti ní, ve chvíli, kdy mě uviděla, se lekla a vyhrkla: „Taky na ořechách, taky na ořechách?“ Přikývl jsem: „Taky na ořechách.“ Ona spiklenecky pokračovala: „Taky kradete, taky kradete?“ Podíval jsem se na ni a řekl: „Ne, já nekradu, já jsem na svým.“ Úplně ztuhla a zmateně se zeptala: „Jak to?“ A tak jsem se představil, že jsem nový pan farář. „Aha, oni říkali, že přijde nový farář.“ Chvíli se zamyslela se a dodala: „No to vám musím něco říct, pane faráři. Nebudete mi věřit, ale tady všichni kradou!“ Později jsem se dozvěděl od pošťačky, že ten večer šla do hospody, platila všem a dávala k lepšímu, jak se seznámila s novým farářem.

Tak vidíš, to šlo docela rychle.

Jenže dál nic nenásledovalo. Plynuly dny, kdy po mně nikdo nic nechtěl. První léta kněžského života jsem byl velmi vytížený. Byl jsem workoholik, ale nevěděl jsem o tom. Někteří mi už tehdy říkali, že to není dobře, ale neslyšel jsem je. Byl jsem totiž relativně úspěšný, oblíbený. Snadno se na to zvykne, a pak je to jako droga.

Jak vypadal tvůj nový domov?

Přízemní fara byla na konci vesnice, několik neútulných pokojů a kuchyň. Všude vlhko, zima a spousta myší. Najednou bych byl rád za nějakou kočku, která by mi v nekonečném boji s myší přesilou pomohla. Ale nejtěžší bylo, že po mně jako po knězi téměř nikdo nic nechtěl. Byl jsem mladý, nadšený pro službu a nevytížený. Zimní večery byly strašně dlouhé. Nedokázal jsem stále jen číst. Měl jsem pocit, že to nemá smysl, protože nemám pro koho žít.

Cos konkrétně dělal?

Začal jsem každý večer chodit do kostela modlit se za ty, které mi Pán svěřil. Představoval jsem si, kde kdo sedává, a prosil za ně i za jejich rodiny. Ale hlavně jsem se tam učil být v tichu před Bohem takový, jaký jsem. A taky jsem se učil poznávat, že v životě nejde na prvním místě o to, co člověk dělá, ale pro koho to dělá a komu patří. Začal jsem si vážit každého lidského vztahu.