KOMENTÁŘ Jana Žůrka

Ekonomickými předpoklady udržitelného rozvoje jsou rostoucí ekonomika, silný domácí sektor, fungující instituce pro podporu výzkumu a vývoje. Také přírodní zdroje jsou využívány co nejefektivněji, ekonomické aktivity se opírají o funkční infrastrukturu a fiskální systém je stabilní.

Roky 2013–2019 byly obdobím dlouhého hospodářského růstu. Česká republika si vedla docela dobře, materiální, emisní a energetická náročnost se sice trochu snížila, ale pořád zůstala znatelně nad průměrem EU. Veřejné finance se vyvíjely pozitivně, jejich deficit v poměru k HDP klesl ze 44 % v roce 2013 na 30 % v roce 2019. I v tomto příznivém období se však nepodařilo provést zásadní důchodovou reformu. Česká ekonomika je nadto velmi závislá na dotacích z EU.

Zkraje roku 2020 Česko zažilo prudký šok vyvolaný globální pandemií. Vládní kroky provázely zmatky, české zdravotnictví však díky úsilí svých pracovníků situaci zvládlo. Kritická infrastruktura státu vydržela, zásobování potravinami, vodou, elektřinou a plynem bylo plynulé i bankovní systém fungoval spolehlivě. Pandemie však měla dalekosáhlý negativní dopad na řadu sektorů služeb. Režim přísných karantén na druhé straně představoval velkou příležitost pro digitální platformy, e-commerce, online výuku, distanční práci a školení.

Propad veřejných financí

Očekávaný deficit veřejných financí bude v zemích Evropské unie v průměru během covidových let 2020 a 2021 výrazně vyšší než v roce 2019, stoupne o 15 procentních bodů, ze 79 na 94 %. V roce 2022 se očekává konsolidace veřejných financí, dokonce relativní pokles dluhu na 93 %.

Ovšem konsolidace v roce 2022 se očekává ve všech vybraných zemích – kromě Česka. Podle naší vlády by prohlubování deficitu mělo pokračovat i v dalších letech a podíl dluhu by měl v roce 2022 dosáhnout 47, respektive v roce 2024 dokonce až 55 % HDP. To samozřejmě vyvolává ostrou kritiku opozice, ale i nezávislých ekonomů.

Pozoruhodná byla nízká hodnota českého dluhu v roce 2019, pouze 30 %. České veřejné finance si za covidové krize 2020–2021 mají pohoršit o 14 procentních bodů, to je obdobné jako například u sousedního Německa nebo Rakouska. Přesto dluh Česka 44 % bude v roce 2021 pořád výrazně nižší než u Rakouska (87 %) nebo Německa (72 %).

Naše relativně nižší hodnota deficitu však má svou stinnou stránku, odráží „minulé úspory“ vedoucí k podfinancované infrastruktuře – stav dálnic, vysokorychlostní železniční tratě jen na papíře, stav školství apod. „Nízký dluh“ přesto některé vládní představitele svádí k myšlence, že disponujeme nějakou „rezervou“. Tu by bylo možné postupně vyčerpat a přiblížit se k deficitu německému nebo rakouskému. Sledují nás však ratingové agentury, hlavně rychlost zadlužování. Postupné čerpání by ovšem mohlo projít.

Před populistickým rozhazováním by nás mohl chránit i zákon o rozpočtové odpovědnosti – dluhové brzdě, stanovené na 55 %. Ale každý zákon i ústavní lze změnit při „vhodném složení“ parlamentu. Dluhová brzda by přece i při posunutí o 10 nebo 20 % pořád zůstala pod současným průměrem EU 94 %.

Nebezpečný populismus

Jsou to nebezpečné populistické představy. Ale lákavé. Pokud voliči pozitivně reagují na krátkodobé výhody – zvyšování důchodů, dávek nad zákonné valorizace, platů státních zaměstnanců, další dotace financované růstem dluhu, tak se vždycky najdou strany, které vsadí na tuto kartu. Včetně té momentálně nejsilnější. Nejde jen o přilepšování pro méně majetné vrstvy obyvatelstva, ale i o celkový daňový systém. A hlavně jeho zastaralou strukturu spočívající v dramaticky vysokém zdanění práce pomocí odvodů. Jejich snížení by však vyvolalo nutnost růstu sazeb daně z příjmů nebo DPH. Podobný tlak by nastal u majetkových daní – byty apod. Do toho se samozřejmě žádnému politikovi nechce. Vláda přešlapuje na místě, doufá, že za pomoci umělé výživy v podobě dalších dluhů udrží svou moc.

Omezit spotřebu, aby bylo lépe

Zjednodušeným kritériem udržitelného vývoje by mělo být předání země dalším generacím v nezhoršeném stavu. Má však toto kritérium opravdový dopad na reálnou politiku, nebo je to jen akademická definice? Hraje nějakou roli ve voličských preferencích? Existuje u voličů ochota nyní platit vyšší daně nebo omezovat svoji spotřebu, aby se jejich potomkům v budoucnu nežilo hůře? Zajímavý námět pro výzkumy veřejného mínění.

O autorovi| Autor je bývalý řídící partner KPMG, aktuálně prezident České podnikatelské rady pro udržitelný rozvoj a ekonomický poradce Arcibiskupství pražského