Po Stalinově smrti a sérii krvavých palácových převratů se dostal na vrchol sovětské mocenské pyramidy Nikita Chruščov. Při „neveřejném“ projevu se vymezil proti Stalinovu kultu, působil jako bodrý strýc, na obálkách západních časopisů pózoval s kukuřicí. Současně ale z NDR proudily davy lidí za lepším životem na Západ, a tak zděšení komunisté před 60 lety přikročili k ráznému řešení a dobu optimismu rychle ukončili. Životy Berlíňanů přes noc rozdělily ostnaté dráty a pár dní na to betonová zeď.

Těžko si představuji, jak se v takovém schizofrenním světě žilo. Britský zpěvák David Bowie, který v 70. letech v západním Berlíně bydlel, kdysi vyprávěl historku. Jeho americký kolega byl ve výročí stavby zdi v jednom z tamních klubů, kde celý večer hudebníkům dělala kulisu věrná kopie zdi z papíru. Úderem půlnoci se na ni minimálně padesátka mladých posluchačů vrhla a symbolicky ji rozcupovala na malé kousíčky. Pak prý mládežníci stáli okolo v malých hloučcích a usedavě plakali.

Těsně u zdi stával i pseudogotický kostelík, který přežil i druhou světovou válku, přestože později až v jeho základech našli nevybuchlou bombu. Po válce však skončil v sovětské zóně, většina farníků ovšem připadla do francouzské části. V roce 1961 přímo před vchodem kostelíka vznikla hranice, a tak jedinými návštěvníky bývali vojáci, kteří užívali věž k patrolám. V půlce osmdesátých let ho nakonec, prý kvůli bezpečnosti, odstřelili. Netrvalo to ale dlouho a na stejném místě vyrostla Kaple smíření, kde se lidé scházejí dodnes. Lidskost měla zase jednou navrch.