Přinejmenším v evropském prostředí si dnes bohoslužbu bez varhan představujeme jen stěží, přitom se používají „jen“ několik staletí. Čím to, že si získaly tak dominantní postavení?

Úplný počátek tohoto nástroje spadá už do třetího století před Kristem. Používal se například při hrách, hrály se na něj vložky v komediích, takže to byl nástroj ryze světský. V církevním prostředí se varhany začínají objevovat na přelomu tisíciletí a výrazněji v období gotiky. A vrcholem je pak hudba Bachova a jeho současníků, což je skutečně těch asi tři sta let. Varhany se ukázaly jako velice vhodný nástroj k doprovodu chorálu, protože mají schopnost dlouho držet tón nebo interval, a právě to byl vlastně primitivní způsob doprovodu. Uvědomíme-li si, jak někdy vypadaly chorálové melodie, kdy se na jedné slabice vystřídalo třeba třicet not, tak v tomto ohledu byly varhany vlastně ideální nástroj.

Čím učarovaly vám?

V útlém věku jsem s rodiči bydlel v Olomouci a pravidelně jsme chodívali do kostela sv. Mořice. Rodiče rádi vzpomínají, jak jsem to už v kočárku prožíval, a zvlášť když hrály varhany. Významný zlom přišel v jedenácti nebo dvanácti letech. Do té doby jsem slyšel hlavně na baroko, ale tehdy mi táta koupil desku s francouzskou varhanní hudbou 19. a 20. století. Když jsem si ji poslechl, ohromilo mě, co všecko se na varhany dá zahrát. A také jsem se začal víc zajímat o francouzskou kulturu a hudbu, které jsou pro mě dodnes srdeční záležitost – skladatelé jako Charles-Marie Widor, César Franck, Louis Vierne nebo Marcel Dupré.

Od loňského října působíte jako regenschori v olomoucké katedrále. Co tato práce zahrnuje a k jakému nástroji při ní usedáte?

Jako regenschori jsem odpovědný za veškerou hudbu. Jednak tedy sám hraji a jednak domlouvám kolegy: kdo, kdy a co hraje, a pro některé příležitosti najímám také další hudebníky. V katedrále je několikero varhan. Ty velké, na hlavním kůru, jsou zajímavé z vícero pohledů. Jednak je to nástroj z roku 1886, z romantického období, a z této doby se v naší zemi dochovalo jen málo varhan ve víceméně původní podobě. Navíc to ve své době byl největší nástroj na Moravě, taková třešnička na dortu po dokončení novogotické rekonstrukce katedrály, a firma Rieger z Krnova se proto opravdu snažila předvést to nejlepší.

Značná část vašeho života je ovšem spojena s jiným významným olomouckým nástrojem, takzvanými Englerovými varhanami u sv. Mořice. Jak na roky strávené u nich vzpomínáte?

Byla to pro mě bezpochyby doba zajímavá a velice důležitá. Hlavním varhaníkem u sv. Mořice jsem byl deset let a ještě předtím jsem tam hrával jako výpomocný varhaník. Ten nástroj mě mimo jiné přivedl ke spoustě aktivit, například k pořádání varhanního festivalu. Když jsem se dramaturgie festivalu ujal po profesoru Antonínu Schindlerovi, byl to v mém životě zlomový okamžik a začal jsem například přicházet do styku s varhaníky z celého světa.

S Englerovými varhanami je spojen i váš projekt „Varhanní Bible“. Jak se vlastně vyvíjí?

Ten původní záměr, nahrát denně varhanní improvizaci na jednu kapitolu Písma, jsem musel přerušit kvůli závadě v hracím stolu na varhanách u sv. Mořice. A pak už se mi nikdy nepodařilo naskočit zpět – vždycky přišlo období, kdy jsem nahrál část, a po něm přestávka. Z celkových 1189 kapitol Bible mám nahráno kolem 350, takže jsem asi ve třetině. Dosavadní nahrávky si lze poslechnout na stránce www.facebook.com/organbible. Pořád se ale nevzdávám plánu všechno dokončit, i když už to asi nebude u sv. Mořice.

Jak taková improvizace na přečtený text vypadá?

Sama improvizace se dá pojmout různě. Může to být improvizace v přísné formě na dané téma. To se často děje při koncertech, kdy varhaník dostane téma a musí k tomu improvizovat například ve stylu Bacha. To se pak využívá i při bohoslužbě: třeba v pauze po svatém přijímání, kdy se rozpracovává motiv písně bez zpěvu. Improvizace na literární text je otázka momentální inspirace. Někdy ten text ke ztvárnění přímo vybízí: například potopa světa, to je jasný a dramatický děj, který se dobře zhudebňuje: tekoucí voda a tak dál. Pak jsou naopak kapitoly, kde je to problém, například starozákonní výčty rodokmenu a podobně. Ty jsem zpracoval dokola se opakujícím rytmem, něco jako flašinet, který hraje pořád dokola podobně jako ty rodokmeny posouvající se z pokolení na pokolení.

Dává vám improvizace něco, co hraní z listu neposkytuje?

Samozřejmě, je to úžasná svoboda a volnost. Na druhou stranu je i u improvizace důležité, kolik skladeb člověk už v životě zahrál, protože inspirace nepřichází z čisté hlavy. Když dvacet let hrajete Bacha, tak už jeho postupy dovede napodobit. A podobné je to i s dalšími hudebními styly různých dob. Takže improvizace je kombinace vlastní kreativity na straně jedné a schopnosti použít modely, které už člověk poznal u jiných skladatelů, na straně druhé. Zásadní je také forma. Spousta varhaníků sice dovede klást akordy za sebe a zní to libozvučně, ale chybí tam řád. Je to, jako byste skládal slova bez ladu a skladu, takže by netvořily věty a nedávaly smysl. Improvizátor proto musí mít vedle nápadů také přehled o čase a udělat improvizaci tak, aby nebyla příliš dlouhá, nezabřednout do toho.

Jaký vliv mají samy varhany, na kterých právě hrajete? Ani není možné posadit se k neznámému nástroji a hned spustit…

Určitě lze improvizovat na jakýkoli nástroj. Jiná věc ale je, že varhaník vždycky musí ten nástroj napřed poznat, i před koncertem. Takové harakiri, že bych se posadil k úplně neznámým varhanám a hned koncertoval, jsem nikdy nepáchal. A pokud má člověk poznat nový nástroj, je dobré, aby u něj před koncertem strávil třeba celý den a vyzkoušel si jeho možnosti. Každé varhany jsou navíc vhodné jen pro určitou hudbu. Na jednoduchých nástrojích se čtyřmi rejstříky a pár píšťalami nemůže znít třeba symfonická hudba řekněme zmíněného Widora, skládaná pro obrovské varhany. Naopak tam bude dobře znít hudba složená třeba pro cembalo nebo Händelovy skladby, prostě subtilnější věci. Tohle tedy varhaník musí především zhodnotit: jaký má nástroj, co na něm bude dobře znít. A další kapitola je pak stav varhan, málokde je najdeme v opravdu dobré formě.

Čím to je: jen dluh minulosti, anebo i současné zanedbávání?

Je pravda, že komunismus napáchal obecně veliké škody. Ale někdy mám dojem, že se u nás hudbě nepřisuzuje patřičný význam. Takových kněží, kteří si hudby opravdu váží a podporují ji, je spíš míň. Setkávám se třeba s případy, že kostel má varhany s krásným zvukovým fondem, ovšem ve špatném stavu, a farář proto raději koupí digitální nástroj, protože je desetkrát levnější než oprava. Jenže je to jednak zvukově příšerný propad, a navíc si neuvědomí, že životnost elektronického nástroje je v kostele výrazně nižší, takže nakonec ani moc neušetří. Za koronaviru došlo k mimořádné situaci. Zpěv lidu byl dlouho dost omezený a varhaník sám nemůže uzpívat všechno, takže se ve mši svaté objevila místa, kde varhany můžou hrát sólově: při obětování, při přijímání a podobně. A lidé i kněží možná zjišťují, že to není špatné. Bude to třeba znít kacířsky, ale aktivní účast nemusí znamenat, že lidé pořád jen zpívají, a tichá modlitba umocněná vhodně zvolenou varhanní hudbou je často mnohem účinnější než zpěv ne úplně kvalitních písní.

Vedle improvizace se věnujete také skladatelství. Na co se při tom zaměřujete?

Jsou to spíš nárazové akce. Radost mám třeba z toho, že se mi nedávno podařilo umístit se v soutěži, kterou vyhlásila pražská katedrála ke stavbě nových varhan. Ze zaslaných 47 skladeb byla ta moje vybrána mezi tři, které budou nahrány a vysílány v Českém rozhlasu, aby lidé mohli hlasovat o jejich pořadí. Inspirace pro skládání je velice různá. Někdy se mi prostě nějaká hudba zalíbí a já chci napsat něco v podobném stylu, jindy je to vyvolané okolnostmi. Třeba za koronaviru, kdy byl v kostele zakázán zpěv lidu, jsem se více pustil do skládání propriálních zpěvů, antifon a podobně, aby bylo z čeho vybírat.

Jaké varhany a jaká místa vás zaujaly při koncertování v zahraničí?

Svůj vrcholný zážitek jsem měl v Notre-Dame – a nejen kvůli varhanám, které jsou největší ve Francii. Pařížská katedrála je hlavně místo, kde se vyklubala veškerá evropská hudba a ve zdejší škole začal vznikat vícehlas, takže to je mekka všech hudebníků. A uchvátila mě tam i celá liturgie, jak je propojená s hudbou a jak krásná může být. Takže zážitek číslo jedna pro mě byla Notre-Dame, a o to víc jsem trpěl, když jsem před dvěma lety viděl, jak hoří tamní střecha. Byl ale zázrak, že velké varhany nebyly vůbec dotčeny, dokonce ani vodou při hašení. Teď jsou demontované a převezené na bezpečné místo, kde je vyčistí a opraví, ale nic zásadního se jim nestalo. Horší to bylo s varhanami chórovými, ty byly v podstatě zatopené a hašení jim způsobilo nevratné škody.

Pozorujete během svého působení na všech zmíněných pozicích změny v návštěvnosti, třeba pokles zájmu o varhanní hudbu?

Bohužel to tak je. Například Mezinárodní varhanní festival fungoval za komunismu tak trochu jako forma protestu proti režimu a návštěvnost čítala i víc než tisíc lidí – sedávali prý i na zemi. To dnes naprosto nemáme šanci zopakovat, až na pár výjimek: když jsme třeba před pár lety pozvali varhaníka Oliviera Latryho z Notre-Dame (rozhovor v KT 40/2016) , byla návštěvnost lehce přes tisíc lidí. Ovšem tak, jak ubývá lidí v kostelích, ubývá i návštěvníků varhanního festivalu a pořád musíme přemýšlet, jak je nadchnout. Před revolucí profesor Schindler jel na vlně klasického repertoáru: nějaký Bach, něco romantického, a stačilo to. Teď je to složitější a pořád se musí vymýšlet, co tu ještě nebylo, aby se lidi nějakým způsobem zaujali – a to je ve světě varhanní hudby hodně náročné.

KAREL MARTÍNEK (nar. 1979) je varhaník a regenschori v katedrále sv. Václava v Olomouci, vedle toho vyučuje na Konzervatoři Evangelické akademie a působí jako dramaturg Mezinárodního varhanního festivalu (letos probíhá od 2. do 16. září, více na www.mfo.cz/varhanni-festivalprogram). Od roku 2012 stojí za monumentálním projektem Varhanní Bible, kdy chce postupně na internetu zveřejnit improvizace na každou z 1189 kapitol Bible. Na Univerzitě Palackého v Olomouci vystudoval obor muzikologie a na Janáčkově akademii múzických umění v Brně hru na varhany a varhanní improvizaci. Improvizaci pak soukromě studoval i pod vedením Philippe Lefebvra, titulárního varhaníka pařížské katedrály Notre-Dame. Koncertuje doma i v zahraničí, komponuje.