Nikdy neodsuzujme lidi příliš rychle. Ignác říká, že kdo nemá jistotu, co tím druhá osoba míní, „ať si zjistí, jak tomu výroku druhý rozumí“. Ignác umístil tuto klíčovou radu na začátek exercicií, aby předešel nedorozuměním mezi duchovním vůdcem a exercitantem. Každý má vycházet z předpokladu, že se ten druhý snaží podle nejlepšího svědomí.

Této moudré rady lze využít i mimo duchovní cvičení. Je klíčová pro zdravé vztahy v rodině, na pracovišti a mezi přáteli. A ačkoli s ní většina z nás souhlasí, často děláme pravý opak. Předpokládáme, že nás ostatní budou posuzovat podle našich úmyslů, my však soudíme druhé podle jejich činů.

Jinými slovy sami sobě říkáme: „Myslel jsem to dobře! Proč to ostatní nevidí?“ Ale když přijde na druhé lidi, často tuto možnost nepřipouštíme. Říkáme: „Podívejte se, co udělal!“ Ignácovo východisko pomáhá zkoumat úmysl druhé osoby, což nám pomáhá stavět naše vztahy na otevřenosti. Vstupujeme do vzájemného setkání s otevřenou myslí i srdcem a s předpokladem – i když je to někdy těžké –, že má druhá osoba dobrý úmysl. Ignácovo východisko pomáhá osvobodit se od zaujatosti a nevraživosti. Snižuje pravděpodobnost, že vstoupíme do složitého vztahu s bojovnou náladou. Místo přípravy na další potyčku s nepřítelem, což vyžaduje spoustu energie, si můžeme odpočinout.

Lidé nejsou andělé

Někdy nás chce druhá strana doběhnout – například na pracovišti plném soutěživých kolegů. Lidé nejsou andělé. To ale neznamená, že se má vzájemná komunikace podobat vojenským bitvám. Místo přípravy na válku je lepší složit zbraně. To pomůže druhé osobě cítit se ve styku s námi bezpečněji – i my jsme totiž nejspíš součástí problému. Východisko nás zbavuje hněvu a poskytuje druhému emocionální prostor potřebný pro setkání v klidnějších dobách. Může dokonce vyprovokovat změnu v něm samém.

Východisko nám pomáhá, abychom i my sami zůstávali otevření změně: abychom byli připraveni růst a odpouštět. Petr Faber, jeden z prvních jezuitů, strávil soustu času v kontaktu s příslušníky nových křesťanských vyznání, která v té době vznikala. Katolíci a protestanti měli tehdy mezi sebou napjaté vztahy. Mnozí protestanti považovali katolíky za „papežence“, Řím za „Babylón“ a papeže za „Antikrista“. Pro katolíky byli protestanti jednoduše heretiky.

Faber si takové smýšlení tvrdohlavě odmítal připustit, což bylo v té době neobvyklé. „Podívej,“ radil v dopise jednomu spolubratru jezuitovi, „chceme-li jim pomoct, musíme si dávat pozor, abychom k nim přistupovali s láskou, abychom je milovali skutečně a doopravdy a abychom ze své duše odstranili všechno, co by mohlo umenšit naši lásku nebo úctu k nim.“ V době náboženské netolerance se jednalo o ohromující výrok.

Od Fabera se mi ale ještě více líbí výrok týkající se daleko jednodušší věci: „Dávej si pozor, velký pozor, abys nikdy před nikým neuzavřel své srdce!“ Otevřenost v duchu Ignácova východiska nevyléčí každý vztah, ale aspoň věci nezhorší. Východisko může udělat dobré vztahy lepšími a nezdravé vztahy zdravějšími.

James Martin: Jezuitský návod (téměř) na všechno (Karmelitánské nakladatelství 2018)