V rámci projektu „Stěhovaví historici umění“ jste se studenty kunsthistorie v roce 2017 putovali čtyři měsíce ze švýcarského Lausanne na normandské poutní místo Mont SaintMichel. Více než 1500 km, vždy tři týdny na starobylé cestě a tři týdny v klášterech. Co bylo smyslem tohoto experimentu?

Chtěli jsme úplně jinak pochopit středověké památky a zjistit, zda platí, že když dlouho půjdeme, že se naše vnímání umění a kultury celkově změní. Vycházeli jsme ze studií psychiatrů Eugena G. d‘Aquiliho, Charlese D. Laughlina a Johna McManuse, kteří v 70. letech dokázali, že se poutníkova mysl během dlouhé cesty zcela synchronizuje s tělem. Přirovnávám to ke stavu po dvou deci těžkého červeného vína – nejste opilá, ale příjemně uvolněná.

Empiricky jsme si tehdy ověřili, že třeba příchod do kostela je naprosto jiný po náročné pouti, kdy celý den jdete v horku s batohem na zádech. Stále tíhneme k tomu, vnímat umělecké dílo jen jako to, na co se díváme. Ale důležité jsou i vůně a pachy, osvětlení nebo teplota prostředí – je to vícesmyslový zážitek. A mimo fyziologického aspektu jsme se ve vztahu k umění zaměřili i na ten psychologický, spojený s čekáním. Když se na něco těšíte, mění se tím i sám zážitek – a naopak, když vzpomínáte, přepisujete v hlavě minulou událost.

Přibližte, kudy jste šli.

Sledovali jsme čtyři hlavní francouzské středověké osy: nejdříve jsme šli po nejfrekventovanější poutní cestě Via podiensis neboli Cesta z Le Puy (vede totiž z Le Puy-en-Velay do Santiaga de Compostela). Ve středověkém jihofrancouzském městečku Conques jsme tři týdny přespávali v premonstrátském klášteře a napojili se pak na trasu Via lemovicensis (limuzínská podle názvu regionu), která vede od kostela sv. Magdalény v burgundském klášteře ve Vézelay na jih. My ji ale šli v protisměru a dostali se tak na třetí poutnickou trasu – Via turonensis (tourská podle města Tours). A nakonec jsme sledovali trasu vedoucí přímo k našemu cíli, poutnímu místu Mont Saint-Michel.

Když jsme vždy po třech týdnech došli do kláštera, řídili jsme se tam rytmem dané komunity. A zároveň jsme tam pořádali mezinárodní online konference a workshopy s odborníky z USA, Německa nebo Itálie. Jejich přednášky o středověkých mapách, itinerářích nebo relikviářích jsme rovněž streamovali do Brna studentům, což bylo tenkrát před pandemií dost jedinečné.

Dočetla jsem se, že cesta i konference vyšla na 1,2 milionu korun. Jak jste je sehnali?

Spustili jsme předtím crowdfoundingovou kampaň a v ní vybrali asi 12,5 tisíce eur (320 tisíc korun). Obrátili jsme se i na etické sponzory. Pomohl nám i český výrobce bot Prabos, pivovar Poutník nebo České dráhy, které nám zaplatily cestu tam. A také nás grantem podpořila univerzita.

Jaké jsou výsledky vaší cesty?

Vydali jsme anglicky skoro 500stránkovou kolektivní monografii Migrating Art Historians on the Sacred Ways (2018), kterou studenti sepsali spolu se světovými kapacitami oboru. Vyšla na ni už šestá odborná recenze, což je velký úspěch. Ale nechtěli jsme pracovat jen pro akademickou sféru – humanitní vědy a věda celkově totiž nejsou úplné, když světu nevysvětlují „proč“. Takže jsme natočili dvanáct krátkometrážních dokumentů a jeden delší pro širší veřejnost (odkaz na youtube je níže – pozn. red.). Studenti spoluvytvořili také e-learningovou platformu.

Přiblížili jste se stylu putování středověkých poutníků ještě nějak jinak, třeba oblečením?

Uvědomovali jsme si, že to nejde. Ale letos jsme znovu putovali po Francii a jeden kolega si zhotovil kompletní dobovou výbavu. Oproti našim patnáctikilovým krosnám to byl velký rozdíl. Středověký poutník si totiž nenesl skoro nic, každých pár kilometrů očekával klášter, kde mu dají najíst a nechají ho přespat.

Zakoušeli jste cestou pohostinnost místních lidí?

Nekončící! To bylo neuvěřitelné – z 62 nocí, které jsme plánovali strávit venku, nás 42krát místní pozvali na nocleh dovnitř. Škála sahala od pětihvězdičkového hotelu po garáž. Zvali nás i na jídlo. To samé pohostinství jsme zažili i v následujících letech – v roce 2018 jsme šli znova do Francie (14 dní z Arles do Conques), rok nato do Itálie, pak do Rakouska a letos opět do Francie – a to už bylo i s naší několikaměsíční dcerkou.

Třeba v italských Dolomitech jsme dorazili do vesnice, kde se nedalo nic koupit, načež se všichni obyvatelé seběhli a každý nám něco donesl. Když v Rakousku pršelo, tak nastalo totéž. Vzpomínám si na jednoho francouzského faráře, jemuž jsem děkoval za pohostinnost, a on na to odvětil, že by měl naopak děkovat on nám, což mě hrozně překvapilo. Vysvětlil mi, že v dnešním světě se všechno dá prodat a koupit, kdežto my jako poutníci můžeme druhé obdarovat tím, že k nám mohou být štědří.

Sáhli jste si při pouti i na dno svých sil?

První etapa byla velmi náročná, vyráželi jsme v březnu a byla zima, v noci i mínus 8°C. A doslova jsme šilhali hlady, protože jsme si nesli jen to, co jsme unesli. Pro skupinu bylo těžké nehádat se o jídlo. Když jsme dorazili do prvního kláštera, uvařili jsme pro dvanáct lidí pět kilo brambor a masa a snědli to za devět minut! Měli jsme taky každý jinou kondici – třeba jeden kolega byl trochu při těle a za první tři týdny zhubnul patnáct kilo. A naopak ti nejhubenější potřebovali nabrat svaly.

Přišla i ponorková nemoc?

S psychikou to nebylo o moc lehčí, „ponorka“ přišla několikrát a zpětně říkám, že jsme její rizika podcenili. Strávili jsme spolu celkem 123 dní. Nedá se na to moc připravit, protože se člověk dotýká vlastních hranic – je to taková „univerzita limitů“. Člověk 21. století konflikty řeší tak, že druhého odpojí ze své sociální sítě – to ale v našem případě jaksi nešlo. Proto bylo třeba odpouštět si navzájem a omluvy také přijímat. A přiznat si, kdo doopravdy jsme.

Změní takové zážitky člověka dlouhodobě?

Nic člověka nezmění napořád a tak, jak by si přál, ale po návratu je to i tak obrovská změna. Teorie putování antropologů Edith a Victorie Turnerových tvrdí, že pouť je „liminální“ (hraniční) moment – že nepatříte ani sem, ani tam, a když se vrátíte, jste úplně jiný člověk. Některé změny jsou dočasné – asi jako když přijede dítě z tábora a vrátí se k předchozímu fungování –, jiné ale nevratné. Z té poutnické skupiny nás teď osm pracuje v jednom výzkumném týmu a naše vztahy jsou díky důvěře na úplně jiné úrovni.

Jaké bylo odpojit se na poutích od internetu?

V tomto směru je dnes jakákoliv pouť opravdu jiná než dříve – přináší o jedno osvobození navíc, od mobilu. Připojovali jsme se jen v klášterech. Jinak každý den pláču, když vidím, jak se mí studenti ztrácejí ve virtuálním světě a jsou na sociálních médiích už závislí.

Nedávno jsme s kolegyní vydali knihu Mediální revoluce: Christianizace Evropy, Ravenna pátého století a jak obrazy mění dějiny (Books & Pipes 2021). Ta se věnuje 5. století, křestním rituálům a místům, kde se odehrávaly. S trochou nadsázky si v ní klademe otázku, zda třeba dnešní zírání do obrazovek není obdobou zbožného pohledu na zářící vitráže a mozaiky v dobách minulých. Ritualizované chování nás totiž vede do komunitního světa – ať už reálného, nebo virtuálního. Tyto mechanismy jsou v masovém měřítku v principu podobné těm dřívějším.

To zní dost odvážně…

Opravdový výzkum nemá hranic, nelze se celý život držet jedné metody. Zvídavost nás žene pořád dál. A nejde jen o nový způsob sběru dat – my hledáme nové paradigma, jak sebraná data interpretovat. Mezi předními vědci je podle mě už jasné, že špičková věda předpokládá kreativitu a radost. Na výzkum kláštera v Conques, kam se při svých poutích stále vracíme, jsme nyní získali čtyřletý grant spolu s univerzitami v New Yorku, New Jersey a italským výzkumným ústavem Maxe Plancka a kolegy vědci v Německu a Francii. Náš projekt skončil v rámci humanitních oborů jako druhý nejlepší v Evropě.

Co dnešním lidem přináší poznávání středověkého umění?

To jde ukázat například na vizuální kultuře 11. a 12. století. Bavíme se o obrazech Posledního soudu, o zobrazeních vzkříšeného Krista ve slávě nebo o zlatých sochách světců, u kterých lidé v chrámech prosili o přímluvu. Máme sklon se na tuto dobu dívat reduktivně – jako by naši předkové byli dětinští blázni, kteří důvěřovali nějakým hloupostem. To však jsou naše stereotypy. Tehdejší „společenská smlouva“ měla jiné hodnoty: zatímco my dnes věříme vědě, oni věřili v Boha. Lidé předmoderní doby se nám podobají – jsou velmi chytří a mají smysl pro humor. Například nejstarší dochované zobrazení Posledního soudu na Západě se nachází právě v klášteře v Conques a nelze je podle mého přesvědčení brát jen vážně. Obsahuje spíše nadsázku – vidíme Lucifera v pekle, který se šklebí jako divadelní maska. Středověký člověk se vůbec nebral tak vážně jako dnešní tragikomický člověk.

Kam spěje nyní váš výzkum?

Nově jsme začali spolupracovat s týmem lékařky a profesorky Julie Dobrovolné, který na Masarykově univerzitě zkoumá a měří hladinu lidského stresu – tedy adaptaci těla na měnící se podmínky. Společně nyní zjišťujeme, jak tělo reaguje na dlouhé chození i setkání s uměním. Část skupiny měla během letošní pouti speciální „hodinky“, které měřily všechno možné. Třeba bychom tak nakonec mohli dokázat, že umění je zdravé!

IVAN FOLETTI (nar. 1980 v Praze) je česko-švýcarský historik umění. Vede Centrum raně středověkých studií na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně (videa k tématu kunsthistorie na YouTube kanálu „Center for Early Medieval Studies“). Zaměřuje se na pozdní antiku a raný středověk, doktorát získal na švýcarské Université de Lausanne a loni byl jmenován profesorem. Působí též jako vedoucí Knihovny Hanse Beltinga a je vedoucím redaktorem časopisu Convivium. Je ženatý s historičkou a slavistkou Karolínou Foletti, mají jednu dceru.