František je prvním papežem, který na prázdniny neodjíždí do bývalé letní pontifikální rezidence Castel Gandolfo, ale raději tráví volno u sebe v Domě sv. Marty. Za dovolenou považuje to, že může změnit rytmus dne. Čas využívá k modlitbě, slavení soukromých mší svatých, četbě nebo se potkává s lidmi. A je známý i tím, že vstává „později než v obvyklých 4.45“, jak vícekrát řekl v rozhovorech. Už od dětství není zvyklý jezdit na dovolenou, naposledy si vyjel mimo rezidenci z argentinského Buenos Aires s komunitou jezuitů v roce 1975.

Papežská letní rezidence Castel Gandolfo je od Říma vzdálená asi 30 km a rozprostírá se na ploše více než 50 hektarů při Albanském jezeře. Vedle paláce ze 17. století a observatoře se tu nachází i statek. To všechno stovky let sloužilo Františkovým předchůdcům – mimo období 1870–1929, kdy vládlo napětí mezi Vatikánem a Italským královstvím. Vrátil se tam až papež Pius XI. po celkové modernizaci sídla v roce 1934. Za druhé světové války našlo v Castel Gandolfu útočiště několik Židů nebo lidí prchajících před válkou. Papež Pius XII. tam zemřel (1958) a stejně tak později Pavel VI. (1978).

Papež Jan Pavel II. si v letním sídle dokonce nechal vybudovat plavací bazén. Byl sportovně založen, ostatně jeho heslem bylo, že „hory nás přivádějí blíže k Bohu“. I proto vyrážel na dovolenou na alpské, apeninské nebo dolomitské vrcholky, a to i na dva týdny – jako turista i na lyžích. Podobně miloval přírodu také jeho nástupce Benedikt XVI. Ještě jako kardinál navštívil v letech 1977–2004 o dovolené asi desetkrát Jižní Tyrolsko. Od roku 2010 již odpočívá spíše studiem teologických knih, hrou na klavír nebo – během svého pontifikátu – pobytem v Castel Gandolfu. Nynější papež František navštívil tuto rezidenci jen na krátko celkem třikrát. Od roku 2014 jsou její zahrady zpřístupněné veřejnosti a dva roky nato se v paláci otevřelo muzeum.

Papež nasedl na vlak a svět z toho „bláznil“

„Revoluci“ v cestování papežů způsobil Jan XXIII. týden před zahájením Druhého vatikánského koncilu – 4. října 1962. „Papež nasedl na vlak a odjel do Loreta a Assisi. Celý mediální svět z toho bláznil,“ připomněl Ľudovít Malík v historickém ohlédnutí za papežskými cestami nyní ve slovenských Katolických novinách. Podle něj šlo o více než jen cestu vlakem, mimochodem první papežský výlet za zdi Vatikánu po stu letech: „Po výjezdu z Říma ‚projížděl‘ papežův vlak nejen Itálií, ale i společností, jejími problémy, politikou, prací a dokonce se setkal s lidským svědomím, které otupil strach z nového, odlišného, z budoucnosti.“