Byl to jen letmý okamžik. Na májových slavnostech ve Florencii v roce 1274 zahlédl devítiletý chlapec o rok mladší půvabnou dívenku ve světle červených šatech s ozdobným pásem a jeho mladé srdce zasáhl hluboký cit. Dívčina krása v něm probudila lásku. Nejen k ní, ale vůbec k životu. Ke světu. K Božímu světu.

Ten chlapec se jmenoval Dante Alighieri a dívenka Beatrice Portinari. Viděli se v životě pak už jen jednou, po devíti letech, opět při náhodném krátkém setkání. „Jak šla cestou, podívala se tam, kde jsem stál pln bázně já,“ vzpomínal Dante později, „a ve své nevýslovné laskavosti, která dnes dochází odměny na onom světě, mě velmi ctnostně pozdravila. I bylo mi v tom okamžiku, jako bych spatřil vrchol všeho blaženství.“ Od té doby se už nikdy nesešli; Beatrice se provdala a zemřela mladá, zřejmě při porodu. Její jméno však žije stále – zásluhou literárního odkazu jejího oddaného ctitele. Dante Alighieri se stal jednou z největších osobností evropských kulturních dějin. Byl to básník, filozof, politik, diplomat, stojící na rozhraní mezi středověkou scholastikou a renesančním humanismem.

Jeho nelehké životní osudy mají až dobrodružný nádech. Narodil se ve Florencii někdy koncem května 1265 (přesné datum neznáme). Rodina Alighieri patřila k váženým fl orentským starousedlíkům. Florencie byla městský stát, ale nebylo v něm klidno. U vlády se tam střídaly – často za cenu krvavých střetů – dvě strany, guelfové (urození měšťané a cechy) a ghibellini (feudálové podporovaní papežem). Alighierové patřili ke guelfům. Mladého Danteho to zprvu zřejmě ani tak nezajímalo. Užíval si života a začínal psát verše, někdy až villonovsky rozverné, které kolovaly ulicemi. Rodina ho zasnoubila a pak oženila s Gemmou dei Donati, o níž toho jinak moc nevíme – leda to, že spolu měli asi čtyři nebo pět dětí. V roce 1289 Dante hájil Florencii s mečem v ruce proti Arezzu v bitvě u Campaldina. Prakticky od té doby se začne aktivně zapojovat do politického života. Stává se hlavou fl orentského odporu proti snahám papeže Bonifáce VIII. rozeštvat severní Itálii a ovládnout Toskánsko. V roce 1300 je zvolen jedním z šesti priorů, kteří vládnou městu, a jako takový odmítne papežovy požadavky. Francouzský princ Karel z Valois táhne do Itálie papeže podpořit. Dante chce proti němu zorganizovat ozbrojený odpor, ale ve městě převládnou kapitulantské nálady. S Dantem a jeho stoupenci je v roce 1302 uspořádán soudní proces, k němuž se Dante nedostaví, takže je v nepřítomnosti odsouzen k upálení. Rodné město opouští navždy. Stává se vyhnancem.

Hloubat pod klenbou nebes

Dočasně pobývá v Arezzu, potom ve Veroně, Trevisu a v dalších severoitalských městech. Na chvíli vkládá naděje do politických snah císaře Jindřicha VII., otce našeho krále Jana Lucemburského, ale císařova smrt jeho doufání zmaří. V roce 1315 mu Florencie nabídne možnost návratu, ovšem za cenu veřejného pokání. Má projít ulicemi města oblečen v pytlovině, s papírovou čepicí kajícníků na hlavě a s hořící svící v ruce. Dante, přesvědčen o své nevině, odmítne poskvrnit svou čest: „Což nebudu moci všude, kde se octnu, pozorovat koloběh slunce a hvězd a hloubat pod klenbou nebes o svých přesladkých pravdách, aniž bych se proto musil předem podrobit potupě, ba opovržení lidu a veškeré obce fl orentské? Ani krajíc chleba mi nebude chybět.“ Za toto odmítnutí je rozsudek smrti potvrzen. Dante má být v případě dopadení sťat a beztrestně je možno ublížit i jeho dětem. Posledním útočištěm se mu stává Ravenna, kde vládne osvícený Guido Novello da Polenta. Přijímá Danteho do svých služeb. V jejich rámci ho posílá v létě 1321 s jakousi diplomatickou misí do Benátek, odkud se Dante vrací s vysokou horečkou a v noci z 13. na 14. září 1321 v Ravenně umírá. Původně je pohřben v chrámu sv. Františka, dnes jeho ostatky spočívají v klasicistním mauzoleu blízko chrámu. V pozdějších staletích Florencie několikrát marně usilovala o jejich vydání…

Danteho literární činnost začíná už v jinošských letech. Zprvu jde o poezii v rámci dobových konvencí, především o sonety, žertovné i milostné. Některé z dam, kterým byly věnovány, známe jménem, jiné ne. Mezi galantností těchto veršů a hloubkou citu k Beatrici je však veliký rozdíl, což poznáváme z básní napsaných bezprostředně po její smrti v roce 1290. Dante je shrnul do sbírky Nový život (Vita nuova), která je jakýmsi milostným deníkem jeho mládí. Jeho další díla pocházejí až z let vyhnanství. Už v roce 1304 rozepíše filozofický traktát Hostina (Il convivio), jakousi výkladovou encyklopedii, „hostinu“ pro ty, kdo touží po vzdělání. Dílo zůstane nedokončeno, jeho historický význam však tkví v tom, že je to první spis vzniklý v Itálii, psaný nikoli v latině, nýbrž v „lidovém jazyce“, tedy italsky, přesněji řečeno v toskánském nářečí. Dante tak stojí u kolébky spisovné italštiny. Politický traktát O monarchii (De monarchia) byl asi určen pro Jindřicha VII. Lucemburského; ospravedlňuje samostatnost světské, tedy císařské, a církevní, tedy papežské, moci. Pro církev byl natolik pobuřující, že ještě šest let po Danteho smrti papežský legát v Lombardii žádal, aby autorovy ostatky byly vykopány z hrobu, spolu s traktátem spáleny a popel rozhozen do větru.

Peklem, Rájem, Očistcem

Názory badatelů, kdy přesně začal Dante psát své nejslavnější dílo, Božskou komedii (Divina commedia), se značně rozcházejí. Myšlenky na ni v něm zjevně zrály už v prvních letech vyhnanství a není vyloučeno, že její první část, Peklo (Inferno), byla dokončena už kolem roku 1308. Na dalších dvou částech, Očistec (Purgatorio) a Ráj (Paradiso), pracoval až do konce života. Své dílo původně nazval pouze Commedia, což v tehdejším názvosloví znamenalo jakýkoli literární útvar nekončící tragicky. Teprve Danteho první životopisec Giovanni Boccaccio k názvu přidal přídomek Božská. Božská komedie je básnickou skladbou, která nemá ve své době obdoby. Je to duchovní epos i mysterium. Po formální stránce má až architektonickou výstavbu, založenou na principu čísla tři, v čemž můžeme vidět odraz Nejsvětější Trojice – jde o tři části o 33 zpěvech, psaných v trojverších (tzv. tercina), Peklo i Ráj mají devět pásem (tedy 3 x 3), pouze Očistec sedm, což odpovídá sedmi smrtelným hříchům. Básník putující Peklem, Očistcem a Rájem má tři průvodce. Zprvu je to starořímský básník Vergilius, který v 1. století po Kr. vylíčil v eposu Aeneis bájné počátky Říma. Vergilius je poslán Beatricí. Protože však do Ráje nesmí, zavede tam Danteho Beatrice sama. A v úplném závěru ji zastoupí sv. Bernard z Clairvaux.

Básník svou cestu záhrobím dokonce přesně dobově situuje – do Pašijového týdne roku 1300. Na počátku musí zdolat tři šelmy (opět číslo tři!), smyslnost, pýchu a lakotu, a teprve pak se může s Vergiliem vydat do podsvětí. Epos až naturalisticky líčí, jak jsou v Pekle trestáni hříšníci. Mezi nimi Dante potkává mnohá historicky slavná jména a také řadu svých odpůrců. Příběhy některých z nich jsou vylíčeny v až beletristických zkratkách. Základním trestem tu však nejsou „muka pekelná“, ale absence lásky a naděje. V Očistci básník nachází kromě těch, kdo zhřešili sedmi smrtelnými hříchy, také mocnáře vlažné ve víře. Jsou mezi nimi i čeští panovníci Přemysl Otakar II. a Václav II. Před vstupem do Ráje projde básník očistou v řece zapomnění Léthé a v řece dobrých vzpomínek Eunoné, načež s Beatricí míří rajským lesem stále výš a výš. Setkává se se světci, s apoštoly, s andělskými kůry a v nejvyšší sféře Ráje, v Empyreu, spatří svou milovanou sedět spolu se sv. Lucií u nohou Panny Marie. Úchvatnou, láskyplnou modlitbou tam sv. Bernard oslovuje Matku Boží a oroduje za básníka. V samotném závěru se Dante setkává s tajemstvím Nejsvětější Trojice, symbolizovaným třemi kruhy plnými jasu.

Cesta od zavržení k lásce

Celý epos se podobá obrovité nástěnné malbě, alegoricky zobrazující lidstvo a vesmír, jak to známe z gotických chrámů. Básnicky shrnuje celý tehdejší pohled na pozemský i posmrtný život v duchu scholastického učení sv. Řehoře Velikého a sv. Tomáše Akvinského. Je protkán řadou historických a dobových odkazů a často jím probleskuje také básníkova osobní linie, především trvalý stesk po rodné Florencii. Božská komedie však není jen monumentálním reliktem, je to dílo stále živé. Má hluboký duchovní i etický přesah. Básníkova pouť z Pekla do Ráje je cestou od beznaděje k naději, od zavržení k lásce – k lásce tím silnější, že je zbavena tělesnosti, k lásce nekonečné a věčné, kterou je Bůh. Je cestou, jejímž ukazatelem je víra a jejímž cílem je spása. Danteho epos tak vlastně symbolizuje duchovní pouť věřícího člověka v každé době. V tom tkví všeplatnost tohoto díla. A proto jeho autor zažívá úctu nejen jako básník, ale také jako náboženský myslitel.

Nebylo tomu tak vždy. Ještě koncem 19. století byl traktát O monarchii stále ve vatikánském Indexu zakázaných knih. Obrat přineslo až jubileum 600 let od Danteho úmrtí, kdy papež Benedikt XV. encyklikou In praeclara summorum rehabilitoval jeho význam jako „křesťanského básníka“. Další papežové 20. století jej v tom následovali, zejména Pavel VI. při příležitosti 700. výročí Danteho narození; v apoštolském listu Altissimi cantus se přihlásil i k básníkovu kritickému postoji k některým církevním nepravostem. Letos si celý kulturní svět připomíná 700. výročí básníkova úmrtí. Papež František vydal při té příležitosti apoštolský list Candor lucis aeternae (Jas věčného světla). Název odkazuje na zmiňovaný závěr Božské komedie a zároveň symbolizuje význam celé Danteho osobnosti. List označuje básníka za „proroka naděje, hlasatele možnosti vykoupení, osvobození, hluboké změny každého muže a ženy, celého lidstva“ a vyzdvihuje význam jeho díla právě v této době, kdy je tak snadné propadat stresům, pochybnostem a beznaději. Podle papežových slov nám Dante–poutník může pomoci, „abychom pokorně a s odvahou pokračovali v pouti života a víry, k níž jsme všichni voláni, dokud naše srdce nenalezne pravý pokoj a pravou radost, dokud nedospějeme k poslednímu cíli celého lidstva…“, a tady František cituje závěrečný verš eposu, „k lásce, z níž slunce pohyb má i všechny hvězdy“.

O autorovi| Jaroslav Someš, Autor je publicista a divadelní historik