Jak jste se k práci v nemocnici dostala?

Obvykle se živím herectvím, ale koronavir to změnil. Když se během prvního lockdownu zavřela divadla, odjela jsem na tři měsíce na Moravu sázet stromy. Když přišel vloni na podzim druhý lockdown, opět jsem nemohla hrát a netušila, co budu dělat. Potřebovala jsem si ujasnit hodnoty a uvědomit si, kde jsem, co mám za sebou a kam bych chtěla směřovat. Rozhodla jsem se proto vyrazit do Fatimy, kde jsem už jednou byla a věděla, že to je silné duchovní místo. Hned druhý den po zavření divadel jsem tedy odletěla přes Vídeň do Portugalska a více než týden jsem pěšky putovala do Fatimy. Před cestou do Portugalska jsem si myslela, že se po návratu budu starat o děti jako au pair. Jenomže ve Fatimě jsem si telefonovala s bratrem, který mi popsal, jak se situace v Česku zhoršuje. A navrhl mi, že bych se mohla zajímat o pečovatelskou službu.

Chtěla jste se vrátit do Prahy?

Původně ne, měla jsem babičku v Domově pro seniory Iris v Ostravě a chtěla jsem jí být nablízku, a tak jsem se ptala na práci tam. Jenže neměli zájem. V té době už jsem věděla, že chci dělat v nemocnici, jen jsem nevěděla kde. Věřící kamarádka Alžběta Kalábová se mi zmínila o boromejce Angelice Pintířové s tím, že u boromejek v Praze by to možná šlo. Nabídly mi možnost pracovat na covidovém oddělení – na interně jako pečovatelka a sanitářka. Jeden den jsem absolvovala osmihodinový zdravotnický kurz u Českého červeného kříže, kde jsme se učili polohovat pacienty a převlékat postele. A hned následující den jsem šla do Nemocnice pod Petřínem. Většinu věcí jsem se tak učila za pochodu díky skvělému zdravotnímu personálu, který tam na interně je.

To byl váš první kontakt se zdravotnictvím?

Naprosto. Mám vystudované gymnázium ve Vyškově a JAMU v Brně, ke zdravotnictví jsem se předtím nedostala jinak než jako pacientka.

Jaké byly první dny ve službě?

Ze začátku jsem z toho byla nervózní, přece jen šlo o covidové oddělení, pořád jsem se dezinfikovala. Měla jsem pocit, že si covid tahám domů, že je všude, že tím mám nasáklou peřinu, v noci se mi zdálo o pacientech. Doteď se mám sny z nemocničního prostředí. Nejtěžší pro mě ale bylo, když mi umřela paní přímo pod rukama. Bylo to asi tři týdny po mém nástupu a já jsem nepoznala, že smrt přichází. Komunikovala jsem s ní a polohovala ji. Ona najednou pohledem obešla celou místnost a dívala se ven z okna. Ptala jsem se jí: „Co tam vidíte?“ Snažila jsem se s ní navázat kontakt, ještě se mnou mluvila, reagovala, a pak se na mě najednou podívala. Já instinktivně odstoupila, takže jsem jí pustila ruku. Tu druhou, kterou měla na zvonku, zase ona úplně povolila. Odvrátila hlavu a já jsem si myslela, že chce spát. Odešla jsem z pokoje. V ten moment ke mně přišla sestra a řekla mi, že paní odvezeme z interny na jednotku intenzivní péče. Už ale byla po smrti.

Jak vám bylo?

V tu chvíli jsem se rozplakala, nemohla jsem dýchat, chtělo se mi zvracet, ale pak jsem se nějak uklidnila. Doktor konstatoval smrt a my jsme šli zaopatřit tělo. Dalším silným momentem pro mě bylo vidět její fotky, které jsme balili, protože jsme museli zapsat všechny osobní věci. Na fotkách byla její vnoučata a ona v plné síle. Já jsem přitom vedle sebe měla její zesnulé tělo, lidskou schránku. To byl můj první přímý kontakt se smrtí. Krátce nato mi umřela babička z máminy strany.

Ta z domova důchodců?

Ne, druhá babička z Vyškova. Zemřela náhle. Měla jsem výčitky svědomí, že se starám o nemocné lidi v Praze, a přitom mi umírala babička ve Vyškově, ale přišlo to z ničeho nic, nedalo se nic dělat. Na základě těchto zkušeností jsem se rozhodla pro dárcovství těla. Nevěděla jsem, jestli je to možné, jak se na to dívá katolická církev v Česku, protože vím, že ve Španělsku jsou tomu otevření, zatímco třeba v Itálii vůbec ne. Zeptala jsem se na to během jedné online přednášky „Smrt je součástí života“ kněze Marka Orko Váchy, který to hezky pojmenoval, že dárcovství je vlastně prodloužení dobra i po smrti. Díky tomu se medici a mladí lékaři vzdělávají přímo na pitevně, když zkoumají lidská těla. Dobře to celé vystihuje úsloví „když mrtví učí živé“. Každý rok se za dárce těl slouží bohoslužba a po třech až pěti letech se ostatky spálí a vrátí pozůstalým.

Vyrovnat se se smrtí dalších pacientů už pro vás bylo jednodušší?

Pak už se mi nestalo, že by mi někdo zemřel přímo pod rukama. I tak pro mě bylo velmi silným momentem, když několik pacientů umřelo jen pár hodin poté, co jsem s nimi komunikovala. Nebo když jsem viděla, jak se lidé, kteří umírali několik dní, postupně proměňují.

Jak jste se vůbec s pacienty domlouvala, protože ne všichni asi byli schopni mluvit?

Někteří pacienti skutečně ztrácí hlas nebo jsou natolik slabí, že komunikace probíhá hlavně očima. Jednu paní jsem hodinu a půl krmila přesnídávkou pomocí injekční stříkačky, po mililitrech. V tu chvíli si řeknete, že není kam spěchat. Prožívala jsem to s ní, dívala jsem se, jak přesnídávku přijme do úst a jak to trvá, než ji vůbec polkne. Soustředila jsem se na její nádechy a výdechy, abych věděla, kdy jí mohu dát další „sousto“. Vždycky jsem jí ukázala, kolik toho snědla a kolik jí teď dávám. Stalo se také, že volala vnučka jedné paní a moc si přála babičku vidět, ale nemohla přijet. Požádala proto staniční sestru, která mě pak zaúkolovala, abych nemocné vyřídila pozdrav a pohlazení od Zuzanky. Šla jsem tedy k paní a řekla jí: „Zdravím vás velice od Zuzanky a předávám pohlazení. Je to, jako by vás teď hladila ona, a myslí na vás celá rodina.“ Držela jsem ji za ruku, paní plakala a o pár hodin později zemřela.

Drobné gesto, a přitom tak důležité...

Myslím, že rozloučení je extrémně důležité. Pan Robert Huneš z prachatického hospice zmiňuje pět nejdůležitějších vět, které je dobré umírajícím říct: děkuji ti, odpouštím ti, odpusť mi, mám tě rád a můžeš jít. Nedávno mi umírala i druhá babička Anička, byla jsem se za ní v Ostravě rozloučit. Byla už v komatu, strávila jsem u ní tři hodiny, bylo mi v duchu smutno, ale neplakala jsem. Cítila jsem smíření a velkou vděčnost za to, co nám babička předala, protože to byla láskyplná osoba. Krásnou věc mi řekl P. Vojtěch Loub v Třebíči, kde jsem se byla podívat v mobilním hospici: vděčnost otevírá a pýcha uzavírá. Vděčnost si snažím nést v sobě každý den. Ráno se probudit a říct: „Pane Bože díky, že jsem na světě, díky, že dýchám a že chodím.“ I když se nám pořád dějí nějaké nepříjemnosti, s tímto postojem radosti a vděčnosti se dá fungovat snadněji.

Zkušenosti z práce v nemocnici i smrt blízkých tedy ovlivnily i váš vztah k Bohu?

Myslím, že zásadně. Jako dítě jsem chodila na náboženství, byla jsem u prvního svatého přijímání a zpívala ve schole. Zhruba v 16 letech jsem ale upustila od pravidelného života z víry. Postupný návrat začal už ve zmíněné Fatimě, kde jsem si připomněla, že všichni máme jednoho Otce a že se nemusím bát připadat si sama. Zkušenosti se smrtí blízkých i z Nemocnice pod Petřínem s jejím duchovním prostředím si mě jednoznačně přitáhly zpět. Nebojím se už mluvit o tom, že jsem věřící. Na druhou stranu vím, jsem velký hříšník, ale na tomhle světě se mi kráčí trochu lépe s vědomím, že mám svého Otce. Konkrétně k Ježíši si ale stále ještě hledám cestu, snáze se mi vyslovuje jméno Bůh než Pán Ježíš. Protože nejsem biřmovaná, chci začít chodit na přípravu – začne mi na podzim v Praze u Nejsvětějšího Salvátora.

Co vás vlastně tehdy táhlo do Fatimy? Mohla jste se vydat na mnoho jiných míst.

Před 11 lety jsme šli s bráchou Svatojakubskou cestu do Santiaga de Compostela. Tam pro mě byla cesta mnohem víc než cíl, Santiago mě trochu zklamalo. Došli jsme tam úplně unavení, bylo horko, navíc se slavil rok sv. Jakuba, takže tam byla strašná spousta lidí. Loni jsem proto chtěla zkusit něco jiného a Fatimu mi navrhla již zmíněná kamarádka Alžběta Kalábová, která tam kdysi šla. Poprvé jsem tam byla asi před třemi lety krátce o Velikonocích a cítila jsem, že to místo má pro mě mnohem větší genius loci než Santiago. Proto jsem si řekla, že se tam vydám znovu a na delší čas. Když jsem tam pak byla, plazila jsem se po kolenou kolem svatyně a poslouchala, jak se hodinu v kuse poutníci modlí Zdrávas Maria, a to v několika jazycích. Tehdy to byl pro mě spíše kulturní zážitek. Nikdy jsem si neuvědomila váhu té modlitby končící slovy „nyní, i v hodinu smrti naší. Amen.“. Až měsíc poté, když jsme z kostela vyprovázeli rakev s vyškovskou babičkou a modlili se nahlas Zdrávas Maria, se mi ten moment zhmotnil. To střetnutí života se smrtí. A s vědomím tohoto momentu, že všichni jednou umřeme, se snažím žít. Víc než kdy předtím vím, že každý lidský život je cenný a je to dar. My jsme se o něj nezasloužili a neměli bychom jej tedy promarnit.

SARAH HAVÁČOVÁ (1. září 1990, Vyškov) studovala herectví na JAMU v Brně i na státní herecké škole v polském Krakově. Působí především v divadlech. Začínala v ostravském Divadle Petra Bezruče, nyní působí v Praze – hraje na Nové scéně Národního divadla, Divadle Bez zábradlí, Divadlech Kalich, Ungelt nebo Pod Palmovkou.