28. 6. 2021
|Ježíšovo kázání doma, v Nazaretě, může vést k zamyšlení: jak vnímáme jeho lidství, jak přijímáme jeho církev? Vždyť ani jí není nic lidského cizí…
Nepřecházet z domu do domu znamená v případě našich světců stálost přebývání, dokonce i tehdy, když byl Metoděj ve vězení. Ostatně nepřineslo „znemožnění pastorace“ v našich dějinách paradoxně bohaté plody?
Předobraz našich duchovních zápasů. Požehnání, dobrořečení od Hospodina následuje až po boji!
Josefovy slzy nad ubohostí jeho bratrů připomínají nutnost soudržnosti rodiny. Scéna je obrazem každého shledání, odpuštění a návratu k Bohu.
Josef se dává poznat svým bratřím. Bůh dovede i vinu obrátit k dobrému. Kéž je to poučením v dobách, kdy se dějiny vyvíjejí jinak, než bychom si přáli…
Bůh „mého otce“, zcela konkrétní, nabízející přátelství a doprovod v těžkých životních chvílích. Dovedu jej takto představit svým dětem, vnukům, těm, které mi svěřil?
Bůh provází rod Jakubův i Josefův na cestě do zaslíbené země. I mou, naši rodinu, vede do svého království. Soudržnost rodin a vědomí přítomnosti Boha zachrání i naši civilizaci, která putuje dějinami.
O autorovi| Připravilo Pastorační středisko Arcibiskupství pražského