Zkuste se dětí na náboženství zeptat, jestli jim chybí chození do kostela. Ti zbožnější z nás doufají v odpověď „ano“. Jenže co by za tím „ano“ bylo? Ano, chybí nám hodina v chladném kostelíku. Chybí nám tělocvik (klekání, sedání, vstávání… jo a ještě podat ruku). Chybí nám fronta k oltáři, po které to už brzo končí. Samozřejmě, najdou se zajímavé kratochvíle pro nejmenší, které chybí nejen dětem, ale i ostatním farníkům. Například prolézání křtitelnicí, průzkum polorozpadlé zpovědnice s vrzavými vrátky (během proměňování). Vrcholové výstupy na kůr a zpět do základního tábora ke stoicky klidným, rezignovaným (či vztek potlačujícím) rodičům, kteří v duchu odpočítávají vteřiny do konce. Jenže než nastane toužebně očekávané „jděte ve jménu Páně“, ještě hrozí druhé či třetí kázání kombinované s ohláškami i hláškami na další týden nebo list biskupů...

Co naopak církev získala?

I průměrně počítačově zdatní farníci středního i staršího věku získali během pandemie slušné IT kompetence. Téměř každý teď umí používat Youtube, ti lepší i Zoom, Teams. Měli jsme luxus výběru z nabídky online-mší po celé republice. Ze dne na den nás naši pastýři zbavili břemene hříchu v podobě vynechání mše svaté. Zapínali jsme si přenos. Pokud jsme byli sami nebo v páru, mohli jsme si online bohoslužbu vylepšit sakrální úpravou obýváku (svíčka, ubrus, kříž, ikony), případně květinami. Rodiny s dětmi získaly pár výhod – například jim nebyla zima a snadněji se stihl začátek. Ale svačina během kázání, rozlitá šťáva či jogurt nebo touha přepnout na pohádky k posvátné atmosféře úplně nepřispívaly. Průběžné bitky sourozenců sice připomínaly biblické doby Makabejských, ale soustředěnost na online přenos byla obvykle pryč.

Určitě je potřeba smeknout před kreativitou farníků, ajťáků a moderních pastýřů a jejich snahou v nepříznivé době církev nějak vměstnat do obrazovek monitorů, televizí či smartphonů. Dost kněží si rozšířilo kvalifikaci o funkci youtuber. Všechna čest, ale prostě to nefunguje. Přes rychlost připojení, velikost obrazovek a snahy přesvědčit sebe i všechny okolo, že je to moderní a fajn, tak zkrátka ne. Podobně jako přesvědčovat mladý pár před svatbou, že láska je spíše duchovního charakteru. Vměstnat Pána Ježíše jen do svatostánku je podobně marná snaha jako vměstnat církev do online prostoru. Ježíše po vzkříšení není možné omezit ani na Izrael, Palestinu, katolickou církev, ani dokonce dveřmi, které pro něj nejsou překážkou. Církev Kristovu není možné omezit, spoutat, limitovat. Nebylo ji možné zavřít jen do kostela, není ji možné „zavřít“ jen do obrazovky. Duch si vane, kde chce, nečekaně, divoce i lehce – a hlavně svobodně.

Co církvi covid vzal?

Covid nemohl církvi ve skutečnosti nic vzít. Možná někomu představu, formu, způsob jak slavit, jak uctívat, to asi ano. Klerikálním typům určitě vzal iluze. Možná trochu vlivu na zbožný lid. Možná přidal strach či obavu z toho, že když lid dlouho nebude chodit do kostela a bude jen doma, přestane chodit úplně, odpadne od víry. Ale pokud ano, byla to pak víra?

Tři kila něhy, tunu pohlazení, metrák přijetí. A hlavně deset deka naděje. To je to, co nám dává Hospodin. A církev? Forma je jiná, ale domácí církev zažívala jaro. Byla zde spousta odvážných kněží, kteří sloužili domácí mše (strachu z náka zy navzdory, na hraně zákona, ale s nasazením prvních učedníků). Opět se zvedla prestiž Božích služebníků, kteří nemají šéfa v parlamentu, ale na nebesích. Domácí bohoslužby slova, při nichž rodina společně četla Písmo, děti zapalující (a sfoukávající) svíčky dle libosti. Křížové cesty se odehrávaly opět venku a na kopci, jak byly původně zamýšleny. Nouze a realita blízkosti rodiny vedla kromě občasných a logických konfliktů také k novým začátkům, blízkosti, oživení lásky i vášně. Děti měly rodiče doma jako žádná generace předtím. Davy dobrovolníků, kteří navštěvovali osamělé s nákupy a hlavně sloužili svou přítomností, byly samaritány dneška.

Troufale se vtírá myšlenka, že ten covid byl a je více příležitostí než hrozbou. Více nadějí na změnu než depresí ze ztráty status quo, více svobodným Duchem než uzamčeným dusnem.

O autorovi| MARTIN SUCHOMEL, pedagog z královéhradecké diecéze