Na péči o pacienty se podílejí i ženy, které jsou ve výkonu trestu. Jak se je daří vracet zpět do života?

Ano, jde o ojedinělý projekt spolupráce s Vězeňskou službou ČR. Odsouzené ženy mohou výkon trestu realizovat při službě v domově, ať už jde o úklid, kuchyň, prádelnu, či péči o nemocné. Pracují velmi dobře. Mají silnou motivaci, jsou nějak specificky protrpěné, zvyklé z vězení respektovat pravidla. Málokdy se vyskytnou problémy. K nemocným se dostávají na základě patřičných doporučení a musejí předtím projít kvalifikačním sanitářským kurzem sv. Zdislavy. To jim pak může po skončení trestu pomoci při dalším pracovním zařazení. Mnohé ženy po propuštění úspěšně pracují v jiných nemocnicích nebo se rozhodly pro studium ošetřovatelství.

Co vás osobně na práci v domově naplňuje? Z čeho máte radost?

Jsem tělem i duší zdravotník, v přímém kontaktu s nemocnými lidmi se dotýkám své nejhlubší identity. Je mou velkou radostí, že mohu spolu s jinými učit v kurzu pro odsouzené ženy a předávat jim lásku k práci u nemocných. Učím je například, že ošetřovatelství není jenom o tom, že sestra píchne injekci, ale že kvalitní péče o nemocné začíná už na těch místech, kde se poctivě uklízí, kde se připraví vhodná strava, vypere prádlo. Že pokračuje vyvětraným a útulným prostředím a končí laskavým slovem či úsměvem. Že je o lásce a vyžaduje sebereflexi a práci na sobě. Nezávisí na tom, v jaké části budovy se bydlí nebo na jaké pozici kdo pracuje. Co do důstojnosti a co do šance dělat věci dobře jsme si všichni rovni. Mimochodem, naše ulice se jmenuje K šancím. Šancí je tu tedy opravdu mnoho.

Kněží u vás vždy pomáhali i s duchovní péčí o nemocné, zpovídali, udělovali svátosti nemocných apod. Mají klienti domova zájem o takovou službu?

Dlouhou dobu byl koordinátorem duchovní péče P. Jan Franze, který zde i bydlel. Dnes kněze voláme „ad hoc“ tam, kde je vysloveno přání ohledně svátosti smíření či svátosti nemocných. Velmi si vážím pomoci otce Řehoře Žáčka, který je místním farářem a zároveň nemocničním kaplanem v Thomayerově nemocnici. Rozumí prostředí nemocnice a umí se mezi nemocnými pohybovat. Je ochotný, skromný a diskrétní. Po celou dobu covidu-19 nám vydatně pomáhal. Dále nás velmi potěšil otec Kamil Strak, který nám sám nabídl výpomoc pro dobu, kdy mu kvůli covidu-19 odpadly akce pro mládež. Je krásné, že hledal, kde by mohl sloužit.

Do domova přicházejí často kněží i jako pacienti…

Máte pravdu. Řeholní sestry i z různých jiných společenství se obecně starají o mnoho potřebných kněží. Možná se o tom moc neví, ani se o tom nemluví, ale je to docela velký rozsah péče, kterou kontinuálně řeholnice kněžím na různých místech poskytují. Téměř každá naše komunita, ve které jsem žila, měla kněze nebo i více starších a nemocných kněží, kterým pomáhala nebo se o ně starala. Oni nám na oplátku zajistili denní mši svatou a další svátosti. Stejně tak to je i v domově v Řepích.

Na koho obzvlášť vzpomínáte?

Měla jsem ráda otce Benna Beneše. Jeho jednoduchý a svěží přístup, jeho ochota být s lidmi, přijímat je a vycházet k nim mi připomínal něco z té atmosféry, kterou jsem znala ze své rodné farnosti. Ráda bych zmínila neokázalý způsob slavení mše svaté na nemocničním pokoji, kdy např. střídal různé druhy barevných košil a přehazoval si je na tričko v závislosti na liturgické době či památce a vtipně to komentoval. Podle počtu přítomných v pokoji se jednalo buď ještě o bohoslužbu „v pohraničí“, nebo už ne. Když bylo plno a já přišla na poslední chvíli, říkal mi, že si mám sednout na „kůr“, což byla protější postel. A pokud byl už i ten obsazen, bez problémů mě usadil přímo na tzv. „biskupské místo“ na svém vlastním lůžku. Vzhledem k tomu, že se jmenuji Jana Pavla, se to prý hodilo. A mnoho jiných legrácek provozoval. Rouškám v době covidu říkal žaluzie. Na tyto mše nezapomenu. A myslím, že nejsem sama. Byly hluboké, vždy s nějakou kratičkou originální myšlenkou, která často odrážela jeho vlastní autentické hledání odpovědí na nové otázky, které před nás klade doba. Do mší zahrnoval vše, co měl na srdci. Před závěrečným požehnáním telefonoval osobám, za které byly tyto mše slouženy, a dával jim pak požehnání po telefonu. Přestože nikde v domově nebylo oznámeno, že mše sloužívá, měl většinou plno. Rád pacientům zpíval. Byl přívětivý, s humorem do poslední chvíle, zároveň u nás měl ohromnou autoritu a respekt. Jsem přesvědčená, že nám nyní pomáhá z nebe.

Cesta 121 a Domov sv. Karla Boromejského spolupracují řadu let…

Cesta 121 se mi moc líbí. Tento projekt je velmi krásný. Líbí se mi snaha postarat se o závěr života kněží. Kvůli celibátu nemají vlastní rodinu, děti a vnuky, kteří by o ně pečovali. Je to jistý druh chudoby a vyloučení. Myslím, že skrze cestu 121 se o své kněze stará sám Pán. Vím, že v době covidu jste pomáhali kněžím ve farnostech, rozdali jste mnoho dezinfekcí a vitamínů, prostě jste jen lidsky pamatovali a přispěli. To je milé. Našemu domovu také významně přispíváte na pobyt kněží u nás. Děkujeme.

Dal by se vůbec chod domova zvládnout bez podpory sponzorů?

Vůbec ne.

Jak moc je důležité být na pracovišti „dobrou partou“?

Je to jedna z nejdůležitějších věcí v práci. Kolegialita, spolupráce, podpora, vstřícnost, respekt a úcta – to jsou hodnoty, bez kterých se může kolektiv snadno stát peklem, ze kterého bohužel budou odcházet ti dobří. Spolupráce je ve zdravotní péči těsná a nevyhnutelná, navíc pracujeme u lidí, kteří nás mohou na rozdíl od neživé hmoty překvapit, zaskočit. To vyžaduje dosti velkou míru flexibility. Jedna odsouzená během praktických cvičení v rámci kurzu pronesla zajímavou větu, že se jí zdá, že spolupráce je ještě větší práce než práce samotná. Mně osobně dělá radost, když vidím lidi, kteří jsou motivovaní zevnitř – že se nemusí nic říkat zvnějšku. To je pak paráda a máte pocit, že to jde samo. Toto vše je ale plodem Božího požehnání. Protože, když nestaví dům Hospodin, marně se lopotí, kdo ho stavějí.