21. 6. 2021
|Pandemie pro mě byla obavou, ale také velkou školou. Uvědomil jsem si, že to, co známe v teoretické rovině, někdy málo funguje v praxi.
Z každé krize vyplývají dvě otázky. První, jakým způsobem ji vyřešíme, mnohem podstatnější ale je, jak se z ní poučíme. Dnes je zřejmé, že se spousta věcí nevrátí do původních kolejí, mnohé bude zcela jinak, včetně života církve . Proto nemám rád umělá témata, zda církev pandemii zvládla, které se potom omezí jen na zbožné láteření, co „se“ nezvládlo. Ježíš nás vybízí k tomu, abychom byli citliví na „znamení času“, ovšem ne v katastrofických scénářích (které se vždy ale týkají „těch druhých“), ale jako výzva pro náš vlastní růst a proměnu. Otázka tedy nezní, co v pandemii udělala církev (opět jakoby „ti druzí“), ale jaké poučení jsem si z toho vzal já sám – pro život s Bohem a s bližními.
A právě zkušenosti z nemocnice jsou pro mě posilující. Nikdy nezapomenu na první návštěvu covid nemocného. Musel jsem si obléct ochranný skafandr, samozřejmě jsem měl velký strach a nevěděl, jak to všechno dopadne. Prostě jsem si v určité chvíli musel říct, že je to moje služba, Pán mě tady chce mít, biskup mi dal pověření, tak proč bych měl pochybovat. Na podzim už to bylo lepší, ale v jarní vlně byli pochopitelně všichni až moc nervózní. O to více byli nejen pacienti, ale i zdravotníci rádi za každou podporu a obyčejnou lidskou blízkost. Ne do všech nemocnic se na jaře dostali kněží, mnohdy byly i problémy, ale zase jsme si ověřili, že vyhrocování situace a jakékoli vynucování návštěv nikam nevede, naopak může hodně ublížit vztahům mezi duchovními a zdravotníky. Trocha úsměvu, pochopení, ocenění náročnosti práce, to je to, co otevírá v první řadě dveře k srdci druhého a teprve až pak dveře na jednotlivá oddělení nemocnice.
Pro mě osobně je pandemie covidu především školou trpělivosti a naslouchání. To, že do nemocnice nepřicházím s předem připravenými „zbožnými radami“, ale především naslouchám, co mi chce ten druhý sdělit, proč si mě zavolal. A mnohdy se pak nestačím divit, kam se naše rozhovory ubírají, jakou hloubku mají, co se v životě toho člověka posouvá. Může to být přijetí svátostí po mnoha letech nebo hluboké otázky po smyslu života, po modlitbě, po odpuštění druhým i sobě. Nemocniční kaplan nemá být moralistou, soudcem ani kontrolorem liturgických či právních předpisů. Jeho úlohou je objevovat v nemocném i v jeho příbuzných a ve zdravotnících hlubiny Boží přítomnosti. A pak je také může znovuobjevovat i v sobě…
O autorovi| P. VÁCLAV TOMICZEK, koordinátor nemocničních kaplanů