Ten dívčí hlas ve sluchátku zněl křehce, ale odhodlaně, byl to totiž skutek odvahy. „Líbí se mi vaše písně,“ říká dívka, jejíž intimní vyznání v tu chvíli poslouchají v rádiu možná desetitisíce posluchačů podobného věku. „Jen někdy vlastně nerozumím, co přesně znamenají.“ Ve zpěvákově hlasu je slyšet, že mu dotaz roztáhl koutky úst do úsměvu. Odpovídá pomalu, ale zároveň s vážností, která náleží k té důvěrné chvíli: „Jestli se ti líbí, tak si tím nelam hlavu.“ Těm, kdo mají smysl pro zkratku, může tato jednoduchá věta posloužit jako klíč, který zpřístupňuje bohatství tvorby Boba Dylana. Zpěváka a písničkáře, který je zvlášť po roce 2016, kdy byl oceněn Nobelovou cenu za literaturu, stále častěji srovnáván s jiným mysteriózním géniem, klasikem alžbětinské Anglie, dramatikem Williamem Shakespearem.

Omylem bývá Dylanovi připisována role „protestního písničkáře“ nebo „mluvčího poválečné generace“. Dylanovo jméno se stalo slovníkovým heslem jedné z nejvýznamnějších postav druhé poloviny 20. století, nově příchozího však může svou obsáhlostí vyděsit. Jenomže Dylan nikdy nebyl ničím z těchto svazujících kategorií – ani prorok, ani mluvčí, ani protestující. Mluvil, nebo vlastně zpíval, vždy jen sám za sebe a šlo mu o to, aby to znělo dobře, protože sám sebe chápe jako trubadúra, muže na pódiu, který se uchází o posluchačovu imaginaci. U Boba Dylana, tedy umělecké persony, kterou ze sebe vytvořil Robert Allen Zimmerman, narozený válečného roku 1941 v zapadlém městečku Duluth ve státě Minnessota v židovské rodině, která se o dvě generace dříve přestěhovala do USA z Oděsy, skutečně platí, že „já je někdo jiný“.

Vytvořit pódiovou postavu písničkáře Dylana znamenalo pro Zimmermanna vstřebat tradici americké lidové a folkové písně, později beatnické poezie a všech možných kulturních vlivů, včetně židovské a křesťanské religiozity. Když loni téměř osmdesátiletý Dylan natočil skladbu I Contain Multitudes (Obsahuji zástupy), inspirovanou stejnojmennou monumentální básní Walta Whitmana, dala se básníkova představa hlasu, který mluví za zástupy znevýhodněných a oslyšených, dobře vztáhnout na Dylanovu úctyhodnou šedesátiletou kariéru.

Než si tuto uměleckou dráhu prohlédneme trochu podrobněji, vraťme se ještě jednou do zmíněného rozhlasového studia. Tato situace zkraje 60. let se nebude v kariéře Boba Dylana zas tak často opakovat. Ne snad proto, že by lidé jeho písním nebo snad jemu samotnému lépe rozuměli. Napříště už totiž Dylan bude své písně a jejich posluchače komentovat jen málokdy. Dylanova věta „Jestli se ti moje písně líbí, nepřemýšlej o nich“ nabízí klíč k jeho dílu; je to výzva nechat na sebe píseň nejprve působit a teprve potom ji srovnat s vlastní představou o tom, co a proč písničkář říká.

Něco se děje, pane Jonesi

Židovský myslitel a teolog Pinchas Lapide kdysi poznamenal, že součástí židovského myšlení je schopnost přijmout skutečnost včetně jejích zdánlivých protikladů, tedy nikoliv pouze „buď – anebo“, ale i logiku „ano, ale také“. Postřeh platí pro náboženství obecně, ale schopnost vnímat realitu v její celistvosti nás učí také umělecká díla, včetně Dylanových písní.

V poválečné Americe, v kultuře ovlivněné důležitostí účelu a pragmatismem, ve světě mechanizovaném a předvídatelném ve svých příčinách a důsledcích, ve světě fungujícím bezchybně jako výrobní linka Fordovy automobilky nebo pult řetězce McDonald´s, proto znamenala šedesátá léta kulturní revoluci. Napájenou rovněž z duchovních zdrojů, které kreslí obraz člověka více než kolečka ve stroji a „pěšáka v jejich hře“, jak zpíval samotný Dylan. Dodnes je nejpřesvědčivějším obrazem změny, kterou šedesátá léta přinesla, poněkud dezorientovaný Mr. Jones (česky bychom řekli pan Novák) v pomalém blues nazvaném Ballad of a

in Man (Balada hubeného muže) na Dylanově albu Highway 61 Revisited z roku 1965. Dosavadní držitel moci, který nerozumí tomu, že nikoliv kladením otázek, ale pozorováním a mlčením se člověk spíš dovtípí, oč běží, je karikaturou technokratické, byrokratické moci, nechápající změnu pravidel hry. Přístup platný nejen ve vnímání umění, ale i v náboženských tradicích, které znají přínos meditace.

Právě tady, v polemice s činorodostí industriálního stroje moderní Ameriky, se vynořil Dylan jako básník lidského údělu za časů modernistické industrializace. Podobně jako dlouhá léta před ním komik Charlie Chaplin v předválečném filmu Moderní doba (1936). Mimochodem, o sedmdesát let později nazve Dylan své album stejně (Modern THEmes, 2006). Právě vnímání návazností, odkazů a narážek je významným rysem Dylanovy tvorby, takže shoda názvu Chaplinova filmu s Dylanovým albem samozřejmě není náhodná. Dylanovo vnímání času a historie ovšem zasluhuje samostatný článek, či spíše studii. Pro náš účel, totiž krátkého průvodce dílem a myšlením letošního osmdesátníka, se vraťme ještě jednou k přelomovému roku 1965. Osvětlí nám leccos z toho, kým je Dylan dnes.

Ikona i zrádce

Proměnou prošel v polovině šedesátých let i samotný Bob Dylan. Ve svých začátcích byl učedníkem písničkáře Woodyho Guthrieho (1912–1967), který měl na kytaře namalováno heslo „Tento nástroj zabíjí fašisty“. Od Guthrieho také adoptoval téměř dokonale styl pracovních a protiválečných písní či sociálních balad, svému idolu pak věnoval píseň na debutové desce v roce 1962. Dylan sám se stal tváří folkového hnutí, které oproti americkému individualismu zdůrazňovalo komunitní rozměr života. Písně jako Blowin‘ in the Wind (Jen vítr to ví) nebo the Times They Are a-Changin‘ (Časy se mění) mu zajistily popularitu u folkového publika.

S tím se však Dylan rozešel právě v roce 1965 vystoupením na folkovém festivalu v Newportu, kde byl vypískán jako zrádce. Toho dne, 20. července 1965, se totiž stal z vlastního rozhodnutí rockovou hvězdou v černé kožené bundě a s elektrifikovanou kapelou za zády. Odehrál pouhé tři písně, ale historici stojící na straně folkového hnutí nebo naopak rockové hudby se shodují, že šlo o přelomový moment v kulturní historii USA, jak o tom svědčí třeba nedávno vydaná kniha Eliaha Walda Dylan se dal na elektriku (Volvox Globator 2021).

Zmiňme se ještě o Dylanově rockovém albu Highway 61 Revisited, dodnes významném rozcestníku nejen v jeho kariéře, ale i v historii západní kultury. V úvodním verši titulní písně se objevuje jeden z nejznepokojivějších obrazů, které nám předkládá Bible. Nenechme se zmást tím, že v písni se děj odehrává na dálnici číslo 61, propojující americký Jih se Severem a na svých čtrnácti stech mílích protne i Dylanovo rodiště Duluth. Ten biblický obraz je jedním z nejsilnějších archetypů vůbec: „Bůh řekl Abrahamovi: Zabij mi syna. Abe řekl: To si ze mě děláš legraci.“ Dva příklady z Dylanovy přelomové desky, totiž téměř prorocký vhled na změnu společenského paradigmatu, v níž pan Jones tápe, a rovněž obraz Hospodina přikazující Abrahamovi zabít Izáka, jsou téma dějinnosti, spravedlnosti a biblického vyprávění. Zmiňme tedy krátce otázku, proč se Dylan během své kariéry vydal i na dráhu křesťanského kazatele.

Sloužíš Bohu, nebo ďáblu?

Dylanův životopisec, americký novinář Clinton Heylin, poznamenává v knize nazvané Behind the Shades (1991; název je dvojznačný – slovo „shades“ může znamenat sluneční brýle, za kterými se Dylan schovává na fotografi i na obálce knihy, ale i stíny jako symbol méně známých aspektů písničkářovy tvorby a života), že kdykoliv chtěl Dylan vyslovit něco důležitého, poznalo se to podle péče, kterou věnoval právě vznikajícímu albu. Podle Heylina to zcela jistě platí pro trojici Dylanových „znovuzrozených“ desek, které jsou svědectvím o písničkářově zájmu o křesťanství.

Albem Slow Train Coming (1979) se Dylan na další tři roky mění v postavu kazatele, jak ji v americké kultuře známe například z povídek Flannery O’Connorové nebo Marka Twaina. Netřeba dodávat, že kazatel je postava ambivalentní, protože i náboženství je v USA komodita jako každá jiná. Dylan ovšem s křesťanstvím pouze nefl irtoval, jak je slyšet z desky natočené s kytaristou Markem Knopflerem z kapely Dire Straits. V jistém smyslu svědčí Dylanovo křesťanské období o tom, že hudba je tavícím kotlem národností a stylů: písničkář se židovskými kořeny se za přispění britské rockové hvězdy stává na čas černošským kazatelem a ptá se svého publika, jestli je spaseno, anebo naopak slouží zlému. Zlé jazyky naznačují, že za Dylanovou proměnou stála tehdejší černošská sboristka. Jisté však je, že se na krátký čas stal trofejí společenství s názvem Vinice, které spojovalo letniční fundamentalismus s kalifornskou uvolněností. Dylan, který nikdy nebyl mluvčím žádných skupin, proudů ani hnutí, se ze své role cenné trofeje brzy vysmekl.

Osmdesátník a nekonečné turné

Od 80. let je letošní osmdesátník Dylan na „nekonečném turné“. Písničkář, v jehož skladbách se často objevují tuláci, exulanti a migranti, je vlastně jedním z lidí na cestě. Cítí se doma právě na pódiu, prvně jsme ho měli možnost takto vidět v pražské Sportovní hale v roce 1994. Na pódiu nikdy nepromluví, nebývá mu vidět do tváře, častěji než s kytarou stojí u kláves. Při pohledu na Dylana se člověk neubrání jednomu z možných vysvětlení, proč lidé nejsou nesmrtelní. Museli by totiž nést tíhu své paměti a ta by byla neúnosná. Na Dylanových ramenou spočívá tíha legendy srovnatelné s Beatles nebo Rolling Stones, tíha druhé poloviny 20. století. Takto ji ostatně samotný Dylan popsal v oceňované loňské desce Rough and Rowdy Ways.

Bob Dylan, postava vytvořená židovským klukem z amerického zapadákova, mluví hlasem, který „obsahuje zástupy“, jak říká básník Walt Witman. Právě Dylanův hlas, od zpěvákovy padesátky stále řezavější v uších, je svědkem 20. století. „Pokud se ti to líbí, nelam si s tím hlavu“, zní mi v hlavě, když poslouchám Dylanovy rozhlasové pořady Theme me Radio Hour nebo strhující přednášku k udělení Nobelovy ceny. V samotném závěru eseje, poté co zmínil oblíbence jako rokenrolového zpěváka Buddyho Hollyho, romány Bílá velryba nebo Gulliverovy cesty, se vrací daleko na zpět, k řeckému pěvci Homérovi, který říká: „Mým hlasem zpívej, múzo, mým hlasem vyprávěj.“ Dylan je vypravěčem svého, mého i vašeho příběhu.

O autorovi| Petr Vizina, Autor je redaktor Aktuálně.cz a hudebník, bývalý vedoucí kulturní redakce zpravodajství ČT, nově i spoluautor pořadu Za 5 pět v Radiu Pro glas