Když přijdeme do kostela, který je čistý a upravený, leckdy si toho ani nevšimneme. Přišli jsme přece za Pánem a vzhlížíme k nebesům. Jen menší množství lidí si uvědomí, že je jim v chrámu příjemně, protože je zkrátka uklizený. O kostel i přilehlé prostory je totiž nutné pravidelně pečovat nejen úklidem, ale i praním textilií a květinovou výzdobou.

„Když jsem slyšela výzvu od našeho kněze, že je málo lidí na úklid, tak jsem přišla a připojila se. Z té práce mám vlastně radost, protože ji dělám pro Pána Ježíše. Navíc ji vnímám jako součást své modlitby, že sem nechodím jen na mši svatou a na adoraci,“ říká jedna z žen, která pravidelně uklízí v jednom z pardubických kostelů. A jak její práce vypadá? „Uklízím kolem oltáře, kde musím utřít prach, zamést, vytřít podlahu, tedy běžná práce. Moc oceňuji jiného pána, který uklízí vedle mě, vysává koberce a říká, že pro něho je to ,praktická stránka víry‘,“ dodává žena s tím, že při úklidu se sice potkávají různí lidé, ale všechny sjednocuje „duchovní postoj bez mnoha řečí“.

Přispět svým drobečkem

Skromnost a snaha „nebýt příliš vidět“ jsou příznačné pro mnoho farníků, kteří léta takto obětavě slouží farnosti. „Je to prosté,“ vysvětluje paní Pavla, která léta pracovala jako kostelnice a nyní pečuje o květinovou výzdobu, „kdo žije upro střed rodiny, tak ví, že aby fungovala, musí každý přiložit ruku k dílu. A když se cítím být členem farnosti, což je taková druhá rodina, kterou by věřící člověk měl mít, měla bych také přispět svým drobečkem. Je to přirozené.“

Paní Pavla zdobí květinami prostor před obětním stolem, hlavní oltář a také ten menší, přilehlý. „Nejraději mám chryzantémy, které doplňuji růžemi. A přiznám se, že ráda pracuji sama. Můžu sice poprosit o výpomoc, ale když jsem v chrámu sama, přijdu na jiné myšlenky…“ O své službě říká, že ji naplňuje, že jde o jiný pocit, než kdyby „jen“ přišla na mši svatou. „Jak u toho oltáře často jsem, mám k němu tak nějak blíž,“ shrnuje.