Odpoledne jsem odnášel na půdu krabici se sezónním oblečením, a když jsem ji ukládal, všiml jsem si skript ze studií na teologické fakultě. Z nostalgie jsem prolistoval jeden sešit a přečetl si pár tužkou psaných poznámek. Týkaly se působení církve za druhé světové války. Už za mých studentských let se na fakultě vedly diskuse o celibátu. A já si vždycky říkal, kolik z těch statečných kněží, kteří riskovali vlastní životy, aby zachránili druhé, by se rozhodovalo stejně, pokud by měli manželky, děti, zodpovědnost za rodinu. Co by se odehrávalo v mysli třeba lidickému faráři Josefu Štemberkovi, když ho esesáci postavili ke zdi Horákova statku? Gestapo mu nabízelo volný odchod z obce, ale kněz, žijící třiatřicet let v Lidicích, nabídku nepřijal. Chtěl zůstat se svými ovečkami až do konce. Jednal by stejně, kdyby měl milující manželku a děti?

Za dobu svého působení v církevním prostředí jsem poznal stovky kněží. A troufám si říct, že břímě osamělosti, kterou jim celibát někdy přináší, se nese těžce. Když chybí někdo, s kým by se daly sdílet radosti, bolesti, dobré i špatné nálady, úspěchy a prohry, není to snadný život. A nazývat domovem faru, kde na vás nikdy nikdo nečeká? Jak potom může kněz povzbuzovat druhé? Dá se to vůbec zvládnout? Ano. Zdá se, že dá.

Stačil rok a půl pandemie a nové okolnosti připomínají cosi z období nedávné pohnuté historie. Bohoslovci jdou pomáhat do nemocnic, kostely v naší zemi zůstávají jako jedny z mála otevřené i v čase, kdy virus drtí na covidových odděleních znavený zdravotnický personál. Kněží slouží bohoslužby, rozdávají svaté přijímání farníkům v rouškách i těm, kteří ji odmítají používat. Navštěvují nemocné, křtí, oddávají, pohřbívají. Neslyší hlas svých manželek: Měl bys radši zůstat doma… Nemusí přemýšlet, co by bylo s dětmi, kdyby se nakazili a onemocnění by bylo nad jejich síly. Jdou do toho sami za sebe. Jen s vírou v Krista, kterému se zavázali dát svůj život.

A tak jsme i my vozili kněžím po celé republice dezinfekci, vitamíny a respirátory. Jako poděkování, že nás v tom nenechali. A že se rozhodli jít cestou kněžské služby. Nemuseli činit tak těžká rozhodnutí jako farář Štemberka. Ale jsem si jist, že by se našlo nemálo těch, kteří by obstáli i v tak těžké zkoušce. Díky vám, milí kněží, za vaši službu.

O autorovi| ANTONÍN RANDA, ředitel Cesty 121