Cesta 121 pomáhala v posledních měsících života i P. Františku Líznovi, který letos zemřel. V červnu o něm vychází v nakladatelství Cesta vzpomínková kniha Poutník k lidským srdcím.

Těžištěm knihy jsou vzpomínky lidí, které v některé fázi svého života František Lízna potkal. Lidí, kterým pomohl a většinou je výrazně ovlivnil. Nechybí mezi nimi jeho věrná spolupracovnice Josefka, jezuitský představený, sochař, lékař, disident nebo publicista. Tyto osobní texty nejlépe ukazují, kým vším byl František Lízna a jak dovedl oslovovat i lidi velmi rozdílné. V knize je i zřejmě poslední rozhovor, který páter Lízna za svého života poskytl.

Cesta jako modlitba

Mnoho lidí zná Františka Líznu díky jeho poutním deníkům. Poutě pro něj nebyly jen cestou z místa na místo, ale forma modlitby. V rozhovorech později přiznával, že se často nijak zvlášť nemodlil. Modlitbou pro něj byla vlastní chůze. Chodil proto sám, málokdy se zastavoval s jinými poutníky či lidmi, aby s nimi hovořil. Chtěl být v tichu. „Většinou jsem mlčel. Je to základ pro to, aby člověk mohl rozmlouvat s Bohem a slyšel tichý hlas Beránka.“

Před cestou si také sepsal na jednotlivé papírky jména lidí, kterým ublížil, nebo kteří mu naopak pomohli, či jednoduše cítil, že potřebují jeho modlitbu. Nakonec jich měl 160. Každý večer si jeden vytáhl a následující poutní den tomu člověku věnoval. Těšil se, koho vytáhne poslední den. Vylosoval si Dušana Kazdu, vraha pátera Vrbíka, který při vynesení rozsudku doživotního vězení nehnul ani brvou. „Buď neví, co to znamená, anebo je to mimořádně vyrovnaný člověk,“ řekl o něm Lízna v pořadu Na plovárně. Později si s ním i dopisoval. Když podruhé přicházel do Santiaga (tentokrát šel „jen“ z portugalského poutního místa Fatima), vytáhl si znovu Kazdu.

Při cestě zažíval i nedostatek. Rozpadly se mu boty a on si musel koupit nové. To ale nabouralo jeho rozpočet, takže se nějakou dobu živil jídlem, které našel.

Polibek v kapli

Jednou mu jako noclehárna posloužila opuštěná kaple ztracená kdesi v lesích Savojských Alp. „Už jsem ve spacáku a najednou se pomalinku otevírají dveře. Po chvíli napětí vstupuje veliký vlčák. Přátelsky mi olizuje tvář, očmuchává mě a olizuje jablko a další věci. Pak velice pokojně, bez zavrčení, odchází ven. To při mně stál sv. František z Assisi. Dostal jsem jeho jméno a on mi poslal tohoto přátelského psa, aby mě pozdravil a potěšil,“ poznamenal si František Lízna do svého deníku. „Bylo to jako polibek,“ okomentoval to později. Cestou se upínal k cíli. „Představoval jsem si, že dojdu do té katedrály v Santiagu a budu tam celý den sedět a plakat dojetím. V horách jsem někdy plakal jen při té představě a těšil se na to,“ vypráví František Lízna. Když se tam konečně dostal, nebylo to zdaleka tak silné. „Byla tam spousta lidí, kteří nevěděli, proč tam přišli. Jako turisté procházeli chrámem. Až třetí den jsem tam pocítil velkou útěchu,“ připojuje Lízna.

„Kromě jiného jsem zažil pocit opuštěnosti, odmítnutí, zimu, horko, i hlad a žízeň. Byla to cenná zkušenost. Mohl jsem tak víc pochopit situaci bezdomovců, kteří se na rozdíl ode mne nemohou utěšovat tím, že až pouť skončí, vyspí se ve vyhřáté posteli. A hlavně jsem si mohl znovu ověřit, že Bůh je vždycky s námi!“ hodnotí svou první velkou poutní zkušenost páter Lízna.

Zhruba třičtvrtě roku po návratu se ukázalo, že pouť absolvoval s již metastázující rakovinou prostaty. „Doktor mi řekl: U vás je to jako veliký hrnec, ve kterém je plno děr, a když jednu zaletuju, o to víc to poteče z těch druhých. Přišel jste pozdě,“ vyprávěl později, jak vypadala jeho diagnóza. S nádorem prý žil v té době už minimálně dva roky, možná dokonce čtyři. „Je to zvláštní, ale během cesty jsem žádnou bolest necítil. Možná je něco pravdy na tom, že nejvíc člověka uzdravuje přirozená chůze,“ uvažoval.

Vzpomínky z chystané knihy

Vždy byl pevný chlap. Jeho statečnost v komunistickém režimu, v opakovaných vězeních, podpis Charty 77 a mnoho dalšího bylo u něj jakoby samozřejmostí. A k tomu jeho celoživotní opravdovost, hloubka víry a skromnost. Za léta svého života udělal hlubokou stopu. Tak, Františku, s Pánem Bohem, šalom, šalom. (…) disidentka a mluvčí Charty 77 Věra Roubalová Kostlánová Těm, kdo za ním přicházeli, poskytoval milosrdenství na sto deset procent. Ukazoval jim Boží tvář. Bez nadsázky jsem přesvědčen, že byl poslem nebe na zemi. (…) sochař Otmar Oliva

Na jeho faře mne, samozřejmě vedle svaté Josefky, zaujala hlavně řada velkých vlajek hned za vchodem do široké síně a obrovská mapa Evropy. Na té měl František barevně vyznačeny všechny cesty, které prošel. „Vidíš, dohromady tvoří jeden velký kříž,“ řekl mi. (…) kněz a salesián Ladislav Heryán Byl přímý a vnímavý ke svému okolí, a přesto se jím nenechal ovlivnit. Svoboda jeho ducha nešla ničím spoutat, jen láskou k Bohu. Nikdy se nikoho a ničeho nebál, přesto měl velikou bázeň před Bohem. Tyto zdánlivé protiklady vytvářely v osobě Božího služebníka Františka podivuhodnou syntézu prosťáčka i Božího muže. (…) hlavní vězeňský kaplan Otto Broch