Poslední rok byl zvláštní a prožívali jsme ho s omezeními a v obavách před pandemií. Co vám ale přinesl dobrého?

Pro mě byl vlastně báječný, protože se nám narodilo třetí dítě. Navíc jsme s Motorem konečně postoupili do extraligy a mně v Českých Budějovicích prodloužili smlouvu. Samozřejmě ale nežiji v bublině a průběh roku 2020 vnímám i celospolečensky, snažím se vidět, co prožívá okolí, společnost a svět – a po této stránce byl loňský rok samozřejmě náročný. Ale na druhou stranu až čas ukáže, že možná nebyl nejnáročnější a přijdou ještě těžší. Zvykli jsme si na bohaté a bezstarostné roky, a proto je nyní tak obtížné vypořádávat se s věcmi, které právě zažíváme.

Jak na vaši rodinu dolehla všechna ta opatření?

Máme štěstí, že bydlíme v domku. Být v jednom bytě se třemi dětmi, navíc školou povinnými, musí být velmi náročné. Máme tři předškolní děti a k dispozici dům se zahradou, takže po této stránce není izolace nijak složitá. Ani mi nevypadl příjem, manželka je stále na mateřské, takže jsme museli jen omezit kontakty s rodinou a přáteli.

Samozřejmě, že nám tato setkání scházejí, ale na druhou stranu se jedná o maličkosti ve srovnání s tím, co museli zažívat lidé kolem nás, kteří se dostali do existenčních problémů nebo to měli doma opravdu náročné. Onemocněním covid jsem prošel v rodině jenom já a mělo jakýsi chřipkový průběh. Nebylo mi sice dobře, ale nemůžu si stěžovat.

Pomáhá vám v současné době i to, že jste věřící?

Tato skutečnost mi pomáhá v celém životě. Jde o vnitřní postoj a vědomí, že jsme spaseni, a tuto hlubokou radost vám nikdo nemůže vzít. Člověk jako by věděl, že má vyhráno, i když samozřejmě jde o každodenní boj, kdy nic není jisté. Vědomí, že jsme spaseni, je ale víra hraničící s jistotou, že všechno dobře dopadne. V tomto smyslu se proto nehroutím jako třeba jiní.

Říkám to ovšem z pozice, kdy jsem nezažil žádnou velkou tragédii v bezprostřední blízkosti, protože v tom případě člověk může mluvit jinak. V těžkých chvílích se ukáže, jak silná je jeho víra a vztah s Pánem. Dneska ale můžu říct, že člověk všechno, tedy i to špatné, co přichází, prožívá na základě hluboké radosti, která se nikam nevytratí a zůstává. Všechno ostatní se dá zvládnout a člověk se tím nemá nechat pohltit. Je dobré vědět, že co přichází, zase odejde, a krize brát jako příležitosti. Myslím, že víra úplně mění život a pohled na něj, a proto si ani nedovedu představit, že bych nebyl věřící.

V čem je vrcholový sport podobný životu s Kristem?

Samozřejmě zde podobnosti jsou. Sport mě učí sebezáporu: ať se chce, nebo ne, do tréninku se jít musí. Často musím přemáhat tělo, které bolí. Dělám kolektivní sport, takže velkým přínosem je týmovost. Všechny emoce – dobré, nebo špatné – prožíváme společně a tím se násobí. Vítězství i porážky neseme spolu jako tým. Naučíte se tak prožívat vztahy a uvědomíte si, že jste jen dílek skládačky. Jste tady proto, aby byl tým úspěšný, a osobnímu prospěchu nadřazujete ten týmový. I tato zkušenost je dobrá, protože člověk v životě nic nedokáže sám.

Myslím, že v životě je důležité i naučit se prohrávat, a ve sportu se tohle naučit musíte. Je nutné umět porážku přijmout a nehroutit se z ní. Na druhé straně je stejně důležité umět vyhrávat, poctivě a se ctí, abych neponížil soupeře. Ve sportu je spousta dalších hodnot, jako třeba hrát fér, což je i dnes stále ještě dost ceněná věc. Když někdo druhému pomůže nebo se k něčemu přizná v duchu fair play, pokaždé se o něm a jeho gestu pak mluví a medializuje se, což je dobře. Člověk se pak díky sportu naučí hrát fér i v životě.

Všímáte si ve svém okolí, zda jsou i jiní sportovci věřící?

Je třeba si ujasnit, kdo je vlastně věřící. Pokud bychom se ptali třeba na praktikující katolíky, tak těch ve sportu, nebo alespoň v hokeji, moc není. Podobné je to ostatně v celé společnosti. Ale lidí, kteří věří v někoho nebo něco, co nás přesahuje, je ve společnosti celá řada, sport nevyjímaje. Když se s ostatními kluky o víře bavím, je vidět, že většina v něco věří. Chtějí věřit, že všechno nekončí jenom naším hmotným tělem a zajištěným materiálním dobrem.

Vy jste před lety musel bojovat se spoluhráči, kteří pro vaši víru neměli moc pochopení.

Zažil jsem spoustu krásných chvil, když jsem se k hokeji vracel po studiu na teologické fakultě v Olomouci. Byl jsem plný elánu a touhy všechny obracet. Často se to ale dělo spíš mimochodem, protože čím víc jsem chtěl, tím víc se to nedařilo. Spíš jsem zpětně získal dojem, že když je člověk připravený a otevřený být Božím nástrojem, tak si ho Bůh najde a použije sám.

Jeden z takových případů, který se mi stal během působení v Prostějově, je s Davidem Šebkem, kterému jsme říkali Šeba. Často jsem si na utkání s sebou vozil Bibli (a dodneška ji vozím, když jedeme na delší výjezd). Jeli jsme tenkrát do Břeclavi a já si v ní četl. David seděl za mnou. „Co to tam čteš?“ ptal se mě. Odpověděl jsem, že Bibli. „Dej to sem,“ on na to. Otevřel knihu, kde ho zrovna napadlo, a aby mě zesměšnil, začal nahlas číst: „Tehdy se vyskytl ničemník jménem Šeba…“ Vyprskl jsem smíchy. Neměl jsem do té chvíle tušení, že v Písmu existuje postava jménem Šeba. David hned Bibli zavřel, podal mi ji zpátky a zmlkl. Myslím, že mu to stačilo, aby do mě nějaký čas nerýpal. Řekl jsem si tenkrát, že Bůh má smysl pro humor, a ať mi nikdo nepovídá, že to byla náhoda.

Přemýšlíte, co budete dělat, až s vrcholovým sportem skončíte? Vystudoval jste zároveň teologii i žurnalistiku…

Na tuto důležitou otázku se mě lidé často ptají. Čím je konec kariéry blíž, tím víc nevím, jak odpovědět. Dřív jsem trénoval hokej s dětmi, což mě bavilo. Nyní mám ale pocit, že se mi otvírá mnohem víc cest a opravdu nevím, kudy se budu ubírat dál. Vlastně mě to ani nezneklidňuje a nemám ze zítřka strach, i když vím, že mě bude mrzet opustit rutinu, že přechod k něčemu novému bude obtížný a těžko se jím budu prokousávat.

Ale zároveň se na novou cestu těším a nedělám si z budoucnosti těžkou hlavu. Vím, že pokud zůstanu zdravý, vždycky budu chtít uživit rodinu, což je dostatečná motivace. Nebojím se žádné práce. Mám velkou důvěru v Boha, který mi dává vnitřní klid. Vím, že pro mě má plán, a vím, že jsou cesty, na kterých mi bude žehnat. Nyní je nevidím, ale myslím, že je teď ani vidět nemusím. Z myšlenek a vnuknutí, které dnes přicházejí, se třeba některé více rozvinou. Věřím, že když člověk zůstane ve spojení s Bohem a bude s ním všechno řešit, rozhodně bez práce nezůstane.

Začal jste studovat teologii, abyste se dozvěděl víc o Bohu?

Bylo to skutečně tak. Rozhodnutí přišlo v době, kdy jsem byl v hokeji nešťastný a končil jsem s ním ve dvaceti letech. Díval jsem se tehdy po přihláškách na vysokou školu. Studoval jsem sice už dálkově management sportu a trenérství, ale měl jsem touhu studovat víc a prezenčně. Teologie byla v té době skutečně studium z lásky, protože jsem se nacházel v období konverze a chtěl se o Bohu dozvědět co nejvíc.

Ten rok zrovna na fakultě otvírali dvouoborová studia, tak jsem si řekl, že si přiberu ještě něco praktického. Zvolil jsem žurnalistiku, která mě také jistým způsobem lákala. Věnovat se oběma oborům najednou bylo super. Studium teologie bylo krásným obdobím i proto, jak jsem byl na něj v té chvíli připravený. Byl jsem hladový po poznání, všechno jsem hltal a trávil spoustu času v modlitbách.

Když dáváte po zápase rozhovory, napadlo vás, že za pár let můžete být s mikrofonem či diktafonem na druhé straně vy?

Napadlo. Protože jsem musel na žurnalistice absolvovat i praxe, strávil jsem pár týdnů ve sportovní redakci MF Dnes. Byla to moc zajímavá práce, ale zároveň jsem si za pár týdnů uvědomil, že sportovní žurnalistiku teď ještě dělat nechci. Nejtěžší bylo přijít do redakce a mít před sebou prázdnou stránku, kterou bylo třeba zaplnit. Vedle toho jsem se věnoval práci s dětmi a sledoval každý den jejich pokroky. Tato činnost byla interaktivní a moc fajn, a tak jsem si říkal, že žurnalistika ještě počká. Samozřejmě, že i v ní je spousta možností, takže uvidíme.

Zvolil jste si jméno podle Maxmiliána Kolbeho, který se obětoval za druhé a zahynul v Osvětimi. Čím vás oslovil?

Hlavně svým velice silným příběhem. Zaujal mě nejen jeho hrdinský čin, kdy obětoval svůj život za druhého, ale i jeho předchozí působení. Oslovilo mě, s jak velkou touhou a odhodláním se vrhl do života s Bohem. Burcující byl pro mě pak moment v koncentračním táboře, kdy stál při nástupu a musel si říct, že teď se přihlásí a půjde přinést svou oběť za druhého. Možná si leckdo z nás řekne, že jako křesťané bychom měli být také připraveni k oběti, ale stát na jeho místě a opravdu se tak rozhodnout muselo být neskutečně těžké. Takové rozhodnutí vyžaduje velkou víru a důvěru v Boha, a v tomto má Maxmilián Kolbe můj obrovský obdiv.

Aniž bych chtěl a mohl srovnávat, protože obě situace srovnání nesnesou, i pro mě bylo kdysi velmi těžké rozhodnout se vystoupit z vrcholového sportu. Měl jsem tenkrát ve dvaceti letech všechno dopředu dobře nalajnované a nikdo nečekal, že s hokejem končím. Bylo pro mě hrozně těžké tento – v dané chvíli definitivní – krok učinit, vystoupit z komfortní zóny slibně rozjeté kariéry.

Byl jste se už v Osvětimi podívat?

Nebyl, ale jednou za čas mě vždycky tato myšlenka napadne a o návštěvě přemýšlím. Vím od své mamky, která do Osvětimi jela, že jde o silnou zkušenost. Nedávno jsem si všiml v médiích kauzy, že si lidé, co se nechtějí testovat na covid ani očkovat, připevňují na protest žluté židovské hvězdy. Tak jsem si znovu říkal, že jet do Osvětimi by bylo prospěšné nejen pro tyto lidi, ale i pro mě. Abychom zažili a viděli místo zatížené hrůzami minulosti. Návštěva Osvětimi může člověku dát jiné vidění reality, takže se mu na místě bývalého koncentračního tábora rozplyne spousta starostí, které si nyní dělá.

MATOUŠ MAXMILIÁN VENKRBEC (nar. 11. května 1989 v Olomouci), 193 cm, 90 kg, útočník, hůl: levá, letošní sezona: 22 zápasů, góly: 2, asistence: 7. Vystudoval teologii a žurnalistiku na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, absolvoval s bakalářskou prací „Křesťan ve světě vrcholového sportu“. Reprezentant ČR do 18 a 20 let, v české extralize i první lize nastupoval za týmy Jestřábi Prostějov, HC Olomouc, Dynamo Pardubice a Madeta Motor České Budějovice. Letošní sezónu kvůli zranění a operaci ukončil předčasně. Je ženatý, má tři děti, žije ve Srubci u Českých Budějovic.