Kromě jiného nás v tříletém výzkumném projektu zajímalo, v čem žáci, studenti, absolventi, rodiče i učitelé vidí odlišnost „své“ církevní školy od škol s jinými zřizovateli. „Nemusíte se koukat na Zemanův portrét, koukáte se na kříž, to je příjemné. Jinak nevím. Možná, že je ta škola příjemná, hezky se tam existuje. Je tam velká koncentrace lidí, kteří uvažují v jiné než materialistické rovině, možná je to i tím,“ shrnula svůj pocit absolventka Církevního gymnázia v Plzni. Tato subjektivně vnímaná odlišnost leccos prozrazuje o obecnější situaci církevního školství.

Mnoho z dnešních církevních škol v Česku vzniklo záhy po roce 1989 v nadšení ze svobody, že „se to může“. Iniciátory byly církevní řády se vzdělávacím charismatem či biskupství, ale i skupiny pedagogů a rodičů, které v církevní škole viděly potřebnou alternativu k veřejnému školství. Podle nového školského zákona z roku 1990 mohla školu založit jakákoli registrovaná církev či náboženská společnost. Taková škola zároveň získala nárok na 100% státní financování svých neinvestičních nákladů, tedy platů učitelů a provozních nákladů budov.

Mezi zakladateli církevních škol převládají různé subjekty římskokatolické církve. Školy zřizuje také Českobratrská církev evangelická a Diakonie CČE, Církev československá husitská, Jednota bratrská, Církev bratrská, Církev adventistů sedmého dne a Židovská obec v Praze. Dohromady tvoří stabilně asi jedno procento z celého českého školství. Pro srovnání, soukromé školy jsou podle výroční zprávy České školní inspekce zastoupeny ve všech stupních vzdělávání násobně víc.

Po třiceti letech fungování je církevní školství etablovanou součástí české vzdělávací krajiny. Svědčí o tom nejen vesměs vynikající hodnocení České školní inspekce, ale i časté granty MŠMT církevním školám na pokusné ověřování pedagogických postupů.

Co přináší církevní školy církvím?

Jinou otázkou je vztah církevních škol a zřizujících církví. Význam toho mít svou školu se liší církev od církve a diecéze od diecéze. V posledních letech zejména katolická ústředí věnují svým školám víc pozornosti. Byť církve přispívají do rozpočtu svých škol průměrně jedním až třemi procenty (s výjimkou židovských Lauderových škol, kde je příspěvek vyšší), přesto jde pro církve o nemalé prostředky. V dnešní situaci, kdy každá diecéze i řád musí hledat nové modely fungování, vyvstávají nové otázky. V čem spočívá církevní identita těchto škol? Odpovídá to našim představám o roli církví ve společnosti? A co přináší školy církvím?

Tyto otázky si ředitelky, ředitelé a pedagogické sbory církevních škol kladou již léta: denně působí v sekulární společnosti a musí nacházet způsoby komunikace se širokou paletou rodin. Dnes totiž většina žactva a studentstva církevních škol pochází z nepraktikujících rodin, přičemž tento trend je stále patrnější i v tradičních katolických oblastech.

Pestrá křesťanskost na školách

Duchovní rozměr neboli křesťanskost škol se projevuje rozličně. Společné je, že na tomto rozměru záleží žákům, studentům, učitelům i rodičům. Školy vždy reagují na situaci ve svém okolí a snaží se svou nabídku formulovat tak, aby jí porozuměl každý.

Mateřské a někdy i základní školy často ztělesňují potřebu místní farnosti nebo sboru mít školské prostředí, ve kterém by pokračovala domácí křesťanská či židovská výchova. Jak říká matka dítěte navštěvující MŠ kardinála Berana: „Jak ho školka proměňuje, vidím, když se s ním večer snažím modlit. Nediví se, proč to chci dělat, není mu to cizí. Je mnohem snazší v tom pokračovat, protože to tak nemá jen doma. Kdyby chodil do normální školky, nebylo by to tak přirozené.“ Podobnou koncepci vyznávají také Lauderovy školy, které explicitně vznikly s podporou Nadace R. S. Laudera jako prostředek obnovy židovských komunit v postkomunistické Evropě.

Vyšším stupňům vzdělávání nebo základním školám v méně religiózních krajích tento model nepostačuje. Křesťanskost školy proto posouvají do obecnější polohy, která by mohla oslovit i děti z nepraktikujících rodin. Ve výčtech zaměření škol se tak objevují sociální kompetence, osobnostní rozvoj, včetně toho duchovního, poskytování prostoru a času pro vyvážené zrání studentek a studentů, vedení k empatii a solidaritě.

Církevní školy tak mohou být alternativou k výkonnostně zaměřeným školám, zvláště pak v kategorii gymnázií. Příkladem takové školy je Stojanovo gymnázium Velehrad, které v regionu nabízí právě tuto alternativu k tlaku na individuální výkon. Jak říká zástupce ředitele: „My jdeme spíše druhou cestou. Studenti by si naopak měli pomáhat, aby se všichni povytáhli dál, získali co nejlepší znalosti a dovednosti. Protože to se společnosti vždy vrátí.“

Důraz na celostní rozvoj neznamená, že církevní školy neposkytují excelentní vzdělání. Naopak, některé vidí křesťanskost právě zde. Podle kaplana Biskupského gymnázia Hradec Králové by „církev měla mít vzdělání na té nejvyšší úrovni! Jak se to daří, to je otázka, ale mladému člověku by se mělo pomoci, aby žil jeden život v jednom světě, který je sice komplexní, ale jeden. Dnes je ta specializace věd taková, že člověk je buď ‚fachidiot‘, nebo má zájmy široké, ale rozptýlené.“

Sloužit odstrkovaným a pomáhat sloužícím

Česká republika patří mezi země, ve kterých rodinné zázemí zásadně ovlivňuje vzdělávací úspěch dítěte. Církevní školy vytvářejí prostor pro kvalitní vzdělávání i těch žáků a studentů, s nimiž si veřejné školy často neví rady. ZŠ Přemysla Pittra úspěšně vzdělává romské žáky z Ostravy, jezuitská Nativity v Děčíně navrací sebevědomí dětem, které byly na prvním stupni šikanovány, diakonické speciální školy se zase věnují dětem s nejtěžším kombinovaným handicapem. „V tom je pro mě právě křesťanskost naší školy, že děti neodmítáme, ale i aktivně vyhledáváme. A když nezvládají kolektiv, tak za nimi jezdíme domů,“ objasňuje ředitelka soběslavské diakonické školy Rolnička. Pro celou společnost je totiž zásadní, aby každé dítě mohlo co nejvíc rozvinout své zájmy a nadání, získat znalosti potřebné pro kvalitní život.

Další církevní školy realizují svou křesťanskost tím, že vzdělávají lidi, kteří budou pracovat v různých pomáhajících profesích. To se týká zejména četných středoškolských sociálních a zdravotních oborů, ale i vyšších odborných škol, jako je Caritas Olomouc, Jabok Praha či Svatojánská kolej. Přidanou hodnotu církevních škol v této oblasti vnímá kaplanka Evangelické akademie Brno tak, že „církev dává příležitost, aby mladí lidé, kteří půjdou do pomáhajících profesí, byli vybaveni citlivostí k duchovním potřebám klientů. Já se je snažím povzbuzovat, protože společnost to moc nedocení, ani finančně, ale má to obrovský smysl. Ta práce je extrémně náročná.“

Jak ukazuje pestrá, a přitom ne vyčerpávající přehlídka přístupů škol, ty církevní vědí, co je jejich identitou. Otázkou ovšem je, zda jsou zřizovatelské církve připraveny přijmout a podporovat tyto interpretace církevnosti, které vznikly v intenzivním dialogu se sekulárním světem a mohou tak být poněkud vzdáleny tomu, co církve žijí ve svých vnitřních prostorech.

V několika diecézích nyní probíhá snaha o koncepční uchopení sektoru církevního školství. Vzhledem k pestrým a bohatým zkušenostem jednotlivých škol je více než vhodné, aby tvorba těchto koncepcí vznikala v co nejširším a nejpoctivějším dialogu s ředitelkami, řediteli, zaměstnanci škol, včetně spirituálů a spirituálek, ale ideálně i s rodiči a studentstvem. U zatím jediné publikované koncepce pro pražskou arcidiecézi tento proces bohužel absentoval.

Školní spirituálové – práce všeho druhu

Možná první oblastí, do které by mohli církevní zřizovatelé investovat, je intenzivnější vzdělávání, formace a hlavně podpora školních spirituálů. Jak říká religionistka Andrea Beláňová, která se věnuje výzkumu různých kaplanských služeb, „spirituálové jsou děvečky pro všechno, reprezentují zřizovatele, ale musí být i co nejblíže studentům, dětem, rodičům a pedagogům, musí učit, vysluhovat svátosti, ale i jezdit na lyžáky a výlety. A přitom všem být autentičtí!“

Zároveň školní spirituálové (či kaplani), na rozdíl od vězeňských či nemocničních, nemají žádnou asociaci, žádnou oborovou platformu, žádnou speciální formaci. I bez této podpůrné sítě jsou ale mnozí kaplani schopni naplňovat mnohá (nebo i všechna) očekávání.

Včera alternativa, dnes hlavní proud

V českém vzdělávacím systému je klíčová role ředitelů a ředitelek. To byla v ustanovování církevního školství silná stránka, ředitelování se totiž ujali učitelé se silnou vizí a konkrétními řešeními pro vytváření bezpečného prostředí k výuce. Byli si vědomi toho, jak důležité je věnovat se ve škole vztahům a jaký mají vliv na úspěšné vzdělávání. I když před 30 lety šlo o takzvaně alternativní postoje, dnes už jsou hlavním proudem a v tomto smyslu jsou alternativní mnohé veřejné školy.

Podpora inovací v pedagogice církevních škol na všech stupních je také v souladu se směřováním celého školního sektoru. Jednou z klíčových výzev českého školství je změna obsahu vzdělávání tak, aby děti lépe připravoval na komplexní a měnící se svět. To vyžaduje odvážné změny v tom, co mnohdy na školách rutinně probíhá. Vedení škol a učitelské sbory je v hledání nových cest potřeba podpořit.

Církevní školy pochopitelně i v pedagogice čerpají z duchovních zdrojů svých církví. Rozhodly se být bezpečnými místy pro žáky a studenty s různými potřebami a jsou schopny své jednotlivé vize sdělovat společnosti. Právě v tom se od nich mohou inspirovat zřizující církve. Ve fungující komunikaci se společností mají totiž školy před církvemi zjevný náskok.

Barbora Spalová je sociální antropoložka z FSV UK, věnuje se výzkumům postavení církví ve středoevropských společnostech.

Její poslední monografie nese název Laici a klerici v české katolické církvi: Na cestě ke spiritualitě spolupráce? (CDK, 2017) Ivana Lukeš Rybanská je socioložka, působící na FPH VŠE. Věnuje se kvalitativnímu výzkumu organizací a církevního školství