Co dělat a co nedělat, když se potomek „šprajcne“ s tím, že ke zpovědi chodit nebude? „Nepřikazovat. A hlavně nepřestat chodit sami. Netlačit na pilu a v trpělivém hovoru nikoliv přesvědčovat, ale naslouchat,“ shrnuje šéfredaktor dětského časopisu Duha P. Cyril Havel.

Není jednoduché v takové situaci hledat příčiny, často i pro samotné děti, a pojmenovat je. „Rodič by si měl udělat představu, zda jde například o pubertální vzdor, který nejspíš přejde, nebo třeba o těžké, ale upřímné hledání vztahu ke svátosti smíření. Důvodem může být i neporozumění nebo nesoulad s konkrétním knězem,“ doplňuje P. Havel. Pro dospělého je přitom změna zpovědníka věc jeho svobodného rozhodnutí, kdežto dítě bývá odkázané na místního kněze, případně na pomoc rodičů, o kterou si říká například právě svým odmítavým postojem.

Těžkosti se zpovědí se někdy vyřeší s pomocí některého ze sourozenců. P. Jiří Kaňa postřehl, že když se zablokují ti starší, může je z toho dostat mladší sourozenec, který potřebuje pomoc, doprovod a radu „staršího bráchy“.

Katechetka a maminka Vendula Zachovalová pak přichází s prostým preventivním doporučením: přivádět děti k přátelství. „Každý člověk, ať už předškolák, puberťák, nebo dospělý, touží po přátelství. A Bůh nám ho nabízí,“ přibližuje a dodává: „Pokud se daří tuto informaci dětem předat, utváří se i jejich vztah k Bohu. Nevidí v něm přísnou kárající autoritu, ale přítele. Učí se ho znát, a pak si dobře uvědomují, že můžou svého přítele ranit a že svátost smíření je způsob, jak znovu nastavit dobré vztahy bez překážek.“