Už devatenáct let bliká v TV Noe červené světlo na znamení, že začalo živé vysílání. Za tu dobu televize vyrobila tisíce hodin přenosů z různých států, poutí či festivalů. Některé však řediteli P. Leoši Ryškovi obzvlášť uvízly ve vzpomínkách – třeba hned ten první. „Bylo to možná dva dny po začátku vysílání,“ ohlíží se salesián za prvním živým vysíláním mimo domácí studia. „Divákům jsme živě nabídli koncert dívčího sboru Adash z ostravského kostela sv. Václava. Zpívaly se hebrejské písně a spojilo nás to s praotcem Noemem. Židovská obec nám tehdy dokonce zapůjčila velice drahý sedmiramenný svícen,“ vzpomíná Ryška na scénografické detaily.

Tým Noe se na živé přenosy chystal patřičně předem. Největším pomocníkem byl optický kabel pro přenos dat. Na dlouhou dobu se tak gotický interiér nejstaršího kostela v Ostravě stal důvěrně známým všem divákům, odtamtud se totiž vysílalo nejsnáze. „O nedělích se u nás střídaly farnosti. Udělaly si poutní zájezd. My jsme díky jejich přítomnosti mohli odvysílat živou nedělní mši svatou, oni si pak prohlédli naši televizi,“ vzpomíná P. Ryška. Povědomí o televizi a jejím zákulisí díky tomu rostlo, ovšem pro zaměstnance bylo namáhavé každou neděli věnovat vítání a průvodcovství. „Začali jsme proto více vysílat z kaple TV Noe nebo vyjíždět do farností, i když to bylo dražší,“ vzpomíná ředitel.

Vysílací batohy

Revoluci do živého vysílání přinesly tzv. vysílací batohy. „Je to zařízení, kam vložíte SIM karty různých operátorů. Signály se sečtou a vytvoří kvalitní datový tok, díky němuž se dá obraz a zvuk posílat do studia na odbavovací pracoviště. Před patnácti lety ale zapůjčení takového přístroje stálo dva miliony korun. Technika se naštěstí posunula a zlevnila. Dnes máme nastálo jeden přenosový batoh v Ostravě a druhý v Praze. Když potřebujeme další, půjčujeme si ho za desítky tisíc,“ prozrazuje P. Ryška.

Noční můrou prvních let vysílání byl pro něj takzvaný asynchron – tedy chyba, kdy se obraz zpožďuje za zvukem. „Technika ještě nebyla tak vyspělá, tudíž jsme neustále kontrolovali, jak se lidem pohybují ústa. S úsměvem jsme si říkali, že nám už z toho hrabe,“ konstatuje.

Technické obtíže nicméně mohou nastat při každém vysílání. „V Blatnici pod Svatým Antonínkem se nám během mše svaté kdosi naboural do sítě a začal stahovat obrovské množství dat. Přenos hned spadl. Podobná věc se nám stala v Benešově, odkud jsme vysílali rorátní mši svatou. Nevěděli jsme, že na stejné síti má připojení městská policie, která obsluhovala bezpečnostní kamery.“

Štáb televize, která žije pouze z darů diváků, je skromný. „Technik přenosového vozu je u nás často současně řidičem. Přiveze techniku i kolegy, vše zapojí, pak koriguje jas, barvy, obsluhuje robotické kamery a vše musí nainstalovat a odinstalovat,“ podotýká P. Ryška a jedním dechem vyzdvihuje práci kameramanů, osvětlovačů, jeřábníků, dronařů, zvukařů, režiséru i dramaturgů. „Pomyslným ředitelem každého projektu je produkční, který řeší potřebné smlouvy, místo stání pro auta, ubytování a stravování štábu, nebo i obsah závěrečných titulků,“ zmiňuje kněz. Produkční, po domluvě s režisérem, také zařizuje nasazení konkrétních pracovníků. „Dovolenou hlásí hodně dopředu, abychom věděli, jestli stihneme pokrýt výjezd našimi zaměstnanci, nebo musíme najmout externí,“ poukazuje P. Ryška.

Zvlášť o prázdninách jedna akce střídá druhou, často se i překrývají. Z Velehradu letos TV Noe vysílá Modlitbu za národ, přenáší folklorní festival v Rožnově pod Radhoštěm, konferenci Charis v Brně, festival v Terchové i Jubileum mládeže v Římě. Tato místa jsou pro pracovníky televize už důvěrně známá. „O konferenci Charis se stará dlouhodobě náš produkční Tomáš Lyčka. Během roku jezdí do Brna na setkání přípravného týmu a ladí, v kolik hodin musí štáb přijet, kdy je třeba instalovat světla, aby se včas vytáhla nad pódium, kde bude stát technika a podobně,“ dává příklad.

Režiséři prý umírají dříve

I po devatenácti letech „živáků“, jak přímé přenosy nazývají, P. Ryškovi při vysílání stoupá hladina adrenalinu v krvi. „Přirovnávám to ke startu a přistání letadla. Pilot, posádka i cestující se musí připoutat, protože na úvod a závěr letu je riziko chyby největší. Do poslední chvíle nemáme jistotu, zda se podaří vzlétnout. Stejně tak nesmíme podcenit závěr. Není například snadné určit, kdy pustit titulky. Nechceme přenos utnout ve chvíli, kdy začne schola zpívat nejkrásnější píseň, zároveň musíme hlídat časovou návaznost na další pořady,“ přemítá Ryška, který také rád režíruje. „Říká se, že režiséři umírají dříve, protože se živé přenosy podepíšou na jejich zdraví, ale já je mám rád,“ usmívá se ředitel TV Noe. Právě kvůli zprostředkování atmosféry ze setkání mládeže a jiných událostí totiž vzal jako mladý kněz kameru do ruky.