V souvislosti s náboženskou vírou užíváme různé metafory, jako třeba plamen, oheň, rozlet, nebo ji spojujeme s přírodními jevy, jako jsou kořeny, plody, květy a jejich barvy. Mluvíme o živé vodě víry či jejím umrznutí a vyvanutí. Jakoby to byl vnitřní orgán v nás, motor, který buď napojíme palivem, a pak ho rozfajrujeme naplno, nebo bez šťávy začne vynechávat, až zhasne. Jak sledovat stav nádrže u sebe a u druhých? Máme na to „věroměr“ (Max Kašparů)? A je dobrým barometrem tzv. účast na mši svaté?

Běžně se v našem katolickém prostředí zamýšlíme nad dvěma stranami téže mince: nad úbytkem kněží a z toho plynoucím úbytkem věřících nebo nad mizením lidí z kostela a z toho plynoucí frustrací kněží-pastýřů. Tenhle úhel pohledu je v našich zeměpisných šířkách typický, skoro to jinak neumíme pojmout. Lidmi mimo kostely, tzv. lhostejnými nebo indiferentními, se v rámci církve a otázek víry moc nezaobíráme.

Sociologové vycházejí z velkých plošných dotazníků, které často zachycují názory a pohledy zvenčí na církve a víru – naposled zřejmě dotazník spojený se sčítáním obyvatelstva. Vycházejí z něj data, která pak interpretujeme. Hodně záleží na přístupu, který může být ovlivněn postojem: „padni komu padni“ nebo „moje skvadra zrovna není ve formě“. Z dat pak vyvodíme závěry, které bývají buď nemilosrdné, že by si člověk v církvi skoro řekl: „zabalme to“, nebo „tak to bylo i dřív, z toho se otřeseme“. Z pohledu jednoho kněze, navíc řeholníka-salesiána, který moc necestuje po farnostech a nemá všeobecný přehled, mohu dát k dispozici jen pár střípků, které možná zapadají do obecnější mozaiky.

Pastorační ofenziva padesátníků

Už to bude pár let, kdy jsme se sešli s ostatními salesiány a s arcibiskupem Janem Graubnerem ve fryštáckém kostele a – ani nevím, jak jsem k tomu přišel – měl jsem kázat. Vyhlásil jsem tehdy tak trochu z hecu „pastorační ofenzivu nás padesátníků“. Napadlo mě, že bychom mohli ještě ve zralém věku jako řeholníci „zabrat“. Všichni včetně arcibiskupa se potutelně usmívali, ano, byl to víc hec než promyšlená strategie. Taková strategie totiž nemůže vyjít „jen“ od kněží, v tom musíme být namočeni všichni – a laici zřejmě víc než kněží. Jak na to?

V knize Když Bůh nikomu nechybí (Portál 2025) rozvíjí Jan Loffeld myšlenku, že ani jedna strategie, tedy přizpůsobení se okolnímu světu a jeho mentalitě, nebo naopak uzavření se do obranného kruhu staromilců, dlouhodobě nefunguje. Autor nezpochybňuje starou dobrou poctivou práci, ale tvrdí, že do budoucna to nestačí. Říká, že je třeba chytit se „zelených ratolestí“ a ty podpořit. Co jsou ony živé výhonky? Jednoduše nevyšlapané cesty, do nichž se opravdu odvážíme skočit po hlavě.

„Únava z víry“ může být často právě únavou ze stále stejnostejné svátostné praxe, kdy sázíme na to, že to kněží ještě nějak podrží a rozdmýchají. Co na mnoha místech vyhasíná, je běžný všednodenní „servis“, byť ten zůstává jádrem naší církevní činnosti a jen tak se ho nezřekneme. I v tak živé farnosti, jako je ta naše v Brně-Žabovřeskách, je patrná pozvolná eroze, byť spíš jen na ranních a některých večerních bohoslužbách.

Co je naopak na vzestupu, každopádně životaschopné, jsou „samonosné“ skupiny mladých i starších, které nejsou závislé na kněžích, tedy na „duchovních profesionálech“. Večery chval, tvořivé výlety s dětmi i mladými lidmi, volnočasové aktivity rodin s dětmi, všechna ta nejrůznější adventní tvoření, vyrábění s chlapy – když se zkrátka jen nemluví a nesedí kolem svíčky u čaje s chlebíčky, ale něco se děje nebo se to děje „jinak“. A pak to jsou mnohé iniciativy, které trvají už léta a přinášejí mnoho plodů: chlapské hnutí, Manželská setkání, semináře Život v Duchu podle E. Sieverse, jezuitská škola meditace v Kolíně, karmelitky v Drastech, Fortna, Dominikánská 8, některé podcasty, „internetová pastorace“ a další.

Salesiáni vždycky sázeli na mladé, mají to „v popisu práce“. Pro mě jako salesiána je těžko představitelné, že patnáctiletý nebo šestnáctiletý mladík jde sám do kostela a tam si „odstojí“ mši svatou, jde způsobně k přijímání a pak zase hezky domů – s rodiči nebo bez nich. A partu podobných lidí vzadu v kostele najdete jen stěží. Ano, někdy zpívají a hrají na kůru, někde ministrují, ale to jsou spíš výjimky. Na fotbalovém turnaji, na Godzone nebo na Charismatické konferenci je však najdete. Dnes tolik populární skupiny „chval“ jsou soběstačné, nepotřebují k tomu kněze nebo řeholníky/řeholnice, chvály jsou otevřené všem – jsou „nízkoprahové“. Kéž by v církvi bylo víc takových aktivit, kde se nevyžaduje žádné osvědčení příslušnosti.

Ale ještě jedna únava je patrná: únava z kauz, jež církev provázejí v poslední době jako „voda v gumákách“: krize na KTF UK, stále aktuální otázky kolem sexuálního a mocenského zneužívání v církvi, rozkol v Centru Aletti, neschopnost věrohodně komunikovat. Kulturní války vyskakují permanentně na sociálních sítích a v našich bublinách. Mluvíme o dialogu, ale vedeme nesmiřitelné monology. S takovou církví je pro mnohé těžké se ztotožnit. Skutečná víra totiž nevede k nesmiřitelné bojovnosti, nýbrž do společenství, k dialogu a k respektování jinakosti.

;