27. 5. 2025
|Jejich životní partneři se rozhodli nechat se pokřtít. Oni sami jsou s věřícími v kontaktu, k církvi se ale nehlásí. Co pro ně konverze jejich životních partnerů znamená a jak na ně církev působí?
Sami s katolíky a vírou moc velkou zkušenost neměli. Po letech manželství pak sledovali konverzi svých životních partnerů. Byli na jejich křtu, zvykali si, že nedělní dopoledne tráví v kostele, zatímco oni sami zůstávali doma s dětmi. Zvenčí prožívali proměnu těch, s nimiž se rozhodli žít, sami však podobnou konverzi neprožili. „Do kostela jsem chodil, abych se tam něčím hezkým pokochal, což mi dělalo vždycky dobře. Ale jinak jsem to nevyhledával,“ říká Luboš, jehož manželka Renata byla sice pokřtěna už v dětství, ale v Krista uvěřila a začala chodit do kostela až v době, kdy byli svoji už více než dvacet let. „V naší rodině žádní věřící nebyli, možná některé starší tetičky, ale ani si nepamatuji, že by někdo chodil do kostela,“ popisuje své zkušenosti zase Helena, jejíž manžel Jiří přijal křest v době, kdy už vychovávali tři děti. „Že bych tomu rozuměla, nemohu říct,“ zamýšlí se dál nad samotným manželovým obrácením, „asi se v životě člověka něco přihodí a pak se to stane. Předpokládám, že člověk pocítí touhu nebo přání zapojit se do společenství a najde svůj vztah k Bohu. Samotná víra mi přijde jako obdivuhodný dar, který člověk dostane.“
Ustát takovou změnu není lehké. Víra je pro jednoho objeveným pokladem, ale pro druhého nemusí být nijak oslovující. „Jirka se se mnou o víře vůbec nebavil, stejně jako se svými rodiči,“ pokračuje Helena a dodává: „Možná měl pocit, že by jeho rozhodnutí špatně přijali. Oni s tím však byli úplně v pohodě, stejně jako všichni naši kamarádi. Na křest mě pozval a zúčastnili jsme se ho i s dětmi. Dodnes se mnou o víře a o postojích k církvi nemluví, nediskutuje. Zřejmě je to tím, že se vždycky začnu rozčilovat nad církevními nedokonalostmi.“ Pro Helenu, která ráda čte knížky Marka Orko Váchy, jsou některé věci v katolické církvi nepochopitelné a obtížně přijatelné. Patří mezi ně způsob, jak se po revoluci oficiální církev „vypořádala“ s kněžími skryté církve, či přístup k rozvedeným katolíkům. „Jsou to oddaní věřící, a za svou věrnost církvi jsou ještě trestáni tím, že musí žít do konce života bez partnera,“ pozastavuje se nad pro ni nepřijatelnými pravidly.
Pro oba byla důležitá zkušenost s farářem Václavem Chroustem, který jejich partnery v pražské farnosti Chodov na přelomu tisíciletí přijímal. „Zapůsobil na mě Jirkův křest, a hlavně jsem si oblíbila faráře Václava, který na mě udělal silný dojem. Takhle jsem si představovala správného kněze. Byl moc fajn, milý, vtipný a chápající. K takovému člověku jsem si dokázala představit, že bych šla, kdybych měla problémy,“ přibližuje Helena svou zkušenost a připojuje: „I celé společenství okolo Václava bylo hrozně sympatické, stali se z nás kamarádi a všichni se docela často vídáme.“ To potvrzuje i Luboš, který se díky své ženě Renatě potkal ještě s dalšími kněžími, u nichž si cení přátelského a neformálního přístupu. „Potkal jsem třeba Pavla Semelu, s nímž jsme pak nějakou dobu chodili hrát squash. Mám radost, že ho znám a že jsem s ním mohl něco zažít. Myslím, že hodně záleží na osobě kněze. Je to zásadní pro toho, kdo chce něco dělat ve farnosti, ale i pro toho, kdo se na to kouká zvenku.
Ovšem potkali jsme i kněze, který působil, že ho rozhovor s lidmi obtěžuje. Proč bych se s ním pak měl potkávat, proč bych v tom měl být aktivní? Vidím jako pozitivní, když kněz dokáže člověka k něčemu pozvat – a ten se pak cítí užitečný, potřebný, naplněný. Víra je jako bonus, který práci člověka povyšuje na poslání,“ zamýšlí se dál Luboš nad rolí faráře, kterou vnímá jako zcela zásadní pro inspiraci jednotlivců i farního společenství.
Pro oba je důležitá věrohodnost křesťanů, s nimiž se setkávají. „Hodně blízko jsem měl k farnosti v Petrovicích, kde Renata léta pracovala. Seznámil jsem se tam se spoustou lidí. Jazyku, kterým hovořili, jsem u většiny z nich rozuměl, ale ne všem jsem ho věřil. Když jsem slyšel, že se někteří farníci modlí, a jak jsem je znal a viděl, jak žijí, to na mě působilo jako prázdné fráze,“ zamýšlí se Luboš, který chápe konverzi své ženy jednoznačně pozitivně.
„Mám moc ráda lidi, které jsem díky Jirkově víře poznala. Máme několik skupin věřících kamarádů a jsou to všechno milí, chytří, báječní lidé a zralé osobnosti,“ říká Helena a zároveň podotýká, že mediální vystupování církve například v souvislosti s různými skandály jí nepřijde šťastné. Také Luboš by očekával, aby církev v médiích více prezentovala svůj přínos zejména v sociálních službách či lidem, kteří jsou různým způsobem znevýhodněni. Pro oba je rovněž důležité, jak církev hospodaří s navráceným majetkem, nebo její ekonomická rozhodnutí. Například zvýšení nájmu škole poté, co budovu, kterou si od církve pronajímá, z vlastních prostředků zrekonstruovala, je podle Heleny ukázka negativních kroků církve, které jejímu renomé škodí. „U politiků mě stejné postoje tolik nepobuřují, ale u církevních hodnostářů asi očekávám větší podíl morálky než u ostatních,“ uvažuje Helena a na závěr shrnuje: „Moc jsem si oblíbila papeže Františka a jeho snaze o otevření církve směrem k ostatnímu světu jsem velice fandila. Jsem zvědavá, jestli se jeho postoj v katolické církvi udrží.“