Šíření křesťanství jako by bylo do španělské DNA zakořeněno od pradávna: už od počátku osmého století až do roku 1492 při takzvané reconquistě („znovudobývání“) obsazovali území dobytá předtím muslimy na Pyrenejském poloostrově a po objevení Ameriky napřeli své snahy v Novém světě. Společně s conquistadory, „dobyvateli“ a dobrodruhy pochybné povahy i zájmů, sem ale vždy přicházeli skuteční misionáři.

Je pravda, že kříž pralesem i pampami často postupoval společně s mečem a španělští i portugalští kolonizátoři zneužívali náboženství k drancování a zotročování domorodců. Souběžně s tím se ale takřka od samého počátku ozýval silný hlas křesťanského svědomí: misionáři v domorodých Indiánech nespatřovali levnou pracovní sílu pro doly a plantáže, ale lidské bytosti s plnou důstojností, jimž chtěli předat to nejlepší, co měli: víru v trojjediného Boha.

Dodnes nejznámějším dokladem jejich snah jsou tzv. jezuitské redukce – soběstačné indiánské osady na území dnešní Brazílie, Argentiny a Paraguaye, které fungovaly od počátku 17. století až do vyhnání jezuitského řádu ze španělských území v roce 1767 (tedy i z těch dobytých). Osady byly vyjmuty z dosahu civilních koloniálních správců a podle některých údajů poskytovaly útočiště až dvěma stům tisíců domorodců. Chránily je tak před lovci otroků, ale nabízely mnohem víc: ekonomickou soběstačnost, vzdělání a kulturu, sociální spravedlnost i péči o potřebné.

„Je to jedna z nejzajímavějších zkušeností s evangelizací a sociální organizací v dějinách,“ uvedl při návštěvě Paraguaye v roce 2015 papež František a pokračoval: „Evangelium zde bylo duší a životem společenství, kde neexistoval hlad, nezaměstnanost, negramotnost ani útlak. Tato historická zkušenost nás učí, že společnost může být lidštější i dnes – pokud máme lásku k člověku a vůli mu sloužit, je možné vytvořit podmínky, aby všichni měli přístup k nezbytným statkům a nikdo nebyl vyloučen.“

Potřeba vydávat se do světa a přinášet lidem radostnou zvěst evangelia a s ní zájem o každého jednotlivého člověka je silná i v dnešní španělské církvi. Podle údajů Papežských misijních děl je Španělsko jednou ze zemí s vůbec největším počtem misionářů: ve světě jich působí na deset tisíc, z toho téměř dvě třetiny v zemích Latinské Ameriky. „Přítomnost církve na americkém kontinentu přispěla k tomu, že se z národů, které ho tvoří, staly ‚příběhy naděje‘,“ napsal na jaře roku 2025 v poselství k Día de Hispanoamérica, dni španělsky mluvících zemí Ameriky, jen dva měsíce před svým zvolením papežem tehdejší předseda Papežské komise pro Latinskou Ameriku kardinál Robert Prevost. „Když se ohlédneme za ušlou cestou, snadno objevíme okamžiky obtíží, zkoušek, ba konfliktů. Přesto křesťanská víra opakovaně vnášela do srdcí lidí a kultur cosi, co není možné redukovat na pouhý optimismus: jistotu, že Ježíš Kristus již zvítězil nad smrtí, otroctvím a hříchem,“ dodal.