Známe dva zakladatele skautingu. Jsou jimi Baden-Powell a Seton. Existují mezi nimi rozdíly ohledně vztahu k Bohu?

Oba vycházeli z křesťanského prostředí přelomu 19. a 20. století. Do jejich vztahu k Bohu se ale promítalo prostředí, ve kterém žili. Robert Baden-Powell vycházel z otevřeného anglikánského křesťanství – a kdyby ho přijali na teologii, stal by se z něj anglikánský duchovní. To se ale nestalo, a tak byl slavným generálem. Výchova nesená důvěrou v dobrého Boha mu však stále ležela na srdci. Ernest T. Seton se s křesťanstvím naopak seznamoval ve velmi nešťastné podobě tvrdého protestantského otce. Jeho trestajícího boha v dospívání zásadně odmítl a s tím i církevní institucí zprostředkované křesťanství. Nikoli však Boha, o kterém napsal: „Je jediný Velký Duch, Stvořitel a Vládce všeho, jemuž jsme odpovědni. Je věčný, neviditelný, všemohoucí a nelze jej zobrazit. V něm a skrze něj všechno žije a pohybuje se.“

Kam se zařadil Antonín Benjamin Svojsík? Jak vnímal duchovní rozměr skautingu?

Svojsík pocházel z pražské katolické rodiny, jeden z jeho bratří Alois se dokonce stal knězem. Antonín byl prakticky založený člověk. Dobře je to vidět z jeho hodnocení křesťanství. V článku Skauting a křesťanství napsal: „Není zajisté třeba příliš pozorně se zahledět do srdce skautingu, aby bystrému pozorovateli bylo na první postřeh jasno, že skauting znamená praktické křesťanství v nejhlubším a nejčistším smyslu. Skauting je nositelem a šiřitelem náboženství lásky, je uvědomělým propagátorem snahy zanítit její osvobozující, zářící světlo do veškerých srdcí.“ Současný český skauting má šanci být pokračovatelem toho nejlepšího, čím přispěl každý z těchto tří mužů.

V jednom svém textu píšete, že Svojsíkova Večerka je křesťanským svědectvím sama o sobě. V čem?

To bude zřejmé, když uvedu její text: „Zapad den, slunce svit vymizel z údolí, z temen hor. Odpočiň každý, kdos Boží tvor. V lesa klín padl stín, hasne již vatry zář. Svatý mír kráčí z hor, usíná Boží tvor.“ Antonín B. Svojsík o své víře a o Bohu nemluvil často – jak je typické pro „plachou českou zbožnost“. Ale Boha vnímal silně, zejména skrze krásu a tajemnost stvoření. V tom mu byl Seton blízký.

A co vaše cesta ke křesťanství? Prý vedla přes skauting. Mohl byste ji přiblížit?

Musím to upřesnit: byla to cesta k opravdovému křesťanství. Narodil jsem se do rodiny, kde oba mí rodiče byli katolíci, maminka byla dokonce katechetka, která ovšem už po roce 1949 přišla o práci. Ale díky tatínkovi jsme nebyli vystaveni tomu katolickému náboženství příkazů a zákazů, jak tomu tehdy bylo u velké většiny mých katolických vrstevníků. Také jsme měli štěstí, že v době Pražského jara u nás v pražské Krči na Habrovce (kde je kostel sv. Františka z Assisi) působil P. Jiří Kabát, na tehdejší dobu obdivuhodně otevřený a nadaný kněz. Proto jsem neměl ani tendenci utíkat z kostela. Jenže křesťanství do mého života moc nepronikalo. A když jsem začal v září 1968 vést vlčata (malé skauty ve věku sedm až deset let), musel jsem mimo jiné opakovaně vykládat, co znamená vlčácké heslo: „Naší snahou nejlepší buď čin!“ Protože mu ti kluci pochopitelně nerozuměli. A tak jsem jim vždycky říkal: „To znamená, že cokoli děláte, máte to dělat tak nejlíp, jak dovedete.“ A jednou – na podzim roku 1968 – se mi po takovém výkladu v nitru ozvalo: „A ty to své křesťanství také děláš tak nejlíp, jak můžeš?“ To mě naprosto zaskočilo, protože jsem na „své křesťanství“ ani náhodou nemyslel. A současně mi bylo hned jasné, že na tuhle otázku nemůžu odpovědět jinak než „ne“. Vykládám tu něco, co sám nežiju. Tohle oslovení jsem vyhodnotil jako Ježíšovu nabídku, abych to změnil. Začal jsem číst evangelia, kde mě Ježíš opravdu uchvátil. O Vánocích jsem pak od maminky jednoho z vlčat dostal Čapkovy Hovory s TGM. Tam jsem v Tomáši G. Masarykovi potkal muže, který se nestyděl říct: „Jít za Ježíšem je mi všecko.“ Tomu jsem se chtěl podobat. A setkání s knihou Michela Quoista Mezi člověkem a Bohem můj základní příklon k pokoncilnímu katolickému křesťanství dokonalo.