„Eucharistie tvoří církev a církev tvoří eucharistii,“ napsal v 50. letech francouzský jezuita Henri de Lubac. Kdo kostel navštěvuje od dětství, pravděpodobně doma slýchal, že se jde „do kostela“ nebo „na mši“. Přinejmenším od liturgických reforem minulého století by se ovšem dalo říct, že „jdeme slavit“.

„Na počátku liturgického hnutí (na začátku 20. století) stála otázka: Co udělat, aby byla liturgie skutečně pramenem křesťanského života, a nikoli dodatkem, fragmentem teologického traktátu nebo historickou zajímavostí?“ vysvětluje polský dominikán a liturgik P. Dominik Jurczak v knize rozhovorů o liturgii Nerw šwi^ty (Svatý nerv, 2021). Liturgické slavení v ní přirovnává k nervové soustavě v lidském těle, „která obepíná lidské tělo a bez níž bychom nemohli správně fungovat“.

Liturgie je tedy v centru života církve, přesto nebo možná právě proto se z ní může stát rutina a pro mnohé nuda. Obnovu společného slavení ve farnostech řešily mnohé z nich také během synodálního procesu. A další dílek do diskuse přidáváme v tomto vydání KT - na začátku školního roku, kdy se i ve farnostech obnovuje pravidelný ruch.

Dominikán Jurczak, který vyučuje v Římě na papežském liturgickém institutu Anselmianum, o společném slavení píše: „Slaví se nám těžko, protože na oslavu je třeba dobře se připravit. Jenže liturgie patří spíše do našeho volného času, který si spojujeme s odpočinkem nebo nepřítomností jiných aktivit. Slavení přitom není pauzou, ale nejplnějším způsobem zakoušení skutečnosti. Práce a jiné úkoly nás mají připravit na liturgii. Pokud je ale práce sama o sobě cílem našeho života, může se nám stát, že se z oslavy stane nejsmutnější část celého roku - ticho, s nímž si neumíme poradit. Děje se to i kněžím nebo řeholníkům. Tak moc jsou zapojení do pastorace, tak horlivě zpovídají, že když přijde slavnost, cítí divnou prázdnotu.“

Přesahy do každodennosti

Liturgie zdaleka není „jen“ mše svatá. Křesťanské slavení podle Jurczaka znamená vcházení do tajemství Krista - nejen ve vzpomínce, ale ve vykročení za ním. Podobný obraz nabízí i německý teolog Benedikt Kranemann, s nímž jsme vedli rozhovor. „Mezi mší a každodenním životem musí existovat most. Nejpozději od Druhého vatikánského koncilu si církev znovu připomněla Kristovu přítomnost v Božím slově,“ říká teolog a má na mysli třeba liturgii žalmů. „Když si uvědomíme, jakou životní plnost vyjadřují žalmy s výšinami i propastmi lidského života, chválou a stížností vůči Bohu, vidíme, co může liturgie žijící z těchto textů přinést do každodennosti,“ zamýšlí se a dává podnět do budoucna: „Katolická církev pěstuje silnou zbožnost zejména z eucharistie, tedy ze svátosti. Pro každodenní život by bylo stejně důležité pěstovat silně biblickou zbožnost a hledat pro to vhodné formy.“