Tehdejší mladý břevnovský převor Anastáz Opasek, který byl informován o dramatické situaci v pohraničí, protože se pokoušel zachránit německou komunitu broumovského kláštera jednáním s řadou vlivných politiků, ve svých pamětech k situaci konce války uvádí: „Z toho, co jsem zažil a odpozoroval, jsem byl přesvědčen, že bude pro Čechy dosti zle, bude-li při obnově republiky hrát hlavní roli Sovětský svaz.“ A dodává, že jako křesťan nemohl uznat kolektivní vinu německého národa: „Protože každý odpovídá za sebe, a co učinil zlého, za to má být souzen; kdo se ničeho nedopustil, nemůže být zatracen a nemá být vyhozen ze země, kde žil. Nelze obvinit člověka, že je vinen za druhého. Byla to šílená interpretace viny.“ Na dvou příbězích smrti německočeských duchovních z jara a léta 1945 můžeme zřetelně ukázat, jak se tragicky konkretizoval vládní program „obnovy“ republiky.

Farář s fajfkou

Zdoňov je rozlehlá vesnice, podobná řadě jiných na Broumovsku, vinoucí se podél potoka do mírného svahu a bezprostředně sousedící se státní hranicí. Farář Baier (1877–1945) působil ve Zdoňově bezmála půlstoletí. Nutno poznamenat, že v naprosté většině zde převažovalo obyvatelstvo německé národnosti. Baier sem přišel hned po svém vysvěcení v roce 1901 a stal se doslova inventářem místa, nezbytnou součástí. Rodiny znal do třetího kolene, na školách učil několik generací dětí. Na jedné fotografii stojí farář v kožené zástěře s kameníky, v ruce drží sochor a puká z dlouhé fajfky. Kdyby neměl kolárek, těžko by v něm kdo hledal faráře. Navíc i jeho temperament byl mnohým farníkům sympatický, jak později vzpomínali. Nebyl to žádný třasořitka, měl hluboký hlas a uměl se rozohnit na kazatelně, kdy nekompromisně kritizoval práci v neděli, a dovedl při debatě v hospodě bouchnout do stolu.

Ve zdoňovské farnosti se P. Cölestin Baier stal jednou z mála osobností, která se po válce pokoušela o zklidnění velkého napětí, panujícího mezi zbytkem německých obyvatel (většina mladých mužů padla v uniformě wehrmachtu na bojištích), novými přistěhovalci z českého vnitrozemí a počínáním členů Místní správní komise. Navíc část zdoňovských farníků byla v té době umístěna v nedalekém adršpašském internačním táboře, z něhož se dostávaly ven jen temné zprávy. Jak dosvědčil teplický farář Nosse, jeho přítel Baier se pokoušel zastat řady svých farníků: „Mnoha lidem pomohl intervencí či objasněním jejich jednání na obecním úřadě. Když se jednou jeho přímluva zdála být neúčinná, přišel za mnou do Teplic. Musel jsem s ním jít jako tlumočník za strážmistrem finanční stráže, který před rokem 1938 sloužil ve Zdoňově. Stal jsem se svědkem Baierova přesvědčování, kterým odvrátil nebezpečí visící nad jednou zdoňovskou rodinou.“ Dne 22. června 1945 je v Broumově na schůzi Okresní správní komise jmenován předsedou Místní správní komise (MSK) ve Zdoňově dobrodruh Václav Hamza. Být v té době šéfem MSK znamenalo mít neomezenou moc nad osudy německých obyvatel a jejich majetkem. Pro Hamzu, jenž o dva měsíce později bude stát za smrtí dvou benediktinů v nedalekém Šonově, byl zdoňovský kostel i fara pokladnicí zlata a cenností. A německý farář, který neumí česky, „černoprdelnickým náckem“.

Razie na faře

Hamza se domluví s vrchním respicientem místní finanční stráže Františkem Skokanem a v úterý 10. července 1945 provedou na zdoňovské faře rozsáhlou razii, jíž říkají domovní prohlídka. Svědkové později tvrdili, že šlo o „nepředstavitelnou devastaci“. V seníku našli ukrytou loveckou pušku, za varhany v kostele další loveckou pušku a v kůlně na nářadí pancéřovou pěst. Farář se bránil poukazem, že kůlny se seníkem má pronajaty Robert Rücker. Naopak se přitom kromě jednoho kalichu ztratily všechny cenné bohoslužebné věci a již nikdy nebyly vráceny. Farář Baier i jeho farní hospodyně Theresie Prochasková byli toho dne zatčeni a přes internační tábor v Dolním Adršpachu převezeni do vězení v Teplicích nad Metují. Po týdnu tvrdých výslechů bylo pro „neuposlechnutí“ vyhlášky o zbraních, kterou v květnu 1945 vydal velitel 6. roty Hraničářského praporu operujícího v náchodském úseku, rozhodnuto o zastřelení faráře Baiera, hospodyně Prochaskové a dvou farníků, Antonie a Roberta Rückerových. 23. července 1945 informuje biskupství v Hradci Králové zděšený farář Nosse z Teplic nad Metují o kolegovi Baierovi: „Morte coacta mortuus est. – Je mrtev vynucenou smrtí.“

Když Josef Nosse později sepisoval své vzpomínky na poválečné dny, k 20. červenci vepsal: „Zhruba v 20.15 hod. byly oběti vyvedeny z lágru. Farář prý vypadal, jako by ho hodně zřídili, ženy plakaly. Na cestě k popravišti je stařičký kněz utěšoval slovy, kterými za svého působení vždy utěšoval na věčnost se vydávající duše nebo nad hroby postávající pozůstalé: Leutin, weint nicht, sgeht heim, sgeht heim. – Lidičky, neplačte, jde se domů, jde se domů.“

Pozemské Peklo – ale pro koho?

Farář z Olešnice v Orlických horách Anton Rührich (1903–1945), rodák z Rudníku v Krkonoších, byl brutálně zavražděn 16. června 1945 v Pekle nad Metují. V Olešnici působil jako kněz desetiletí a patřil mezi vzdělance se sociální citlivostí, který kultivoval lidi své farnosti, od žáků až po dospělé, se zvýšenou citlivostí a vlídností. Podle pamětníků dovolil Rührich zpívat v kostel e česky i během protektorátu, kdy to bylo zakázané. Nacistická ideologie mu byla nesmírně protivná. Nicméně běs, jenž se po válce v kraji rozpoutal, smetl i tohoto jemného člověka nemilosrdně a surově.

Podobně jako ve Zdoňově, proběhla na faře i v kostele v Olešnici drsná prohlídka, při níž byla v chrámu nalezena zbraň (automat v pouzdře na housle) a dvě fotoalba s obrázky z východní fronty z roku 1942 (v nich bylo na titulní straně napsáno: „Můj bratr“ a „Můj bratranec“). Ukázalo se, že vše v kostele bez farářova vědomí zanechali prchající němečtí vojáci, kteří tam nocovali. Nicméně to nebránilo tomu, aby byla pateru Rührichovi na záda saka namalována svastika a byl veden společně s několika německými farníky pod hlavněmi pušek, posměšně, okázale, za nenávistného pokřiku československých vojáků a plivání přihlížejících, do vězení v Novém Městě nad Metují. Z toho potupného aktu se zachovala série fotografií – farář je hnán v horkém dni ulicemi města, „jako beránek vedený na porážku“, za přihlížení zvědavců.

V následujících dnech se mu pokoušel pomoci novoměstský děkan Petr Štěpánek, zašel za předsedou MNV Bedřichem Augustinem a žádal ho, aby byl farář řádně vyšetřen, neboť slyšel od českých vojáků zvěsti, že se ho někteří z nich budou chtít „zbavit“. Antona Rühricha mohla ve vězení krátce, na pět minut, navštívit slečna Dörnerová, která mu přinesla jídlo a deku. Následně byl farář přemístěn do údolí Pekla, kde byl nucen s místními dřevaři tahat klády na pile. Dne 16. června 1945 byl P. Anton Rührich, bez jakéhokoli výslechu či spravedlivého soudu, zastřelen na okraji lesa československými vojáky. Jeden z nich se po návratu do hospody v opilosti chlubil, že to on „složil černého“. Teprve po mnoha měsících bylo v únoru 1946 tělo olešnického faráře exhumováno, tajně převezeno na saních do Slavoňova, přeneseno přes zadní zeď hřbitova a pochováno. Obřad za tmy vykonali slavoňovský farář Jaroslav Pavelka a děkan Štěpánek, jenž v roce 1990 vydal o celé kauze důležité svědectví.

Zatímco Anton Rührich má hrob, Cölestin Baier a jeho farníci jsou dosud zahrabáni kdesi pod Kraví horou u Teplic nad Metují, bez označeného místa a piety. Iniciativou autora těchto řádků, současného vedení města Teplic a dalších oslovených organizací je naděje, že se v letošním roce, osmdesát let od jejich smrti, podaří jejich poslední místo nalézt a pohřbít je jako lidi a křesťany na hřbitově ve Zdoňově, odkud byli násilně odvlečeni.

Autor je publicista a autor knihy "1945: léto běsů" (Host 2022)