17.–23. listopadu 2026
Aktuální
vydání
47
Předchozí vydání
Hledat
Téma
Téma

Obsah

Fotografie StB promlouvají i dnes

17. 11. 2026

|
Tisk
|

Tento týden slavíme už 37 let od Sametové revoluce. Doba nesvobody byla u nás téměř stejně dlouhá. Připomínáme si pronásledování církve za normalizace i konkrétní osudy těch, které měla Státní bezpečnost „v hledáčku“.

„Zatímco v padesátých letech převládala snaha církev násilně zlomit, za normalizace šlo především o její dlouhodobé podřízení, izolaci a potlačování skrytých církevních aktivit,“ říká pro KT publicistka a redaktorka Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) Stanislava Vodičková, s níž na vedlejší straně přinášíme rozhovor. Nedávno představila v Mladotově domě na Pražském hradě výstavu „Naděje je naše síla: Církev v době normalizace na fotografiích Státní bezpečnosti“ (viz KT 43), která přibližuje, jak komunistický režim kontroloval a omezoval působení duchovních i laiků. Výstava je putovní a nyní je možné si ji prohlédnout až do 31. března 2027 v želivském klášteře na Vysočině. K výstavě vyšel stejnojmenný katalog, který je k dispozici přímo na ní nebo o něj zájemci mohou požádat Památník Terezín či ÚSTR, které se na vzniku výstavy podílely.

Fotografie StB mohou být zajímavé nejen pro ty, kdo mají vztah k církvi. „Ukazují osudy lidí, kteří byli kontrolováni režimem, i prostředí, v němž se pohybovali. Třeba to, jak vypadala Praha před 40 a 50 lety,“ popsal historik z ÚSTRu Milan Bárta pro Křesťanský magazín.

Na této dvoustraně přinášíme některé dosud nepublikované fotografie ze sledovacích akcí StB, které se mj. zaměřovaly na kněze, řeholníky a řeholnice, aktivní laiky ve společenstvích mládeže, v Chartě 77 nebo ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (např. Václav a Kamila Bendovi, Jiří a Dana Němcovi, Marie Rút Křížková, Petruška Šustrová), ale také na křesťanské demokraty nebo na ty, kdo šířili „nelegální“ tiskoviny.

Státní bezpečnost své fotografie používala ke shromažďování informací, kontrole, diskreditaci a vydírání. Historik Jaroslav Šebek pro KT už dříve uvedl, že při práci na své knize o kardinálu Františku Tomáškovi „Hrdinou se člověk nerodí, ale stává“ (KNA 2024) bedlivě studoval materiály Archivu bezpečnostních složek (spadá pod ÚSTR – pozn. red.). „Našel jsem tam mnoho zajímavých informací i detailů o tom, jaké způsoby nátlaku a dehonestace používaly komunistické státní a bezpečnostní orgány – a jak na to církev musela reagovat. Našel jsem tam příběhy hrdinství, ale i příběhy podlehnutí režimním tlakům. Všechny patří do celkového příběhu církve té doby.“

V době normalizace Státní bezpečnost sledovala kněze (např. Oto Mádra, Josefa Zvěřinu, Jiřího Reinsberga, Miloslava Vlka, Václava Malého, Tomáše Halíka aj.) nebo kardinála Štěpána Trochtu. Dále jezuity Františka Líznu, Karla Dománka, Františka Mikuláška, františkány Inocence Františka Kubíčka, Aleše Vojtěcha Zlámala, Radima Miloslava Jáchyma, salesiány Karla Herbsta, Františka Míšu, Ladislava Vika nebo želivského opata Bohumila Víta Tajovského. Hledáčku fotoaparátů StB se nevyhnula ani karmelitka a vězeňkyně nacismu i komunismu Anna Magdalena Schwarzová.

StB ale sledovala i zahraniční návštěvy u kardinála Tomáška, které přijely z Německa a Rakouska (tehdejší arcibiskupy v Kolíně, Vídni a Salcburku), Itálie, Vatikánu či indické Kalkaty (Matka Tereza).

„Přes veškerou svou snahu zůstala Státní bezpečnost až do konce režimu obrovským molochem, který sice dělal spoustu aktivit, ale reálné výsledky, kdy by se jí podařilo dokázat špionáž nebo velezradu sledovaných lidí, byly minimální,“ uzavírá historik Bárta.