Jáhenská služba jejího manžela Michaela proměnila život celé rodiny. „Rozhodli jsme se následovat Boží hlas k misijnímu povolání, opustili jsme svůj domov a vydali se tam, kam nás poslal litoměřický biskup Jan Baxant. Manžel má klasické zaměstnání, takže společně děláme věci většinou o víkendech – zvláště jeho čeká další šichta,“ říká paní Helena.

Naproti tomu Irena Breuová z Bohosudova v teplickém okrese a rovněž v litoměřické diecézi tvrdí, že jejich život se před 24 roky jáhenstvím manžela Jiřího příliš nezměnil. Oba byli totiž od dětství aktivní kolem kostelů v okolí – ona třeba jako kostelnice. Přesto nese část tíhy jáhenské služby. „Zařiď, udělej, nemám čas a jsem strašně unavenej,“ slýchává a do farností Bohosudov, Osek, Duchcov, Mariánské Radčice, Dlažkovice a Mikulov se vydává obvykle s manželem. „Někdy pojmeme naše pastorační cesty i jako výlet, když není nic, co by doma hořelo,“ popisuje.

„Půlbiskup“ z Bohosudova

Breuovi mají tři děti a sedm vnoučat. Se službou dědy a táty jejich potomci vyrostli, takže jim to prý nepřipadá jako něco neobvyklého. Mimo jiné proto, že Jiří Breu učí na církevní škole a chodili „k němu“ i do školy. „Všechno to braly jako propojené světy,“ přibližuje paní Irena. Prozrazuje, že „zvláštní“ to někdy připadá snad jen Jiřího kamarádům, kteří mu říkají Půlbiskup. „A jsme normální ‚italské‘ manželství – asi jako každé druhé. Já jsem praktik a řeším života běh. Jeden den se dozvím, že je něco potřeba, a tak to chci mít do druhého dne z krku. Jiří operuje s jinými horizonty. Já mám v rukou praktické záležitosti a na to teoretické a teologické mám manžela,“ směje se Irena Breuová.

Zlom v životě

Helena Koudelková přiznává, že původně s povoláním manžela k jáhenské službě příliš nesouzněla. „Ale svůj boj s Bohem jsem prohrála a byla to dobrá prohra. Svěcení znamenalo zlom v mém životě, doslova duchovní obrácení. Co nedostal on, obdržela jsem já. Na chvilku jsme si vyměnili role – podle biblického příběhu: on byl Marta a já Marie. Myslím, že to úplně rád nenesl, přece jenom si u Ježíšových nohou libuje,“ dodává. Zásadním zlomem v životě bylo stěhování do Českého Dubu. „Naše děti už jsou dospělé, dvě ještě studují. Nejhůře to vzal náš druhý syn, který řekl, že za námi jezdit nebude, a už chtěl s manželem jít na katastr, aby na něj přepsal dům, protože jsme se podle něj zbláznili. Dnes nám však jezdí nejvíce pomáhat a říká, že ‚tatínek koná dobro‘,“ vypráví paní Helena.

Soužití s jáhnem popisuje jako jedno ze synodních hesel „jít spolu“. Vzájemně se doplňují. „Přesněji řečeno potřebujeme spolu všechno prožívat, modlit se, podporovat toho druhého, když má chmury. Naštěstí je máme každý v jinou dobu. Téměř neustále přemýšlíme a mluvíme o farnosti, co a jak podniknout nebo kde co opravit,“ přibližuje Helena Koudelková.

Vědí manželky, co je čeká?

Obě ženy se shodly, že manželky jáhnů mnohdy nevědí, do čeho jdou, a také že se s jáhenským svěcením život manželů ani rodiny nemusí příliš změnit. Jednak proto, že obvykle bývají oba v církvi aktivní, a také velmi záleží na službě, kterou jáhnům biskup svěří. Helenu Koudelkovou pak těší úmysl biskupa Stanislava Přibyla věnovat jedno formační setkání aspirantů jáhenství jejich manželkám. „Toho se budu účastnit i já – budeme s manželem hovořit o naší cestě. Nicméně myslím, že do budoucna by práce s ženami trvalých jáhnů měla být systematičtější, protože si to zaslouží. Důležité je uvědomit si, že nejen muž, ale i žena má svou roli a měla by to rozlišovat: má obdarování, jimiž může sloužit a spolupodílet se na práci svého manžela,“ uzavírá Helena Koudelková.