Který z dialogů, jež jste spolu v knížce vedli o Božích otázkách, se vám nejsilněji vryl do paměti?

Timothy Radcliffe (TR): Łukasz mě velice inspiroval mnohokrát. Pokud mám ale uvést jeden příklad, vybírám povolání Jeremiáše, který na Hospodinovo pozvání odpovídá neurčitým „ach“. Svatý Jeroným to v latinské Vulgátě přeložil jako „ach, ach, ach“ – skoro jako koktání. Łukasz mě na to upozornil a mně to připadá vzrušující a osvobozující. Jako někdo, kdo často káže a často pociťuje nedostatek slov, jsem v tom objevil něco velmi povzbudivého: vidět Mojžíše i Jeremiáše, dva velké proroky, jak zápasí, koktají. Łukasz Popko (ŁP): Pro mě to byl moment, kdy Timothy poprvé jasně upozornil na spojení dvou ohňů v Petrově příběhu. U ohně se Petr ohřívá v noci, když zapře Ježíše. Když se spolu později po Zmrtvýchvstání setkají na břehu jezera po rybolovu, také opodál plápolá oheň. Někdy jsou věci vlastně zřejmé, ale neuvidíte je, dokud vám je někdo neukáže. Když máte přítele, získáte další pár očí a uší – a snad i další mozek.

Která Boží otázka vám dnes nedá spát a zůstává s vámi i nyní – v lednu 2026?

TR: Právě teď mě fascinuje přechod od Starého zákona k Novému skrze Píseň písní, která je plná touhy spatřit tvář milovaného. A v narození Krista se tato tvář skutečně ukazuje. To mi připadá velmi krásné. ŁP: Pro tento rok se ke mně stále vrací otázka, kterou Bůh klade Adamovi: „Kde jsi?“ To je otázka, kterou se vyplatí pokládat si pravidelně. Zvlášť dnes, když myslím na válku a konflikty – například v Izraeli a Gaze –, se přidává otázka Kainovi: „Kde je tvůj bratr?“ Tyto otázky zdůrazňují vztahy. Nemůžeme žít s Bohem, aniž bychom mysleli na svého bratra. Bůh nás nutí ptát se, kde je náš bratr, i když bychom se těžkým otázkám raději vyhnuli. TR: Podobně zásadní dotaz klade Bůh Eliášovi: „Co tu děláš?“ Zvlášť s přibývajícím věkem se z ní stává velmi relevantní existenciální otázka. Co tady vlastně dělám? Eliáš zjišťuje, že není nejdůležitější osobou v příběhu. Je připravován, aby uvolnil místo druhým. Je to pozvání ustoupit ze středu.

Hodně jste v knize mluvili o otázkách. Objevily se ale během těchto dialogů i odpovědi?

ŁP: Ano, určitě. Řekl bych, že za všemi těmi otázkami, ač někdy jen nepřímo, je vždy odpovědí Pán Bůh sám. Když se Bůh ptá: „Kde jsi?“, skutečná odpověď se týká toho, kde jsem já ve vztahu k němu. Když se ptá: „Kde je tvůj bratr?“, často je nejlepší cestou k nalezení bratra právě nalezení Boha. Vždy nakonec docházíme k Ježíši. On říká: „Já jsem cesta, pravda a život.“ Ať už hledáme jakékoli odpovědi, nakonec hledáme Boha. TR: Je zajímavé, že jsme knihu uzavřeli Pavlem a Petrem, jejich obtížným rozhovorem (Gal 2,1-14). Odráží to situaci církve dnes, v době synodality. Hledáme společně. Ptáme se, kde lze nalézt Pána – a nacházíme ho v setkáních, kdy ho každý může zprostředkovat druhému.

Jak čtete Bibli, když zrovna nepíšete knihu dialogů? Jak vás provází v každodenním životě?

TR: Čtení Bible nechápu jako osamělou činnost. Naslouchám jí v komunitě se svými bratry při ranní mši svaté. Každý den káže na biblické slovo jiný bratr a toto společné naslouchání je pro mě zásadní. Slovo pak zůstává živé i po zbytek dne, když za námi přicházejí lidé. ŁP: Jsem biblista, takže s Písmem trávím většinu dne, ale často se zabývám gramatikou a interpunkcí. A tak mi hrozí nebezpečí, že se ztratím v detailech. To, co mě vždy vrací k podstatě, je kázání. Když vím, že někdo čeká na slovo, nemohu mluvit o gramatice. Když se tedy s Biblí připravuji na kázání, představuji si, jak Božímu slovu nasloucháme společně. To mi otevírá uši pro maličkosti, které text propojí s našimi životními zkušenostmi. TR: Číst Bibli jako kazatel znamená číst pomalu. Znovu a znovu. Čekat, až mi text dá, co má být řečeno těmto konkrétním lidem. Nelze sáhnout do šuplíku a vytáhnout hotové kázání. ŁP: Máš pravdu. Není to jen intelektuální dobrodružství, ale i setkání s nadpřirozeným. Nemáme nad tou situací kontrolu. TR: Velkou výzvou je pro mě nezůstat abstraktní. Naše víra je Slovem, které se stává Tělem a Krví.

Liší se vaše příprava na kázání pro spolubratry v Oxfordu a pro kardinály a papeže jako nedávno při konzistoři? (viz str. 10 v tomto vydání)

TR: Ne, nerozlišuji, jestli mluvím pro dvacet tisíc nebo pro dvacet lidí. Vždy si ale musím představovat jejich tváře, jejich životy. ŁP: Někdy je možná těžší kázat pro dvacet než dvacet tisíc lidí, protože je znáš, nemůžeš se vyhnout jejich pohledům a oni znají tebe.

Kdy a jak vám Písmo pomohlo při konkrétním rozhodování v životě?

TR: Jedním příkladem je Matoušova 25. kapitola, kde Syn člověka říká: „Byl jsem nemocen a navštívili jste mě.“ Často jde o to, být s lidmi. Když potkáte někoho v těžké situaci a nevíte, co říct nebo udělat, Ježíš vás ujišťuje, že přítomnost sama o sobě stačí. A je-li třeba něco říct, bude vám to dáno. ŁP: Bibli nepoužívám jako jakousi magickou příručku, kterou náhodně otevřu a najdu odpověď pro každodenní rozhodování, co uvařit k obědu nebo jaké si koupit boty. Boží slovo je pro mě spíš kontextem ke každodenním volbám. Žít v Jeruzalémě a milovat své nepřátele není abstraktní výzvou. Mám zde slušnou šanci každý den potkávat lidi, kteří mě nemají rádi – nikoli kvůli mně osobně, nýbrž protože jsem křesťan. Písmo přináší neustálou výzvu i neustálou útěchu. Podporuje mě a ujišťuje, že jdu správným směrem.

Říkáte, že rozhovor s Pánem proměňuje lidskou tvář. Kterou tvář byste chtěli vidět nebo která biblická tvář to pro vás vyjadřuje?

ŁP: Tvář Timothyho. Nejde o to, představovat si tváře z minulosti. Bible nám pomáhá učit se číst a milovat skutečné tváře kolem nás: tváře rodičů, bližních, dokonce i vlastní tvář. To je důležitější než představovat si, jak vypadali Ježíš nebo Maria. TR: Fascinuje mě, že raná zobrazení Ježíše se nesnažila ukázat, jak vypadal, ale kým byl. Ikona nás otevírá tajemství osoby. Bible nepopisuje Ježíšovu tvář, nýbrž znovu a znovu ukazuje, jak se Ježíš dívá na lidi. A proto jsem rád, že vidím Łukaszovu tvář. ŁP: Bible nám skutečně nedává popis, jaký měl Ježíš nos nebo uši. Kdyby policie vyhlásila pátrání po Ježíši, nevím, jak by jej popsala. Písmo nás zve, abychom se zaměřili na vztah. Tuto zkušenost máme, kdykoli se modlíme – třeba při eucharistické adoraci. Modlíme se před Pánovou tváří. Nejde o její vzhled, ale o Ježíšův pohled na mne. Není to fotografie, nýbrž živý pohled. TR: Je to třeba Ježíšův pohled na Petra ve chvíli zrady popsaný v Lukášově evangeliu. Vnímá celou dramatickou situaci. Je to Ježíšův pohled na ženu, která do chrámové pokladnice dává své poslední mince. Nebo Ježíšův pohled na učedníky, když kráčí po vodě.

Co podle vás Ježíš vidí, když se dnes dívá na svět – v Evropě nebo v Jeruzalémě?

ŁP: Jeho pohled se nemění. V Markově evangeliu čteme, že Ježíš se na mladíka podíval a zamiloval si ho. Takto se Bůh dívá na každého. Petr plakal kvůli tomuto milujícímu pohledu. Bůh se na Kaina díval stejným pohledem jako na Ábela. Oba potřebovali milosrdenství. Oba se stali obětí vraždy. Mohu se učit nejen z Ježíšova pohledu na sebe, ale i z jeho pohledu na ostatní. Jsem-li uchvácen Ježíšovým pohledem na mne, musím strávit, že miluje i ostatní. TR: V Anglii s humorem říkáme: „Dobrá zpráva je, že Ježíš tě miluje. Špatná zpráva je, že miluje všechny.“ Naučit se to přijmout může být těžké, ale je to zásadní a útěšné. Vstoupit do Boží přítomnosti znamená vrátit se k sobě samému.

Vzpomínáte si na konkrétní okamžik v osobním životě, kdy jste zakusili Ježíšův pohled plný milosrdenství?

ŁP: Pro mě je velmi důležitá zpověď. Naslouchání zpovědím mě učí soucitu. Vidíte lidi jako viníky, ale zároveň jako oběti hříchu. To mě také učí, jak se dívat laskavěji sám na sebe. Často jsme k sobě samým velice přísní. Bůh mě učí, abych sobě samému dal novou šanci. Modlitba nespočívá ve zbožných myšlenkách o Bohu. Pro mě je především vstupem do Boží přítomnosti, což znamená být si vědom, že on se na mě dívá. On je vždy pozornější k nám než my k němu. TR: Vzpomínám si na dobu, kdy jsme spolu učili v Alpách a mluvili o Getsemanech, kde Ježíš prosí učedníky, aby s ním bděli. To změnilo mé chápání modlitby. Když ráno vstávám, nemusím si říkat: „Musím na modlitbu, je to má povinnost.“ Je to spíš odpověď na Ježíšovu touhu být se mnou. Modlitba není povinnost, ale odpověď na jeho touhu být s námi. On je vždy první. Vědomí, že Stvořitel vesmíru chce být s tebou proto, že jsi to ty, je nesmírně povzbudivé.

V únoru 2020 přijel dominikánský kazatel Timothy Radcliffe do Jeruzaléma prožít volný semestr na tamní řádovou Biblickou školu. Měl za to, že dopsal svou poslední knihu v životě a v 75 letech ho už velké úkoly nečekají. Nemohl tušit, že povede duchovní zamyšlení před zasedáním světové synody, stane se kardinálem a bude volit papeže. V Jeruzalémě se Timothy Radcliffe také seznámil s polským spolubratrem a místním vyučujícím na Biblické škole Łukaszem Popkem. Spřátelili se, začali vést dialogy o Písmu. Angličan s Polákem své rozhovory začali nahrávat a neustali v tom ani v době, kdy Radcliff e Jeruzalém opustil a začal bojovat s rakovinou. K jejich společné knize Bůh a otázky nakonec napsal předmluvu papež František. Na konci roku 2025 vyšla i česky v nakl. Krystal OP. Když KT kontaktoval polského teologa s prosbou o rozhovor, ten nabídl rovnou online setkání za účasti obou autorů.