17. 12. 2024
|Mám rád příběh o betlémských pastýřích. Pomáhá mi porozumět, o čem Vánoce vlastně jsou. Mimo jiné přede mne klade trojí výzvu týkající se toho, jak žít křesťanství ve třetím tisíciletí.
Nejprve uvěřit, že jsem to já, kdo má dotvářet příběh Vánoc. Andělé, kteří zvěstují veliké věci, totiž vždycky nakonec odcházejí. A je na člověku, aby pokračoval.
Když se Maria setkává s Gabrielem, který jí oznamuje, že se skrze ni chce narodit Bůh do tohoto světa, je to chvilka. Anděl pak odchází a Maria zůstává se zprávou samotná. Když Josef uvažuje, jestli se nemá s Marií rozejít, zjeví se mu ve snu anděl. Ale ráno už leží rozhodnutí pouze na Josefovi. A když se během noci, kdy se malý Ježíš rodí nenápadně do tohoto světa, zjeví andělé pastýřům, aby jim o tom všem vyprávěli, je to také jenom na chvíli. Nakonec odejdou a pastýři si musí sami poradit, jestli uvěří, že má smysl vydat se do noci hledat Spasitele.
Bůh mi dává svobodu a já ji mám přijmout. Ne se snažit přivolávat anděly nazpět, aby žili místo mne. Když na začátku mše svaté říkám: „je to má vina, má veliká vina“, můžu při tom zároveň myslet na to, že je ve mně kromě viny veliký potenciál a krása, které si Bůh zamiloval a jimž dal důvěru. První křesťané mluvili o tom, že každý člověk se má stát Marií, která rodí Krista do svého okolí. A Hugo Rahner zase napsal, že bychom měli být stejně odvážní jako velicí křesťané a teologové prvního tisíciletí. Odchod andělů není špatnou zprávou, je to příležitost, aby se moje křesťanství stalo dospělejším, abych převzal odpovědnost za směřování církve a aby odchodem andělů (ať už to bude kdokoli) dozrála má víra.
Pastýři se po odchodu andělů skutečně vydávají do nebezpečné noci, aby objevili narozeného Mesiáše. A v tom se skrývá druhá výzva pro mne i pro mou církev. Jestliže Bohu tak moc záleželo na osudu světa, že se stal součástí jeho dějin, nemohou jinak ani pastýři v evangeliu a nemohou jinak ani křesťané dneška.
Také oni musí vyjít do světa. Opustit pohodlí místa, kde spí, a ve vánoční noci jít naslouchat křiku země a křiku chudých, jak by řekl papež František. V lidech na okraji a slabých, v dětech narozených za hranicemi města, v těch, kdo nebyli přijati zájezdními hostinci, jsou pak povoláni hledat narozeného Krista. Znamená to hledat ho uprostřed všech nevyléčitelně nemocných, migrantů, lidí bez domova, vězňů, obětí válek, lidí trpících psychickými obtížemi a všech menšin, zkrátka všude tam, kam by se pohodlnému člověku z města nechtělo.
Začínající Jubilejní rok naděje znamená stát se pastýři, kteří ve tmě vánoční noci tuto službu Kristu prokážou – rozpoznají ho a budou o něm nahlas mluvit před druhými. Běda, když církev zůstane ve svém táboře a dál se bude pokojně střídat v hlídkách u svého stáda, aniž si vezme příklad z pastýřů, kteří odvážně a s radostí vyběhli na popud andělů do nebezpečí noci.
Nakonec se pastýři vracejí, jejich život je ovšem jiný. Evangelium není nikdy jen morálním apelem a nárokem, aby člověk roztrhal vlastní tělo pro druhé. Vždy je současně zprávou o Bohu, který vychází vstříc do mého konkrétního života. A ne jinak tomu bylo oné noci, kdy pastýři putovali temnou krajinou od narozeného dítěte. Odcházejí zpět do své každodennosti, stejně jako se většina lidí vrátí na začátku ledna od vánočních stromečků zpátky do života ranních budíků a schůzek v práci, nových úkolů a stresů. Ve svém dalším životě ale pastýři nepřestávají chválit Boha, vrací se rozradostněni tím, co viděli: Bohem, jenž se stal hmotou vesmíru, lidským tělem.
Křesťanství od té doby nesmí pohrdat ničím, čeho se lze dotknout. Každý trs trávy, každé lidské tělo, srst ovce, všechno vypráví o Hospodinu, který se neštítil světa, nýbrž stal se jeho součástí. Služebnice Boží Dorothy Day jednou napsala, že tajemství vtělení je radostí, která nás nutí líbat zemi, protože jeho nohy kdysi po ní šlapaly.
Autor je farním vikářem ve Vlašimi.