Pro Středoevropany je složité si představit, jaké je být křesťanem v muslimské zemi. Je tam křesťanský život omezen?

V Alžírsku žiju přes dvacet dva let a nikdy jsem neměl problém, že jsem křesťan. Podle alžírského práva můžete být i Alžířanka křesťanka. Nebudete pronásledována, že jí jste. Co je ale zákonem postihované, jsou jakékoli formy obracení na jinou víru nebo její propagace.

Myslela jsem, že ten, kdo se v Alžírsku narodí, je automaticky muslimského vyznání…

Pokud se zde narodí a je-li jeho otec muslim, je považován za muslima. Pokud se narodí rodičům, kteří byli pokřtěni, záleží, zda se ví, že jsou křesťané. Pokud ne, je z pohledu státu muslimem. Z pohledu práva je možné stát se křesťanem, ale pro společnost je tato konverze nepřijatelná. Je to extrémně složité. Pro muslimskou rodinu v Alžírsku je její vyznání státním náboženstvím. Dotýká se tak celé sociální struktury.

Čím si vysvětlujete, že alžírští křesťané jsou především evangelického vyznání?

Alžírská katolická církev nikdy nevyhledávala a nevyhledává příležitosti obracet druhé na svoji víru. Tím se zcela odlišujeme od evangelické církve, pro kterou je to naopak velmi důležité. Osobně vidím rozdíl, zda přináším evangelium někomu, kdo má, nebo nemá víru. Pokud ji má, jeho víru respektuji a dávám přednost vzájemnému poznání a dialogu.

Jaká je tedy současná role katolické církve?

Katolická církev stojí za rozhodnutím kardinála Duvala (žil v letech 1903–1996, od roku 1954 byl alžírským arcibiskupem – pozn. red.), že v zemi zůstane, aby pomohla místním lidem s utvářením nového státu. Po odchodu Evropanů (v roce 1962 se Alžírsko osamostatnilo od nadvlády Francie – pozn. red.) se země ocitla v nelehké situaci. Tím, že v ní církevní komunity zůstaly, zde mohlo dál fungovat například školství. Kardinál Duval byl přesvědčen, že je důležité, aby Kristus zůstal přítomen v zemi, která se buduje. A tak ve chvíli, kdy jeho lid odcházel, on zůstal.

V Římě jeho rozhodnutí rozuměli?

Určitě. V té době probíhal Druhý vatikánský koncil a obě události šly velmi dobře dohromady. Vznikala apoštolská konstituce (o církvi v dnešním světě Gaudium et spes – pozn. red.), zrodila se deklarace Nostra aetate. Křesťanství se otevíralo světu, nikoli ovšem tak, že by druhé nutně obracelo na svoji víru. Důraz byl kladen na dialog, svědectví o víře a respektování odlišných kultur a náboženství. A to přesně zapadalo do představ kardinála Duvala. Šlo mu o vytvoření diakonické církve, církve sloužící, a toto směřování nám zůstalo. Jsme domem pro všechny pokřtěné a jsme součástí zdejší občanské společnosti.

Proto místní křesťané mluví o alžírské katolické církvi jako o „malém znamení“? Znamení přítomnosti Ježíše Krista?

Skutečně nás není mnoho (zhruba procento ze 47 milionů obyvatel – pozn. red.), ale jsme znamením a děláme, co je v našich silách. Ubývá nás. Je nás vidět mnohem méně. V době, kdy se církev poprvé rozhodovala, zda má zůstat, nebo odejít, v ní nebyli žádní alžírští křesťané. Stejné to bylo o třicet let později během desetiletí alžírské občanské války (1954–1962). Alžírští občané ale neměli kam odejít, a proto zůstala i katolická církev. V současné době tuto otázku není třeba řešit, protože jsou mezi námi už i alžírští křesťané. V minulosti církev zůstala, aby byla znamením, nyní je zde i kvůli sobě samé.

V Alžírsku jste strávil většinu svého kněžského života. Co vás tam přivedlo?

Jsem dominikán a součástí dominikánských provincií je arabský svět. Byl jsem v noviciátu, když byl 1. srpna 1996 v alžírském Oranu zavražděn biskup Pierre Claverie. A několik dní poté se v pařížské Notre-Dame konala zádušní mše, kde měl kázání Jean-Jacques Pérennes, dominikán, který v Alžírsku prožil deset let. Byl jsem jeho slovy tak zasažen, že jsem s Pierrem Claveriem pocítil zvláštní spojení. Za několik let naše provincie hledala dobrovolníky do Oranu, a tak jsem se tady ocitl. Pracoval jsem zde jako diecézní ekonom, generální vikář a nakonec jsem byl jmenován biskupem. A přišel jsem sem připravit blahořečení.

Jak se vám podařilo zorganizovat blahořečení 19 alžírských mučedníků, první blahořečení v muslimské zemi?

Jednoduše jsem se rozhodl a tehdejší arcibiskup Paul Desfarges mě podpořil. Samozřejmě tomu v církvi předcházela diskuse. Bylo těžké si představit, jak bude blahořečení interpretováno. Za občanské války vedle zavražděných devatenácti křesťanů přišlo násilně o život sto imámů a dvě stě tisíc alžírských občanů. Kladli jsme si tedy otázku, zda máme právo blahořečení uskutečnit, a byli jsme překvapeni množstvím lidí, kteří se ho chtěli účastnit.

Jak na vaše odhodlání reagoval Řím a alžírští představitelé?

Někteří navrhovali, aby se blahořečení konalo v Římě. Bylo opravdu těžké odhadnout, jak ho budou lidé v Alžírsku chápat. V zemi totiž stále platí zákon, který o období občanské války, kdy naši mučedníci darovali své životy, zakazuje mluvit. Další protiargumenty spočívaly v kapacitě esplanády, vážným problémem se mohly ukázat komplikace se získáním víz. Osobně jsem ale zastával názor, že blahořečení přímo v Alžírsku má smysl. Řím nám ve finále dal naprostou volnost. Bylo jen na nás, jak se rozhodneme. Samotné vyjádření alžírských představitelů přišlo v září. Tlačil nás čas, věděli jsme, že blahořečení musíme stihnout do tří měsíců před vypuknutím předvolební kampaně. A Duch Svatý nám byl celou dobu nápomocen, protože jsme vše připravili dřív (v prosinci 2018), než vypukly protivládní nepokoje (Hirak) a po nich covid.

Jak se blahořečení dotklo alžírské společnosti?

K našemu překvapení byly všechny ohlasy v tisku pozitivní a v přátelském duchu! Podařilo se předat poselství, že všech devatenáct mučedníků položilo život za přátelství – nezdůrazňovalo se, že byli zabiti muslimy, ale s muslimy. Nechtěli jsme, aby blahořečení vyznělo jako oslava křesťanů, kteří byli zabiti. V zemi tenkrát byla občanská válka a křesťané, kteří násilně přišli o život, z ní mohli odejít. Věděli, že jsou ve větším ohrožení než ostatní, ale rozhodli se zůstat – i když kdokoli z nich mohl kdykoli násilně zemřít. Blahořečení bylo tedy znamením přítomnosti církve. Křesťané, kteří zůstali, byli stejně jako naši mučedníci připraveni odevzdat vše.

Jak živý je odkaz devatenácti mučedníků, biskupa Pierra Claverieho, komunity bratří z Tibhirine a dalších řeholníků a řeholnic?

Myslím, že je živý, i když se o nás už nemluví jako o církvi mučedníků. Během uplynulých pětadvaceti let se místní církev opět změnila. Konají se poutě do kláštera v Tibhirine, připomínáme si památku jednotlivých bratří a sester, a hlavně je jejich odkaz cítit ve vzduchu. Vnímáme, že jsou součástí historie místní církve a pomáhají nám, jak mohou.

Papež František na blahořečení nepřijel, ale jmenoval vás kardinálem. Tušíte, proč si vybral alžírského arcibiskupa?

Ne. Dokonce jsem ho požádal o audienci, abych se dozvěděl víc. On mě přijal, v podstatě neodpověděl na žádnou z mých otázek tak, abych si řekl „aha, tak proto“, přesto naše setkání mělo velký smysl. I když jsem nedostal přímou odpověď, má otázka zmizela. Ačkoli jsme se osobně dobře neznali, byli jsme si blízcí svými postoji. Pro mne je důležité, že i jako kardinál jsem stále především alžírským arcibiskupem.

Po jmenování biskupem v Oranu jste si jako heslo zvolil slova: „Chci žít a dávat chuť žít,“ a jako alžírský arcibiskup jste si ho ponechal.

Heslo jsem převzal od dvou řeholních sester z misijního řádu Notre-Dame d’Afrique. Období občanské války prožívaly na jihu země ve městě Timimoun, kde nepřestávaly pomáhat místním ženám. Jednoho dne se jedna z nich svěřila druhé, že potřebuje slova povzbuzení, která jim pomohou pokračovat v jejich práci. Druhá sestra souhlasila s tím, že ona má potřebu „žít“, přičemž první dodala: „Ano, já chci také žít, ale to nestačí, já chci zároveň dávat chuť žít.“ A tak vzniklo mé heslo. Pro naši malou církev je skutečně důležité, aby byla živá, aby se neuzavírala a aby měla odhodlání dávat chuť žít.

Účastnil jste se konkláve a Alžířané vědí, že žijí v zemi sv. Augustina. Byla příležitost pozvat augustiniánského papeže Lva XIV.?

Samozřejmě – a už se stalo. Než byl zvolen papežem, dvakrát zemi navštívil. Doufám, že k nám pak povede jedna z jeho prvních cest. Z různých setkání mám pocit, že Alžířané mají chuť se s papežem setkat.

Podle všeho se dynamika církve posouvá vedle Latinské Ameriky stále více do Afriky.

Afrika, to jsou dnes neuvěřitelné duchovní plíce. Jsem hodně zasažený zdejší vírou, která je extrémně silná. V Africe lidé vstávají v pět hodin ráno, aby se pěšky vydali na mši, a kostely jsou přeplněné. Před rokem jsem byl během velkopátečních obřadů v Burkině Faso. Nebylo vidět, kde shromáždění věřících končí. Lidé seděli i na zemi. Měl jsem pocit, že jsem u toho, když Ježíš mluví k davům. Proto jsem tento rok zorganizoval pouť do Burkiny Faso. Pro nás je tamní život neuvěřitelný svou vroucností a množstvím věřících. Africká církev bude přirozeně hrát čím dál větší roli. Právě ze subsaharské Afriky k nám přichází podstatná část řádových sester, bratří a kněží.

Vztahy mezi křesťany a muslimy jsou aktuální téma. Má na alžírskou společnost dopad například dohoda z Abú Dhabí?

Ano, zásadní. Papež František společně s vrchním imámem univerzity al-Azhar Ahmadem al-Tajíbem vydali prohlášení, v němž varují svět, že je třeba společně budovat bratrství. Nebyl to teologický dialog, ale dali nám vědět, že mají stejný pohled na svět. V jejich prohlášení není zmiňováno ani jméno Ježíše, ani jméno Mohameda, protože to nejdůležitější, na čem se oba shodli, byla potřeba zachránit svět bratrskou láskou, přátelstvím, vzájemným sdílením. To je přesně to, co my zde prožíváme skrze dialog, skrze činy.

Máte vzkaz pro naše české čtenáře?

Byl bych rád, abychom si byli vždy vědomi, že máme bratry a sestry, kteří potřebují naši pomoc. Navíc v dnešním světě, který se štěpí, potřebujeme bratrství, potřebujeme být schopni žít společně, respektovat se ve víře, žít s vědomím, že jsme jedno tělo. Osobně nevěřím na dialog náboženství, protože náboženství spolu nemluví. Věřím v dialog lidí, kteří žijí svou víru. Nesu si slova Pierra Claverieho, který říkal, že všichni potřebujeme mít muslimského přítele, protože bratrství získává konkrétní podobu, začíná-li jako přátelství. 

JEAN-PAUL VESCO (* 10. března 1962 v Lyonu) je francouzsko-alžírský římskokatolický duchovní, dominikán a arcibiskup. Vystudoval právo a několik let pracoval jako advokát, v roce 1995 vstoupil do řádu dominikánů, kněžské svěcení přijal v roce 2001. Dlouhodobě působil v alžírské diecézi Oran, kde ho papež Benedikt XVI. v roce 2012 jmenoval biskupem. Papež František ho v roce 2021 jmenoval arcibiskupem v hlavním městě Alžíru a o tři roky později kardinálem.