Máte leccos odžito, dost cestujete po světě, poznáváte lidi z různých koutů. Jaká je podle vás největší výzva dnešní doby?

Domnívám se, že největší výzva, před kterou dnes lidstvo stojí, je rozklad společnosti. Na globální úrovni jsme svědky návratu války. Mocné národy se domnívají, že mají právo uzurpovat si vlastnictví obyvatel jiných zemí násilím. Kardinál Pizzaballa, latinský patriarcha jeruzalemský, své diecézi (katolíkům v Izraeli, Palestině, Jordánsku a na Kypru – pozn. red.) koncem dubna napsal: „Jsme svědky toho, že se znovu spoléháme na sílu jako na rozhodující prostředek k řešení sporů. Ta se přitom stále více omezuje téměř výhradně na násilí a vojenskou moc, na úkor všech ostatních cest založených na právu, dialogu a odpovědnosti vůči civilnímu obyvatelstvu. Válka se stala předmětem modlářského kultu: už si nesedáme k jednacímu stolu proto, abychom konfliktu předešli, naopak považujeme válku za možný, ba nevyhnutelný výsledek.“ Uvnitř jednotlivých národů vidíme politickou polarizaci a neschopnost naslouchat a rozumět lidem, s nimiž nesouhlasíme. Na ulicích se navzájem míjíme jako cizinci, ledabyle kolem sebe odhazujeme odpadky, jako by neexistoval společný prostor. Stáváme se vůči sobě navzájem slepými a hluchými.

Co dnešní křesťanství? Je na to schopné reagovat? A pokud ano, jak, co nabízí?

Podobnou polarizaci vidíme i uvnitř církví. Výzvou pro křesťany je odmítnout být slepými a hluchými k sobě navzájem a vůči lidem, kteří jsou v nouzi. Proto papež František svolal Synodu o synodalitě. Přes její neatraktivní název šlo o hluboce lidské a duchovní setkání, které nám pomáhalo otevírat oči i ušit, při němž jsme se navzájem otevírali v celé naší lidskosti. Svatý Jan napsal, že každý, kdo říká, že miluje Boha, ale nenávidí svého bratra nebo sestru, je lhář! S Bohem, který je samotným jádrem společenství, se setkáváme tak, že se otevíráme druhým a oni nám. Jak rád říkával papež Benedikt XVI., křesťanství není náboženstvím knihy, ale setkání. Takže synodalita není v první řadě o vládnutí nebo správě, ale o tom, abychom v Bohu ožili jeden pro druhého. Pokud se k tomu odvážíme, budeme znamením naděje pro rozdělený svět.

Jednou jste řekl: „Církev nemůže být azylem pro uprchlíky ze své doby.“ Co jste tím myslel?

Je správné a dobré, že milujeme tradici a vážíme si jí – ať už jde o tradici církve, naší země, nebo dokonce naší rodiny. Tradice nás zakořeňuje v půdě naší historie a vyživuje nás. Odmítnout tradici by tedy znamenalo odříznout se od Božích darů, které nám byly po staletí předávány. Nemůžeme se však ani do tradice uzavřít, jako by nás mohla ochránit před bouřemi a problémy naší doby. Tradice je živá a reaguje na současnost jako vinná réva, ze které pučí nové výhonky. Druhý vatikánský koncil byl jak návratem ke zdrojům – k Písmu a raným církevním otcům – tak objevováním toho, co je nové! Proto křesťan nemůže vrážet klín mezi tradici a pokrok. Jsou neoddělitelné. Katolický znamená univerzální, a proto patříme ke společenství, které se rozprostírá napříč časem i prostorem. Samozřejmě může existovat sklon k tomu či onomu. Můj otec byl ze své povahy pokrokový, zatímco matka konzervativní. Pouhý rozdíl ve sklonech se však značně liší od ostrého rozdělení a nejednoty.

Křesťanství je dnes vtahováno do politických konfl iktů a používáno různými politickými aktéry. Jak se může církev vyjadřovat k moci a jednat v pravdě a smířlivosti, aniž by se sama stala jen dalším takovým politickým aktérem?

To je vždycky choulostivá záležitost. Církev musí být vždy připravena vyjádřit se k politickým otázkám, aniž by se stala pouhou politickou stranou nebo zastánkyní omezené politické agendy.

Dobře, zkusme to konkrétně. Co jste říkal na spor mezi americkým prezidentem Donaldem Trumpem a papežem Lvem XIV., který eskaloval letos o Velikonocích?

Papež to zvládl skvěle. Vyjadřoval se jasně k současným otázkám obrovského politického významu, ale odmítal se zapojovat do politických přestřelek. Řekl: „Nechci se pouštět do debaty s prezidentem Trumpem.“ Nešlo o vyhýbání se, ale o pokus posunout diskusi o těchto otázkách na vyšší úroveň.

V čem dnes spatřujete největší ohrožení pro katolickou církev?

Nevěřím, že je církev ohrožena kdovíjak smrtelně vážně. Věřím Kristovu příslibu, že bude s námi až do konce věků, jak čteme na poslední stránce Matoušova evangelia. Jsem přesvědčen, že překonat ten druh fundamentalismu či redukcionismu, který je pro dnešní svět tak typický, představuje obrovskou výzvu. Existuje pokušení diskutovat o palčivých otázkách příliš zjednodušeně – ať už jde o scientismus, který považuje za platný svět pouze ten vědecký, či o nacionalistické pojetí, ekonomický fundamentalismus nebo – což je nejhorší – náboženský fundamentalismus. Ten je často označován za středověký, ale ve skutečnosti je to typicky moderní jev. Naše víra nás uvádí do tajemství Boha, nekonečné lásky a nepředstavitelné důstojnosti každého člověka. To od nás vyžaduje skromnost, jistou zdrženlivost vůči tomuto tajemství a pokorné vědomí omezenosti našeho jazyka, když se tápavě snažíme přiblížit k tomu, co je za hranicemi slov.

A největší limit církve?

Při synodě jsme si stále více uvědomovali, jak je důležité, aby byla církev otevřená darům i limitům různých kultur. Církev roste nejrychleji v Africe, ale do jaké míry jsou západní katolíci otevření darům, které nám všem mohou přinést naši afričtí bratři a sestry? Polovina všech lidí na světě dnes žije zase v Asii. Jsme otevření moudrosti těchto starobylých kultur?

Jak se s tím vypořádat?

Musíme si navzájem otevírat svou představivost, číst si básně, poslouchat své písně, učit se jeden od druhého – i z rozdílů v naší víře – a mít rádi to, co nás odlišuje.

Papež František vás na sklonku roku 2024 jmenoval kardinálem. Jste jedním z mála kardinálů v katolické církvi, který není vysvěceným biskupem. Proč si myslíte, že se František k tomuto kroku rozhodl?

Požádal jsem o dispenz od biskupského svěcení. Jsem dominikánský bratr, jeden z bratří. To je prostředí, v němž mám kořeny. Kdybych se stal biskupem, samozřejmě bych zůstal dominikánem, ale už bych nepodléhal poslušnosti řádu, nemohl bych hlasovat při volbách (představených) a podobně. Když jsem byl jmenován kardinálem, požádal jsem proto papeže Františka o toto zproštění. Řekl mi: „Buď v klidu. Dej si čas. Pokud si tuto výjimku přeješ, udělím ti ji.“

Takže to byla vaše iniciativa. Co můžete do této funkce vnést ve srovnání s kardinály-biskupy, kteří obvykle působí jako duchovní správci diecéze, která jim byla svěřena?

Doufám, že se mi podaří najít bratrský způsob, jak vykonávat úlohu kněze a kardinála. Encyklika Fratelli tutti je nádhernou výzvou lidstvu, abychom obnovili naše bratrství. Doufám, že k tomu budu moci přispět svou skromnou měrou.

Doma jste v Oxfordu, kde jsme se k rozhovoru setkali. V čem může být dnes anglikánská církev, zejména ve Velké Británii, inspirací pro katolíky?

Když jsem byl studentem jako vy, studoval jsem teologii v Oxfordu a měl semináře s vynikajícími anglikánskými učiteli Písma a patristiky. Anglikánská církev tehdy měla úžasnou tradici učenosti, která měla pro všechny křesťany velkou hodnotu. Bohužel si myslím, že v posledních letech tato tradice oslabila. Velkou otázkou pro katolicismus je, jak dát ženám v církvi hlas a autoritu. Zcela nezávisle na otázce svěcení si myslím, že v tomto ohledu se můžeme poučit ze zkušeností anglikánské církve.

Jaké výhody plynou z toho, že katolická církev není v Anglii tou největší?

Nemyslím si, že jde o otázku velikosti. Kdyby bylo více Britů katolíků než anglikánů, nic by se zásadně nezměnilo. Anglikánská církev je státní církví, a proto má vazby na stát. Do jmenování biskupů je zapojena vláda a parlament má podíl na těchto rozhodnutích. Pro katolickou církev je její svoboda zásadní. Posledních dva tisíce let se neustále opakuje scénář, kdy římskokatolická církev bojuje o to, aby zůstala svobodná.

Někteří kritizují směr, kterým se papežství v posledních staletích ubírá. Argumentují tím, že církev se stala značně centralizovanou, že papež s římskou kurií fakticky rozhoduje o bezmála všech aspektech vývoje církve a že teologie byla zredukována na komentování papežských dokumentů. Jaký je váš názor?

Je pravda, že se katolická církev stala v posledních staletích příliš centralizovanou. Možná to bylo nevyhnutelné, protože musela bojovat za svou svobodu proti národním vládám, které se rovněž stávaly příliš centralizovanými a chtěly církvi vnutit svou moc. Vzpomeňme si na papeže Pia VII., kterého Napoleon uvěznil na pět let! Církev na to samozřejmě reagovala centralizací moci. Co jiného mohla dělat? Je pravda, že to zašlo příliš daleko a v posledních šedesáti letech jsme byli svědky pokusů o opětovnou decentralizaci církve, protože už není tolik ohrožena, alespoň na Západě ne. Je absurdní tvrdit, že římská kurie rozhoduje o všech aspektech církevního života a že teologie se omezuje na komentování papežských dokumentů. Vzpomeňme na velké teology koncilu – Rahnera, Congara, Chenua, de Lubaca – kteří uplatňovali svou svobodu bádání, i když se je Řím pokoušel kontrolovat. Dnes je teologie živá a zdravá a teologové se těší svobodě myšlení i projevu. Samozřejmě existují hranice toho, co lze uznat za skutečně katolické, jak tomu vždy bylo a vždy bude. To je správné a náležité – a patří to k naší věrnosti evangeliu a tradici.

Kde vidíte v dnešní církvi naději?

Zejména v mladých lidech. Velmi mě povzbuzují mladí bratři a sestry, s nimiž se setkávám, a také úžasní mladí laici, které přitahuje víra. Mají toho tolik, co mohou dát. Dávají mi naději a já se snažím dát.

TIMOTHY RADCLIFFE OP (*1945) je britský římskokatolický teolog, kardinál a člen dominikánského řádu. V letech 1992–2001 ve funkci generálního představeného vedl celosvětový řád dominikánů. Nyní působí v oxfordském převorství Blackfriars, které slouží jako duchovní i vzdělávací centrum a je součástí Oxfordské univerzity. Přednáší po celém světě, patří k nejrespektovanějším katolickým myslitelům současnosti. Je autorem celé řady knih, které vycházejí i česky v nakladatelství Krystal OP (Proč být křesťan?, Proč chodit do kostela?, Být živí v Bohu aj.)