Spolek sv. Vojtěcha letos slaví 155 let a je nejstarším katolickým spolkem na Slovensku. Proč vznikl a jaký je jeho smysl?

Spolek sv. Vojtěcha byl založen v září 1870, kdy se v Trnavě konala první valná hromada.

Tedy ještě za Rakouska-Uherska.

A dlouhá je i samotná historie jeho vzniku. Stál za tím kněz, jazykovědec, přírodovědec a národní buditel Andrej Radlinský. Roky působil v Pešti, kde se snažil založit spolek, který by vzdělával slovenské katolíky. Proto první, co začal spolek vydávat, byly slabikáře a učebnice, aby se lidé naučili číst. Ovšem více než 20 let se Radlinskému nedařilo spolek založit, narážel na velké problémy v Ostřihomi. Tehdy byla na Slovensku silná maďarizace a církevní autority nechtěly dát souhlas.

Protože biskup nechtěl jít proti monarchii?

I samotné církevní autority byly maďarizující. Přitom tehdy byl ostřihomským arcibiskupem kardinál Jan Šimor. Byl otevřený a pokrokový, ale v těchto pronárodních záležitostech velmi zdrženlivý. P. Andrej Radlinský chtěl spolek nejprve pojmenovat po svatých Cyrilu a Metoději, ale to se maďarské autoritě zdálo příliš národnostní. Když se v roce 1856 zúčastnil oslav výročí vzniku arcibiskupství v Ostřihomi, všiml si, že tam mají ve velké úctě sv. Vojtěcha. Z diplomatických pohnutek tedy změnil patrona spolku. Dělal vše pro to, aby vznikl.

Proč vlastně?

Chtěl pozvednout vzdělání a povědomí slovenských věřících o víře. Slováci tehdy neměli hodnotné náboženské knihy. V Pešti existoval Spolek sv. Štefana pro národnostní menšiny Uherska. Občas mu dovolili vydat knihu chorvatsky, jenže slovensky ne. Tím Radlinský argumentoval. Samotný vznik spolku byl kuriózní. V roce 1867 se totiž jeho zakladatel zúčastnil všeslovanského sjezdu a mezinárodní národopisecké výstavy v Moskvě. Po návratu ho kněz Antal Lónkay v médiích obvinil z vlastizrady a panslavismu, kruté obvinění.

Chápu, že se panslovanství v Uhrách nenosilo.

Přesně tak. Radlinský si to nenechal líbit a zažaloval dotyčného kněze u civilního soudu. Ten se měl konat začátkem listopadu 1869 v Trnavě. Když Antal Lónkay viděl, že by soud prohrál, utíkal za arcibiskupem Šimorem a prosil o pomoc. Ten si zavolal Radlinského a chtěl po něm, aby žalobu stáhl. On odmítl. O pár dní později se ho arcibiskup zeptal jinak: Za co by byl ochotný tu žalobu stáhnout? A tak podepsal vznik spolku. Od té doby existuje nepřetržitě.

Jak to, že přečkal socialismus?

Spolek má dvě organizace – členskou základnu, kterou dnes tvoří více než 62 tisíc lidí, a vydavatelství. Komunisté po roce 1953 rozpustili jen členskou základnu – tehdy 253 tisíc lidí! Ale spolek ponechali jako ústředí pro církevní kulturní záležitosti. Občas tam dovolili vydat zpěvník, ale vycházely tam i slovenské Katolické noviny poplatné režimu. Spolek tak přežil a v březnu 1990 obnovil svou činnost. Přihlásilo se pak na 150 tisíc členů. Byli to převážně starší lidé, takže členská základna nám „vymírá“, stále však dokážeme ročně získat kolem dvou tisíc nových členů, Bohu díky.

Kolik se prodává novin?

Momentálně kolem 35 tisíc. Katolické noviny (KN) jsou v žebříčku týdeníků na Slovensku na třetím čtvrtém místě.

A kolik tisknete ročně knih?

Kolem stovky včetně dotisků a reedicí. Od roku 1990 jsme už vydali více než 4,5 tisíce titulů.

Co byly nebo jsou vaše bestsellery?

Především Bible v různých formátech, nicméně velkým počinem byla Audiobible – největší audiokniha, která v bývalém Československu vznikla. Potom je to tzv. jednotný katolický zpěvník a vydáváme liturgické knihy. Z duchovní literatury bych mezi bestsellery jmenoval Následování Krista, dále díla a životopisy světců. A naposledy jsme dělali krásnou trilogii Goetheho Fausta, Danteho Božskou komedii a Cervantesova Dona Quijota ve spolupráci s malířem Miroslavem Cipárem. Velký úspěch měl životopis Benedikta XVI. od Petera Seewalda a také Život od papeže Františka.

Spolek vedete dvanáctým rokem, předtím jste byl pět let šéfredaktorem KN. Zeptám se schválně naivně: Byla to snadná práce?

Ne. Šéfredaktorství ani ředitelování. Byla to velmi náročná práce, protože když měl člověk představu a linii, musel být pevný ve svých postojích, konzistentní v myšlení i řízení. Samozřejmě si mnozí myslí, že tomu rozumějí, a mají své představy… Spousta dobrých věcí se ale podařila, a proto jsem to dělal. Jsem za to vděčný.

Může mít největší katolický spolek na Slovensku slovo ve veřejném dění?

Spolek je právě tou institucí, která může zejména v této době přispívat k tomu, aby lidi orientovala. Naším mottem je Fidei et scientiae čili Víře a vědě či poznání. Snažíme se, aby naši členové a čtenáři dokázali kriticky myslet a vyhodnocovat věci, aby pro ně víra nebyla pověrou, nýbrž hlubokou osobní vírou. Jak říká sv. Tomáš Akvinský: Fides quaerens intellectum – víra hledá rozumové zdůvodnění. Usilujeme, aby víra byla promýšlená. Zvlášť v této době, kdy nás ohlušují různé dezinformace.

Mnohde se křesťanských témat chápou roztodivní politici. Jak se v tom zorientovat?

Vydáváme noviny, a právě tím se snažíme čtenářům pomáhat, aby dokázali rozlišovat. Když si někdo bere do úst křesťanské hodnoty či Pána Boha, ještě to neznamená, že to myslí upřímně. Bohužel vídáme, jak někteří politici a jejich strany zneužívají křesťanské hodnoty k vlastním politickým ambicím a preferencím. Měli bychom umět rozlišit, jestli se někdo snaží svým životem i politikou prosazovat křesťanské hodnoty, nebo je jen zneužívat.

Rozlišování ovšem je těžké řemeslo.

To máte pravdu. My jako noviny, které čtou lidé různých politických názorů, nemůžeme třeba stranit určité politické straně. Ale snažíme se různá témata představovat tak, aby se lidé dokázali zorientovat a sami zrale rozhodovat. Nejen na Slovensku vidíme, že je mnohem lehčí mít vůdce, zachránce, který nadiktuje, co máme dělat a co je správné – a my jdeme za ním. Místo abychom přemýšleli, sami se rozhodovali a pak nesli za svá rozhodnutí odpovědnost. To je druhá strana téže mince. Svoboda je mimořádně vzácný dar, který jsme dostali. Je to největší výsada, kterou Bůh člověku dává. Až do takové míry, že respektuje, když se k němu člověk otočí zády. Svoboda je úžasná hodnota a nikdy se jí nesmíme vzdát.

Jenže 17. listopad se jako den volna na Slovensku letos zrušil.

Ano, je to další možnost, jak vstoupit do veřejného dění. My jsme se totiž rozhodli, že ten den oslavíme volnem jako dříve. Bude to naše ztráta, ušlý zisk, ale nejsme v tom rozhodnutí sami. 17. listopad je největší milník našich novodobých dějin a bez tohoto dne by u nás svoboda nebyla možná. Nezapomínejme, že není definitivní, každý den o ni musíme zápasit. Lidská svoboda není absolutní. Nikdo z nás se nerozhodl narodit, nebyl to předmět mé volby. I z toho vidíme, že naše svoboda je relativní, patří do řádu stvořených věcí. Přesto je to skutečná svoboda! Musím si jen uvědomit, že se potřebuji zařadit, když to řeknu lidově, na druhé místo. Až za Pána Boha. Pokušení být jako Bůh se táhne celými dějinami a tento pokus nikdy nedopadá dobře.

Když jsme u veřejného dění, vy osobně jste se postavil proti nenávisti vůči LGBT komunitě po vraždě v bratislavském gay-klubu Tepláreň před třemi lety. Napsal jste prohlášení do KN, které všichni citovali. Co vás k tomu vedlo?

Má motivace byla jednoduchá. Mnoho lidí, i upřímně věřících, se cítilo zmatených, ba dezorientovaných, když si přečetli určitý oběžník jednoho z biskupů a ptali se, zda je to názor církve. Nebyl. Postoj církve je jasný: lidský život, a to kohokoli, je posvátný, což znamená nedotknutelný od počátku po okamžik přirozené smrti. A je jedno, jaký ten člověk je. Právě nedávno to Svatý otec připomněl Američanům, když vysvětlil, že člověk, který je proti potratům, ale souhlasí s trestem smrti, nemůže být „pro-life“. Čili život bychom měli chránit – nejen ten počatý, ale i ten už narozený.

To vaše prohlášení tenkrát za katolíky zaznělo asi nejhlasitěji.

Tak to vnímala některá média. Mnoho lidí mi za to děkovalo, jiní ne. Velkým povzbuzením pro mě bylo, když mi pak přišel osobní dopis od papeže Františka. Když do vás mnozí „šijí“, člověka to zpochybní, jestli dělá dobře a nemá se na to vykašlat.

Jaké stopy vlastně zůstaly po návštěvě papeže Františka na Slovensku?

Nejprve zavládla euforie. Lidé se radovali, že přijel, protože Slovensko je křesťanská země. Nezapomínejme ale, že papež František jezdil tam, kde byly problémy. Čili věděl, že „je cosi shnilého“ na Slovensku, a svou přítomností a tím, co říkal, nás chtěl trochu probrat, zatřást naším svědomím. Říkal nám úžasné věci, nad nimiž bychom měli sedět a meditovat. Ale bojím se, že jsme to úplně nedocenili, nepochopili a nechali vše jít do ztracena. To je mi moc líto.

Co z toho byste připomněl?

Například poukazoval, že církev nemůže být hradem, pevností, ale je tu pro všechny, nejen pro spolek vyvolených, jakýchsi „spravedlivých“. Svatý Augustýn říká, že církev se má stále obnovovat (semper reformanda), protože ačkoli je božská, ve svém lůně má hříšníky. Na to bychom neměli zapomínat: být církví, která jde s lidem, která slouží a je tu pro potřeby druhých, ne elita, která čeká, až někdo přijde. Vždy mě dopaluje, když kněz řekne: „Já tu jsem, jestli někdo něco chce, ať si přijde.“ V evangeliu nečtu, že by Kristus říkal: seďte na zadku a čekejte, kdo přijde. Říkal: běžte, učte, křtěte – to všechno jsou pohybová slovesa. Máme vyjít ze sebe a jít k lidem.

Vy sám jste se kdysi vydal na studia do Itálie. Co vám tato zkušenost dala?

Byl jsem tam skoro deset let a už čtvrtstoletí jsem zpátky na Slovensku, nicméně do Itálie jezdím každý rok pětkrát šestkrát. Shrnu to takhle: Nic lepšího se mi v životě nemohlo stát, ač jsem tam zprvu nechtěl. Jel jsem tam z poslušnosti a bylo to obrovské Boží požehnání. Poznal jsem nové kultury a lidi. A člověka obohatí, když zjistí, že se dá žít i smýšlet jinak. Zvykli jsme si, že jde jedno, nebo druhé, ale může být jedno i druhé. V různorodosti je bohatství. Když budeme všichni stejní, čím se dokážeme obohacovat? Jednota (unitas) není uniformita nebo jednolitost. Jsme povoláni žít tady na zemi to, co žijí tři Božské osoby ve věčnosti, tři rozdílnosti. Pokoj je – spolužití růzností. Druhý, který je jiný, není můj nepřítel a konkurent. Za to, že má jiný názor, jiné přesvědčení nebo jinou orientaci, ho nemusím hned považovat za nepřítele. Naopak, může být pro můj život obrovským obohacením. Vždycky si vzpomenu na Jana Pavla II., kterého určitě nemůžeme podezírat, že by byl komunista. V Itálii byl tehdy prezidentem Sandro Pertini, jeho velký přítel a – kovaný komunista. Ne že by se „jen“ respektovali jako prezident a papež, byli dobrými přáteli. A když byl na papeže spáchán atentát, Pertini proseděl celou noc v nemocnici Gemelli před operačním sálem. Kouřil jednu cigaretu od druhé, ale byl tam po celou dobu . Hloubení zákopů nikomu neprospívá.

A jsme u Františkovy výzvy, abychom si všichni byli bratry.

Přesně tak. 

IVAN ŠULÍK (* 5. března 1970 v Považské Bystrici) je slovenský kněz, morální teolog, pedagog a dlouholetý ředitel Spolku sv. Vojtěcha. Pochází z Púchova, kde byl v roce 1996 vysvěcen na kněze. Vystudoval teologii a filozofii na římských papežských univerzitách Lateránské a Gregoriánské. Doktorát z morální teologie získal na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. Je autorem několika duchovních knih. Na konci roku předá vedení Spolku sv. Vojtěcha dosavadní šéfredaktorce Martině Grochálové a zůstane zde jako teologický poradce.