Co obnáší obor restaurování starých maleb?

Úplně jednoduše: jde o rehabilitaci obrazů. Restaurátor, pokud to nemá být jen „opravář“, se musí řídit určitými principy. Zásadní je respekt k originálu (každý kousek originálu je třeba ctít a zásah nesmí obrazu ublížit), dalšími zásadami je to, že restaurátorský zásah musí být odstranitelný a pro odborníka vizuálně odlišitelný. A pochopitelně také, že retuš nesmí zastřít charakter malby. Každý obraz má za sebou nějakou historii a ta se musí v přiměřené míře zachovat. Restaurovaný obraz zkrátka nesmí vypadat jako „nově namalovaný“, i když díky novému ochrannému laku vizuálně krásně prokoukne.

Když se vám dostane do ruky zakázka, jak vše začíná?

Klasický postup je: prohlídka obrazu, jeho dokumentace a nedestruktivní průzkum, který se malby nedotkne – a to je rentgenologický průzkum, prohlídka v UV záření, infračervená reflektografie, prohlídka mikroskopem. Pak nastává fáze stabilizace malby, což často znamená přižehlení barevné vrstvy nebo podlepení obrazu novým plátnem, často musí být vyměněn starý podrám atd. Po této etapě je malba natolik zabezpečená, že lze začít zkoumat, jakým způsobem by měla být čištěna. Po očištění povrchu obrazu nastává tmelení a poslední fáze, retuš, která je pro další vnímání obrazu zásadní. Na závěr je pak obraz nalakován – tato vrstva damarového laku dodá barvám brilanci, takže se obraz na další roky stává stejně čitelným, jako byl při svém zrodu. A kromě toho má tato vrstva i funkci ochrannou. Standardní součástí práce bývá i restaurátorská zpráva, která je pak předávána spolu s obrazem.

Objevíte občas i falza?

S falzy se setkáváme opravdu často, dokonce jejich odhalování dnes činí podstatnou část naší práce. Nejvíce jsou falšovány obrazy, které se na trhu s uměním pohybují ve vyšší cenové hladině, ale už jsme se setkali i s promyšlenými falzy u obrazů za řádově nižší desítky tisíc. Situace na trhu je velmi tristní a my můžeme jen důrazně varovat každého dychtivého kupce, aby byl obezřetný.

Jaký je rozdíl mezi falzifikátem a kopií?

Pokud to maximálně zestručníme, tak kopie je zcela legálním způsobem rozmnožení díla. Ale kopista (ani nikdo jiný!) nesmí obraz podepsat jménem původního autora. Jakmile to udělá, stane se padělatelem a z kopie je falzifikát, který začne žít svým vlastním životem. K této stručné odpovědi je třeba ještě dodat, že způsobů, jak falzifikát vznikne, je mnohem více.

Které technologie či přístroje je dnes nutné používat k dobré diagnostice díla?

Základním nástrojem je průzkum pomocí rentgenu. Dále cenné informace přinášejí UV lampy a fotoaparát/kamera senzibilována k infračervenému spektru. Samozřejmostí jsou optické zvětšovací přístroje: lupa, mikroskop… Výše zmíněné přístroje by měl mít k dispozici každý restaurátor. Pak existují i další, nové průzkumové metody, které jsou ale dostupné pouze v několika specializovaných laboratořích. Ty však má smysl využívat, vzhledem k finanční náročnosti, pouze v nutných případech. Kromě nedestruktivních metod (které obraz nijak nepoškozují) je potřeba občas odebrat z obrazu vzorky a nechat je chemicky analyzovat. Ale jak bylo řečeno, to už znamená zásah do obrazu, a proto by se k tomuto kroku mělo přistupovat uvážlivě a jen v případě, kdy je to opodstatněné.

Restaurovali jste něco, na co jste opravdu pyšní?

Tohle je velmi těžká otázka. Za těch 40 let, co se v oboru pohybujeme, jsme měli to štěstí, že jsme se dotýkali opravdového výtvarného nebe. Koho jmenovat, na koho nezapomenout? Ale přece jenom je pár obrazů, které se nám vryly pod kůži více než jiné. Takto zásadní pro nás bylo restaurování velkých obrazů křížové cesty z kostela Nanebevzetí Panny Marie na Orlici v Letohradě od J. W. Bergla, záchrana největšího existujícího obrazu se zavražděním sv. Václava (8 x 5 m), který je dnes umístěn v kostele sv. Václava v Opavě, dále objev gotického obrazu Bičování Krista od Leonharda Schäufeleina pod třemi přemalbami anebo třeba záchrana gotického oltáře od Jörga Breua, který se majitelům vrátil v rámci restitucí z Národní galerie jako opadávající troska odsouzená k záhubě. A nesmíme zapomenout ani na záchranu totálně zničeného betléma, který bývá v adventní době zpřístupňován v Městském muzeu ve Svitavách pod názvem Velký svitavský mechanický betlém. Jde o naprostý unikát nejen svou velikostí a výpravností, ale také svou velmi divokou historií, která dokládá pohnuté osudy naší země v průběhu neklidného 20. století.

Dokáže vás ještě něco ve vašem oboru překvapit?

Restaurátor by se asi neměl nechat obrazy překvapovat moc často. Pokud byste se ale zeptal, jestli nás dokáže něco zaujmout, tak potom musíme přiznat, že zaujatí jsme hodně a pořád. V podstatě téměř každý obraz je něčím zajímavý. To vnímáme jako velký bonus naší profese – že se prostě nenudíme…

A existuje dílo, které vás vnitřně tak zasáhlo, že jste z něho měli husí kůži?

Ale ano, to se nám stává často, právě pro tu intimitu, která nás s opravovanými obrazy spojuje. Husí kůže nám naskakuje vždy, když se setkáme s dílem výjimečné kvality. Je to vlastně první známka toho, že stojíme před opravdovým skvostem. Je zajímavé, že to pociťujeme u kvalitních obrazů bez ohledu na jejich stáří či provenienci. Stane se nám to u gotiky z 16. století stejně jako před obrazem nadějného, bohužel předčasně zemřelého Bedřicha Piskače z první třetiny 20. století.

Setkáváte se asi často s duchovními náměty. Působí na vás vnitřně? Přemýšlíte o tom, co autor obrazu chtěl lidem sdělit?

Tohle je velmi těžká otázka a asi se nám nepodaří vyjádřit se přesně. S duchovními náměty na obrazech se setkáváme pochopitelně velmi často. Jako na restaurátory na nás ale musí hlavně působit technická stránka obrazu. Hlava prostě přemýšlí, jaký zvolit postup opravy. Slovy klasika: je to dar i prokletí. To nejsilnější, co z obrazu vidíme, je jeho technický stav a kvalita malířského rukopisu. Ale během restaurování pak trávíme s malbou spoustu a spoustu hodin, a to se mysl zatoulá jak k výjevu, tak k osobě malíře a době, kdy žil a co v té době prožíval.

Znáte techniky malby. Dokázali byste sami namalovat obraz na volné téma?

Šárka: Jsme vystudovaní malíři, takže namalovat obraz bychom skutečně měli umět. Dokonce i dnes už zapomenutými technikami, jako je například způsob gotické či renesanční malby, barokního vrstvení podmalby, malby a lazur atd. Jinou otázkou je, jestli by nás volná tvorba bavila. No, nebavila. Mně k výtvarnému vyžití úplně stačí, když jako členka obecního zastupitelstva dělám pro obec různé grafické práce. 

Petr: Můj tatínek, skvělý restaurátor, byl výborný kreslíř, který každou volnou chvilku trávil s tužkou v ruce. Kreslil doslova všude. Já to tak nastavené nemám. Pro mě je ideální způsob trávení volného času práce v lese. S pilou, ne se skicákem.

Identifikovali jste i vzácný obraz a napsali o něm studii. Můžete to v kostce přiblížit?

Asi máte na mysli obraz Madony s Ježíškem a sv. Janem Křtitelem, který se nachází na zámku v Opočně, od slavného florentského renesančního malíře Andrea del Sarto. Pro Opočno naše rodina pracovala od 70. let a tento tam vystavený obraz byl pro nás vždy velkou záhadou. O obraze se v minulosti vyjádřili vlastně všichni významní kunsthistorici s tím, že se jedná o pozdější kopii obrazu Madony Fries z Rotschildovy sbírky. Madonu Fries ale pravděpodobně nikdo z nich osobně neviděl, přístupná byla pouze v nekvalitní černobílé reprodukci. Nám ten opočenský obraz ale nedal nikdy spát. V očích restaurátora bylo totiž zřejmé, že tvrdost některých jeho partií, která byla historiky umění obrazu vytýkána, lze připsat pouze na vrub jeho velmi špatného stavu, kdy se prostě nedochovaly vrchní změkčující lazury. Se zástupci památkové péče jsme se dohodli na provedení nedestruktivního průzkumu, a protože výsledky infračervené reflektografie byly překvapující, oslovili jsme také specialistku na umění italské renesance Janu Zapletalovou, a ta se pustila do pátrání po linii kunsthistorické. Ve vzájemné spolupráci se nám podařilo prokázat, že se nejedná o kopii, ale přímo o prototyp, tedy o originál, který byl jako tehdy velmi populární dílo Andrea del Sarto následně mnohokrát kopírován. V různých světových sbírkách se dochovalo asi 34 kopií našeho opočenského obrazu! Naše společná práce byla korunována vydáním odborného článku v časopise The Burlington Magazine a tím bylo potvrzeno přijetí objevu mezi odbornou veřejností. Dnes je opravený obraz pod ochranným sklem opět součástí prohlídkové trasy opočenského zámku.

Když vidíte, jak se výtvarné umění vyvíjelo a vyvíjí během staletí, tušíte, kam směřuje?

My jsme staré konzervy a současnému umění nerozumíme, nic nám neříká. Máme za to, že dílo musí promlouvat samo za sebe a nepotřebuje žádné vysvětlivky typu „co tím chtěl autor říci“. Nad naší branží umění visí pomyslně cedulka s nápisem: Mlčte. Vnímejte. Bohužel se nám zdá, že dneska, kdo se chce proslavit, investuje spíše než do vlastního pokorného studia do hlasitého, bombastického píár za pomoci spřízněných kurátorů. Malíři začínají jaksi zprostředka, už je nebaví učit se základům řemesla kopírováním starých mistrů, nechtějí ztrácet čas studiem, nekonečným kreslením rukou, hlav, nezajímají se o technické možnosti, které jim dávají různé malířské techniky, nevěnují se pořádné přípravě plátna ani podrámů… To vše přeskakují, jako by je to jenom zdržovalo od jejich umění (s velkým „U“). Věhlas malíře je pak posuzován délkou seznamu uspořádaných výstav. Komu vadí, že na nich visí jen zpola zaschlé malby? Krásně to kdysi vyjádřil Vladimír Komárek: „Spousta lidí by chtěla být slavná jako Vincent van Gogh. Jenom to ucho kdyby si za ně uřízl někdo jinej…“

Proč by se člověk měl dívat na obrazy?

Proč se dívat na obrazy, je zcela individuální. Záleží na každém, co mu to přináší. Někdo v nich spatřuje duchovní poselství, jiného zajímá historický aspekt – námět výjevu, dějinné souvislosti, osoba malíře, další v tom vidí jenom barvy jako doplněk interiéru a jsou i tací, kteří obrazy berou jako možnost uložení peněz. Ti poslední to mají nejsložitější, jak se pak na trhu s uměním mohou na vlastní kůži přesvědčit.

A proč stojí za to staré obrazy restaurovat?

Pokud se bavíme o starých obrazech, tak je třeba si uvědomit, že dnes se už prakticky nesetkáte s dílem, které by někdy v minulosti nebylo opraveno. Naše zásahy jsou vlastně jenom opravy oprav, případně opravy oprav oprav. Bývá to však nutné, protože v nejlepším případě stav obrazů „jenom“ nedovoluje vnímat je v jejich plné bohatosti… Ovšem často by bez odborného zásahu byly odsouzeny k zániku. A asi se shodneme, že by to byla škoda. 

Akademičtí malíři manželé ŠÁRKA a PETR BERGEROVI žijí a pracují v Písečné u Žamberka. Oba pochází z pražských uměleckých rodin podobného zaměření. Studovali na Akademii výtvarných umění v Praze. Pod jejich rukama znovu „ožila“ díla Tiziana, Škréty, Brandla, Mánesa, Brožíka, Filly a mnoha dalších světových malířů. Další jejich zálibou je chov psího plemene Briard.