Máte výjimečný výhled z třetího patra. A ve vašich 91 letech je neobvyklé, že bydlíte v domě bez výtahu.

Sleduji oblohu, druhy mraků – vývoj počasí. Učili nás to na meteorologii. Létali jsme v nízkých výškách pod mraky, znám je. Ze svého okna nyní vidím věže kostela sv. Ludmily na Vinohradech a vlevo za Nuselským mostem kostel Nanebevzetí Panny Marie na Karlově. Schody tady v domě pomalu zvládám. Snažím se být soběstačná. Svěřuji se celá Bohu a dělám, co a jak mohu.

Dívala jste se na krajinu z výšky letadla. Dá se Boží vedení přirovnat k létání?

Při létání jsem o „vedení Božím“ nepřemýšlela. Až později, a zejména teď ve stáří poznávám, jak skrytě a tajemně mě Bůh chránil, zvláště když jsem se ocitla v nesnázích. Ve vzpomínkách se mi to nyní promítá jako film.

Napadá mě, že když se člověk svěří vedení Božímu, nemusí jej tížit to lidské…

Vy si asi představujete: život odevzdám a dál se nestarám. Tak to ne. Už jsem to trochu řekla: Věřím-li Bohu, svěřím se mu. Vzniká tím vztah a zároveň spolupráce v každém konání. Bůh dal člověku rozum, kterým rozpozná dobro od zla, pomáhá při práci. Bůh pomáhá či chrání třeba vnuknutím, navedením na jiný směr, říkám tomu „šipky Boží“. Musím ale aktivně konat já s ním, s důvěrou v něho.

Říkáte, že vzpomínky se před vámi odvíjí jako film…

Narodila jsem se v Ostravě a nebyla jsem pokřtěná. Rodiče byli nepraktikující katolíci, ale předali mi víru v Ježíška, který o Vánocích naděloval stromeček a jeden dárek, ale také v Pannu Marii a sv. Josefa. Advent a Vánoce byly pro mě nejkrásnějším časem z celého roku. Do kostela jsem chodila s kamarádkou Sylvou, tomu rodiče nebránili. A docházela jsem také do blízkého kláštera řádových sester na ostravských Fifejdách – ani nevím, jak jsem tam sama našla cestu. Po odpoledních se zhruba hodinu věnovaly dětem – hrou a nenápadnou katechezí. Jednou jsem přišla brzo a zastihla sestru v kapli, upravovala prostor. Pomohla jsem jí s maličkostmi. Bylo mi tam dobře a i to dnes cítím jako Boží vedení. V roce 1944 ovšem byla Ostrava ve dne v noci bombardovaná a kobercový nálet zasáhl celé Fifejdy. Všechny sestry zahynuly.

Vaše dospívání probíhalo v době, která víře nepřála.

Na víru jsem nezapomněla, jen se vnořila do hlubin mého vědomí. Doba, svět kolem po válce, a hlavně po únoru 1948, to vše bylo bez víry v Boha. Ta byla časem krutě pronásledovaná. Ale to jsem nevěděla. Byla jsem v pubertě a politiku jsem neuměla rozlišovat. Neměla jsem sourozence. Láskyplní rodiče mě vedli podle svých představ, tatínek byl nesmlouvavě přísný. Ani doba poválečné politiky nedávala svobodu. A já jsem už tak potřebovala „rozepnout křídla“.

A tak jste odešla do armády, kde se křídla spíš přistřihávají?

Po měšťance jsem absolvovala obchodní školu, jenže kancelářská práce mě nebavila. V kinech bývaly týdeníky, kde zvali dívky do armády. Zaujalo mě to. Rodiče ovšem naprosto nesouhlasili. Tatínek nařídil: „To pusť z hlavy!“ Žádná debata. Musela jsem počkat do plnoletosti, kdy už mi nemohli bránit. Zvláště pro maminku to bylo těžké, ale já jsem ji, naříkající, opouštěla bez výčitek. Psal se rok 1951, doba hrozných politických procesů. Ale jak říkám, já jsem se politikou nezabývala, vnímala jsem jednoduše válku jako zlo a mír jako dobro. Tehdy nebyla taková možnost informací jako dnes. A během základního výcviku přišel pro nás dívky nábor do pilotního výcviku. Přihlásila jsem se bez zaváhání. Když jsem po pár měsících odjela k rodičům na první dovolenou, v nové vycházkové uniformě a s hodností četařky, byli s mým rozhodnutím smíření a přijali mě s láskou.

Říkáte, že jste se politikou nezabývala, musela jste ji však v armádě vnímat.

Neměli jsme ani rádio, jen Rudé právo. A při čtení jsme se museli střídat. My kamarádky – byly jsme jimi v plném slova smyslu – jsme opravdu chtěly směřovat ke službě vlasti, aniž jsme k tomu potřebovaly politiku. Tu konala vláda. My jsme měly před sebou přímo průkopnickou cestu: budeme vojenskými pilotkami, dokážeme, že to zvládneme. Absolvovaly jsme potřebné školy a na podzim roku 1952 jsme v Klecanech u Prahy doplnily 50. spojovací letecký pluk. Tam pokračoval výcvik a v následujícím roce jsme byly vyřazeny a vycvičeny pro úkoly spojovacího, kurýrního letectva.

Zmínila jste také, že jste byla mnohokrát v nebezpečí života…

Létaly jsme pod mraky při viditelnosti země, byla to srovnávací orientace mapy se zemí. Jednou při návratu z nočního cvičného orientačního letu jsem se dostala do krajní, velmi obtížné situace. Tehdy poprvé jsem v nitru volala: „Pane Bože, pomoz!“ A Bůh mě vyslyšel. Hned. Řídící létání na letišti dal rozsvítit reflektor se slovy: „Rozsvítím ti svíčku.“ Bůh čekal, až ho zavolám, dopustil tu kritickou chvíli. Později, v jakýchkoli nesnázích, jsem už vědomě takto volala a on vždycky pomohl.

Vrátím se ještě k vašemu přirovnání vzpomínek jako filmu, kde vnímáte vedení Boží. Kde bylo dál?

U narození mé dcery. Ale nejprve uvedu, že v mém osobním životě byly tápání, bloudění, bolesti. Dcera se narodila v době, kdy jsem po jedenácti letech létání našla uplatnění v ústředí dispečerské služby. Naše letouny K-60 Brigadýr, hornokřídlé s nohatým podvozkem, totiž dosloužily a byly nahrazeny vrtulníky. Dceru jsem čekala jako svobodná matka, otec nás opustil. Nicméně jsem měla družstevní byt, byla jsem zdravá a v práci mě přijali dobře. Jen moji rodiče ne! Opět nedokázali přijmout mou situaci. Pak ale přijeli a už bez slz a výčitek pomáhali. Správcová domu se po mé mateřské nabídla jako hlídací paní, Zdenička tak nemusela do jeslí. Všude jsem měla okolo sebe dobré lidi, kteří poradili, pomohli. V roce 1970 jsem při prověrce v armádě musela zodpovědět, zda souhlasím se srpnovým vstupem Varšavských vojsk na naše území.

A co jste uvedla?

Že ne. Vyloučili mě ze strany a propustili z armády. A opět mi pomáhal Bůh, „šipka Boží“ mě navedla k další dobré práci. Zdenka rostla a také se duchovně rozvíjela, vnímám, že také ne mojí zásluhou. Paní ředitelka Lidové školy umění ji připravila ke zkouškám na pražskou konzervatoř. Bůh zase pomohl: šikovně „obešel“ můj politický škraloup a dcera byla přijata. Její spolužačkou byla Helena Suchárová, sestra budoucího kněze Josefa Suchára. Ta přivedla Zdenku do Týnského chrámu, kam docházela na slavení mše svaté. Nevěděla jsem o tom, ale nebránila bych tomu. Za čas chtěla být pokřtěná. Tak jsem poznala P. Jiřího Reinsberga a za půl roku přihlížela křtu své už sedmnáctileté dcery.

Jak jste to vnímala?

Byla jsem tím velmi zasažená. Začal duchovní boj, který znají jen konvertité. Je to doba bolestná. Ďábel nechce duši pustit jen tak. Myslím, že se i dcera modlila, abych šla ke křtu. Bydleli jsme tenkrát nad Strossmayerovým náměstím, blízko kostela sv. Antonína z Padovy. Jednou jsem šla kolem a vidím, že dveře do kostela jsou otevřené. Vešla jsem dovnitř, i když jsem šla z nákupu. Nejdřív jsem se zadívala na sochu Panny Marie „v jeskyni“ a zavzpomínala na Vánoce. A v duchu jako bych slyšela její: Tam! Otočila jsem se a došla zvolna k oltáři, na němž je krásná socha Srdce Ježíšova. Z jeho očí mě naplňovalo dobro. Tam začalo mé obrácení – přímo u Srdce Ježíšova. A v něm setrvávám dodnes.

Svěřila jste se dceři?

Niterné myšlenky je obtížné sdělovat. Mlčela jsem. Ale dcera tušila a snad i chtěla pomoci. Opatrně ke mně přišla a pomalounku říkala: „Maminko, nebylo by už načase, aby ses též dala pokřtít?“ Citlivá, ale jasná pobídka. Odpověděla jsem: „Počkej, já vím…“ Pochopila a tiše se vzdálila. Tady debaty, rozumování, spekulace nejsou vhodné, tady už působí a vede Bůh. A pomáhá modlitba. Každé rozhodnutí jsem brala odpovědně. Od odchodu do armády jsem svůj život měla postavený na své vůli a odpovědnosti. Nevěděla jsem, že Bůh je nad vším mým rozhodováním a konáním. Až teď jsem poznávala jeho vliv, vábení a vlastní nerozhodnost, nedokonalost. Po křtu jsem však toužila, věřila jsem všemu, co jsem viděla a slyšela v kostele, jak mi radil kněz Jiří Reinsberg. Nemohla jsem ale uvěřit v proměňování chleba a vína v Tělo a Krev Kristovu. Sledovala jsem lidi, jak přijímají hostii. „Proč já nemůžu věřit?“ ptala jsem se. Trápilo mě to. Prosila jsem Ježíše, ať mi tu víru dá. Když mlčel, šla jsem k Panně Marii. A ona pomohla. Uvěřila jsem.

Šla jste pak za P. Jiřím Reinsbergem se žádostí o křest podruhé…

Ano. Ale o křest jsem prosila, ne žádala. Bylo to asi v listopadu a já prosila: „Neodkládejte to, chtěla bych Vánoce prožívat s vámi…“ Křest se stal a zůstává nejvýznamnější událostí mého života, největším Božím darem. Na začátku jste se ptala na Boží vedení – vrátím se k tomu. Bůh mě vždy sledoval. Nesmírně trpělivě čekal, až se k němu obrátím. I mně přece dal svobodnou vůli a viděl mé bloudění, pády, bolesti. A pak, v jím stanovený čas, použil plod mého hříchu – moji dceru – jako prostředek k obrácení. Přivedl mě ke křtu, k cíli, který zároveň učinil začátkem mého života s ním. Jiří Reinsberg mi dal první knihu: Plná slávy od Bruce Marshalla. Udiveně jsem shledávala, že existuje „jiný druh myšlení“. Chtěla jsem poznávat Boha a vědět, jak a kam mě směruje. To lze od Boha dostat, když se mu odevzdám. Následovaly další knihy, které mě seznámily s různými spiritualitami. Nicméně jsem celá léta žila asi tak, jak žijí jezuité, v ustavičné činnosti s Bohem v srdci, se srdcem v Srdci. Tak mě nakonec Bůh přivedl ke sv. Ignáci, k Ježíšovým tovaryšům.

Vidím, že máte i archiv výstřižků z Katolického týdeníku…

Co mě zaujme, si vystřihnu. I tak mě Bůh vede. Před čtyřmi lety jsem takto zachytila homilie P. Michala Altrichtra. Zcela mi vyjevily i mé niterné vnímání času našeho vykoupení. Jeden verš z jeho poezie zní: „Vše začalo v srdci / které si nevědělo rady / a chtělo přesto jít dál.“ Vnímám, že lidské chtění je nezbytné, protože Bůh dal člověku svobodnou vůli. Může se tedy svobodně rozhodnout pro dobro a zlo. Bůh ho neznásilní. A nejvíce touží po lásce lidského srdce. Miluje-li člověk opravdu Boha a Ježíše, v němž se nám zjevil, nemůže konat a ani nekoná zlo. Tak rozumím i často citovaným slovům Augustinovým: „Miluj! A čiň, co chceš.“ Už i tento světec je zobrazován, jak v ruce nese Srdce hořící plamínkem…

ZDENKA MARSÍNOVÁ, krátce provdaná Zahrádková (*1933 v Ostravě). Absolvovala obchodní-hospodářskou školu v Ostravě, základní vojenský výcvik a poddůstojnickou školu v Žamberku, přípravnou leteckou školu v Dolním Kubíně na Slovensku, leteckou školu v Prostějově a Klecanech. Propuštěná z armády jako politicky nežádoucí major v záloze, rehabilitovaná po roce 1989 jako plukovnice ve výslužbě.