Co máte ráda na Kubě?

Lidé jsou tam velice otevření a vnímaví k potřebám druhých. Pomáhají si mezi sousedy, v rodině, a kdekoli vidí nedostatek.

Jsou v této pořád ještě komunistické zemi lidé citlivější k duchovnímu světu než tady v Česku?

Ano, ale je důležité přesně vysvětlovat pojmy z náboženského slovníku katolické církve. Kubánci mají velkou úctu ke své patronce – Panně Marii z El Cobre. Učení církve však vnímají spíše na rozumové úrovni, do života je aplikují už méně.

Jaké jsou tedy hlavní výzvy pro vaši pastoraci?

Skoro všichni Kubánci tvrdí, že jsou věřící. Na internetu najdete, že 60 % země se hlásí ke katolictví, 20 % k protestantským církvím a o něco menší podíl k africkým náboženstvím. To jsou ale jen přibližné počty, protože jim nevadí být zároveň katolíky a věřit africkým náboženstvím. Příkladem může být slovo „svatý“. My mluvíme o těch, kteří jsou svatořečení, pro ně je „svatý“ ten, kdo prošel iniciací do afrických náboženství. A především: kostely na Kubě zejí prázdnotou, málokterá rodina tam přichází pravidelně.

V jakém stavu je dílo salesiánek na Kubě? Před nástupem castrovské diktatury jste tam měly řadu škol…

My sestry salesiánky máme na Kubě tradici delší než sto let. První sestry přišly do Camagüey 7. prosince 1921 a hned začaly zakládat školy. Po převratu v roce 1961 musela většina sester odjet. Výjimku nakonec dostala komunita starých sester v Havaně. Jedna z nich byla upoutána na lůžku, a když je přišli vystěhovat, zjistili, že by jim zemřela na cestě. Čtyři odvážné sestry řekly, že tam zůstanou a budou ji opatrovat, čímž zachránily kontinuitu naší přítomnosti v této zemi.

A jak to bylo dál?

V 80. letech mohly přijít další sestry a založila se komunita v Camagüey, kde teď působím. Posléze se přidaly komunity v Manguito a Manzanillo. Pokračujeme v pastoraci dětí a mládeže, akorát nemůžeme provozovat školy. V Havaně ale máme hlídací koutek pro osmdesát dětí od dvou do pěti let. V ostatních komunitách se podílíme na životě farností, evangelizujeme na vesnicích, vedeme kroužky a oratoř.

Jak vypadá oratoř na kubánský způsob?

Zvu k nám všechny děti, které si hrají okolo našeho domu. V sobotu máme hry pro děti prvního stupně (od pěti do dvanácti let) a v neděli pro ty druhého stupně. Děti k nám většinou přijdou na hry a pak se dozvědí, že mohou pokračovat na náboženství. Na závěr dne pro ně máme „slůvko“ a dáváme jim svačinku. Jsme samozřejmě v kontaktu i s rodiči, kteří dávají souhlas s účastí dětí na mších a katechezích. Na Kubě jsem se nesetkala s nikým, kdo by byl proti přípravě na první svaté přijímání. Ostatně skoro všechny děti jsou pokřtěné. Do kostela s rodiči ovšem chodí zhruba dvě děti z padesáti, které navštěvují naše středisko.

Daří se vám pracovat i s náctiletými?

Máme spolčo adolescentů, s nimiž vyrážíme na výlety nebo se zapojí do aktivit na diecézní úrovni. Jenže posléze se vytrácejí. V místní mentalitě je totiž na prvním místě škola a aktivity s ní spojené. Žáci zde od nejútlejšího věku žijí v atmosféře srovnávání se s druhými a tlačí se na nejlepší výsledky. Na vzdělání si velmi zakládají. Neustále tedy slýcháme vysvětlení, že on či ona se musí učit.

V čem tedy vidíte naději pro církev na Kubě?

V tom, že lidi jsou tam víře velmi otevření, zvlášť když se dostávají do těžkých životních situací. Najednou si vzpomenou, že Panna Maria a Pán Bůh jim mohou dát sílu a naději, pomoci jim. Takže se pak přibližují k církvi, nebo se aspoň přiblíží k nám a chtějí se s námi bavit. My jako sestry už pouhou přítomností na ulici cítíme, že jsme pro zdejší lidi znamením, mají k nám důvěru a chodí si pro požehnání.

Jak na atmosféru ve společnosti dopadá migrace?

To je palčivý problém a největší bolest současné Kuby. Mladá a střední generace chybí, protože se skoro všichni snaží odejít. 90 % kubánských účastníků Světových dnů mládeže v Portugalsku už zůstalo v Evropě.

A jak to dopadá na rodinné soužití?

Pokud všichni zůstanou na Kubě, je ekonomická situace pro rodinu složitá. Pokud se ale rozdělí, nastupují zase morální těžkosti a často úplný rozpad rodiny. Model nejužší rodiny – rodiče a děti – už na Kubě moc nefunguje. Hlásí se spíš k tomu, že jsou velká rodina bratranců a sestřenic. Těžko se v tom člověk orientuje. Zeptám se dítěte, kolik má sourozenců, a slyším, že ze strany maminky tři a ze strany tatínka má další sourozence jinde. Když se chce úzká rodina udržet pohromadě, snaží se současně emigrovat. A to není snadné. Obvykle totiž odejde jeden rodič, pak druhý a děti čekají u prarodičů, než je táta s mámou vyzvednou. Jde o pasy, ale také o peníze. Někdy to trvá i roky. Velmi záleží, kam rodina odchází. Kdo prokáže, že je potomek Španělů, může si vyřídit španělské občanství. To je výhra, protože pak může vycestovat celá rodina.

Když odejde jeden člen, dejme tomu otec, může se pak za rodinou vracet?

Záleží, za jakých okolností odešel. Měl-li při odchodu vyřízenou pracovní smlouvu v zahraničí, vracet se může. Cestování je ovšem hodně drahé, takže zpět na Kubu cestují jen peníze. Často odcházejí třeba lékaři a ti to mají složitější. Stát jim povolí odejít, ale musí podepsat, že se vrátí. Když to nerespektují, nesmí domů zajet ani na návštěvu.

Když zůstává prázdné místo po jednom z rodičů, nebo dokonce po obou, projevuje se to u dětí v chápání Boha jako Otce nebo Panny Marie jako naší matky?

Máte pravdu, je to složité. Nelze pak v katechezi přirovnávat Boha k tatínkovi. Spíše mluvit o vztazích, které děti skutečně prožívají. Raději se jim snažím Boha přibližovat jako toho, který je náš velký přítel a nikdy se nám neoddálí. Bůh nám může být stále nablízku.

Jak se Kuba změnila za roky, kdy tam žijete?

Na Kubě působím dvanáct let. Hodně se změnila právě vysokým procentem emigrace. Je to vidět už ve školách: emigrují nejen děti, ale i rodiče, tedy učitelé. Není snadné zabezpečit vyučování všech předmětů. Odešlo i mnoho lékařů. V kostele zůstali starší lidé, o něž se nemá kdo postarat, ale církev se na ně snaží myslet. Přímo v Camagüey jsou Milosrdní bratři, kteří spravují Dům pokojného stáří. Další postavilo biskupství ve spolupráci se státem. O staré lidi se starají také sestry sv. Kamila de Lellis. Starým lidem nestačí důchod, aby pokryli veškeré potřeby, a tak se snaží všelijak přeprodávat věci nebo nabízet služby, třeba čistit hrnce, aby si mohli vydělat peníze na jídlo. Hodně starších lidí je takhle zapojených do různých prací a pokojné stáří to moc nepřipomíná.

Když se pohybujete po Camagüey, je dědictví bratrů Castrových stále viditelné? Je to kult, který dosud přetrvává, i když je prezidentem někdo jiný?

Camagüey je město, které má hodně hlubokou křesťanskou tradici. O Praze se říká, že je městem sta věží, a Camagüey je město kostelů. Běžný turista vnímá spíše tohle, protože všechny kostely jsou po celý den otevřené. Turistická centra jsou díky členství v UNESCO relativně opravená, i když některé domy jsou zvenčí spíše namalované než skutečně opravené. Kubánci jsou na své prostředí velmi hrdí a dbají na svou prezentaci. Hezky se oblékají, i kdyby měli pouze jediné oblečení. Kousek dál od centra ale už přichází kontrast a chudoba je zde vidět více. A co se týče ideologie, v poslední době některé transparenty ubyly, ovšem na různá hesla samozřejmě narazíte pořád.

Klíčem k evangelizaci často byla inkulturace do místního prostředí. Zřejmě jste si nevystačila jen s českými nebo italskými zkušenostmi. Je ale něco, co jste si přivezla z Mladé Boleslavi a funguje to i v Karibiku?

V pedagogické práci fungují různé hry nebo hudba. Předem jsem si však nedokázala představit, jak se žije katolická víra na Kubě. Na počátku jsem měla tendenci ji srovnávat se zkušenostmi z Československa. To ale nefunguje.

Představujete si někdy, co by dělal Don Bosco v Camagüey?

Často o tom hodně přemýšlím, protože mezi námi už nejsou žádné kubánské sestry. Všechny jsme cizinky, misionářky – dvě Polky, dvě z Chile, tři Španělky a z ostatních zemí jsme zastoupeny po jedné. Prakticky každá přichází s vlastním balíčkem zkušeností. Záleží na tom, jak se sejdeme v komunitě a jak dokážeme mezi sebou sdílet naše vize v pastoraci a v konkrétní situaci, v níž jsme. Není to tedy tak, že jsme salesiánky, a tak to vidíme všechny stejně. Každá je z jiného prostředí a musíme najít to společné, abychom mohly odpovědět na potřeby prostředí, které je pro nás všechny nové. Nemáme tam nikoho, kdo by nám řekl: je to takhle a takhle.

Kam vás a vaši komunitu právě teď vede Don Bosco?

Jako on chápeme důležitost založení oratoře, kde aplikujeme prvotní přístup. Mladý člověk musí být milován, aby mohl sám růst. Myslím, že to je to úplně nejzákladnější: s kýmkoli se potkáme, je třeba, aby cítil, že jsme tam pro něj, aby cítil, že ho máme rádi. To je nejdůležitější. Jak se potom vše rozvíjí, je už druhotné. Prvotní je, že mladí musí vnímat, že chceme jejich dobro. A že nám záleží na tom, aby se cítili být přijatí a věděli, že jim chceme pomoci, aby v životě dokázali být dobrými lidmi a křesťany. 

OLGA LANDROVÁ FMA je řeholnice z kongregace Dcer Panny Marie Pomocnice – salesiánek. Narodila se v Mladé Boleslavi a po gymnáziu vystudovala dálkově hru na klavír na konzervatoři. Prošla tajnou salesiánskou pastorací na chaloupkách, její rodiče byli členy Asociace salesiánů spolupracovníků – tatínek vůbec prvním v Česku. Po revoluci vstoupila do řeholní formace. Před odjezdem na misie působila v Hradci Králové a Plzni.