Pamatujete si, kolik vás bylo v ročníku bohoslovců a kolik jich nakonec v roce 1976 přijalo kněžské svěcení?

V prvním ročníku nás bylo přes třicet a dvacet šest potom bylo vysvěcených.

Studoval jste teologii v době hluboké totality, kdy jste byli pod neustálým dohledem komunistického režimu. Nač jste si museli jako bohoslovci dávat pozor?

Dozor státní moci se netýkal ani tolik bohoslovců jako představených semináře a vyučujících. Ti museli snášet velké politické tlaky.

Byli jste silným ročníkem. Stal se ještě někdo z vašich spolužáků biskupem?

Našemu ročníku se prý v devadesátých letech říkalo „biskupský“, protože spolužáci Josef Kajnek a Václav Malý byli také jmenováni biskupy.

Do kněžského semináře v Litoměřicích jste se vrátil (1982–1990) jako prefekt, později rektor. Kolik tam tehdy bylo bohoslovců a kolik jich je v seminářích nyní?

Když jsem byl rektorem, nesl jsem odpovědnost za 270 bohoslovců ze všech diecézí – a právě v této pozici jsem si užil výslechy, tlaky ze všech stran a mnoho bezesných nocí. V současnosti se v Olomouci, Praze a Římě připravuje na kněžství 37 bohoslovců.

Když jste přijímal ve 43 letech biskupské svěcení, byl jste v historii brněnské diecéze čtvrtý nejmladší. Nejmladším byl biskup Huyn, kterému bylo 36. Je pro biskupskou službu mládí výhodou, či nevýhodou?

Asi jak v čem. Mladý má více energie a nebojí se vydávat cestami, kterými ještě nikdo nešel. Starší má zase více zkušeností.

Na Petrov jste přišel začátkem roku 1990, když tam biskup už mnoho let nebyl. Jak tehdy biskupství vypadalo? Mám na mysli stav budovy.

Uvedu jeden příklad za všechny. Na celém biskupství byly jen dvě telefonní linky a první počítač jsme pořídili až koncem roku 1990. Jinak jsme ťukali do psacích strojů. A stav elektrických rozvodů byl takový, že když sestry zapnuly mandl, vyhodily pojistky v celém objektu. Katedrála a všechny přilehlé budovy na Petrově postupně prošly celkovou rekonstrukcí, některé opakovaně.

Kolik mělo biskupství tehdy zaměstnanců a oddělení na rozdíl od dneška?

Při mém příchodu na Petrov biskupství zaměstnávalo čtyři laiky a o odděleních nemohla být řeč. Dnes v různých odborech, odděleních a centrech pracuje kolem 150 osob.

Začínal jste vlastně od nuly. Nebyl nikdo, kdo by vám poradil, co dělat, jak diecézi vést. Bylo to těžké?

Snadné to nebylo. Dnes už si to asi nikdo nedokáže ani představit. Do služby biskupa jsem nastupoval po osmnácti letech sedisvakance (neobsazeného stolce – pozn. red.) a v budování biskupského úřadu nebylo na co navázat. K tomu jsem se stal biskupem ve zlomové době, v novém politickém a společenském nastavení.

Jel jste někam na zkušenou nebo pro radu?

Jezdil jsem na zkušenou do zahraničí. Poznal jsem několik administrativně nedostižných německých diecézí. V naší zemi to bylo všude téměř stejné – na startu.

Za vašeho působení se v Brně podařilo vybudovat Diecézní muzeum, knihovnu, církevní archiv, centrum pro rodinu a sociální péči, Charitu, církevní školy… Jak rychle se biskupství rozrůstalo?

Začínalo se hned zkraje devadesátých let. Instituce, které zmiňujete, i mnohé další byly zakládány postupně. Velmi důležité a ne vždy jednoduché bylo najít vhodné osoby do vedoucích pozic.

Co pro vás bylo v prvním desetiletí biskupské služby nejtěžší?

Je známá věc, že biskup musí být kazatelem a pastýřem, ale také úředníkem a manažerem. Musí nějak zvládnout všechno, i když principy práce jsou rozdílné a nalézání míry obtížné. Při řešení všech těch technických, organizačních i rozhodovacích věcí bylo těžké zůstávat pastýřem. Komplikované bylo také řešení otázky tajné církve, která byla právě v brněnské diecézi velmi rozsáhlá.

V čem se tehdejší doba oproti dnešku nejvíce liší v otázce pastorace nebo financí?

Pastorace se musela v nových podmínkách nově nastavit a napřít všechny síly, aby se vůbec „vlak rozjel“. Stálo to velké množství energie. Dnes už je to samozřejmost. Vlak jede a na trase se mu nastavují nové směry a kategorie. Hodně jsme využívali pomoc dárců ze zahraničí, kterou nám zprostředkovávaly organizace Kirche in Not, Renovabis a další. Děkuji jim za velkou pomoc. Bez nich bychom nemohli opravovat kostely, posílat kněze na zahraniční studia a stáže a pouštět se do mnoha věcí.

Co dalšího se za těch několik desetiletí změnilo?

Je lepší dívat se dopředu a moc se neohlížet. Pokud nyní bilancuji, pak především proto, že je to důvod k vděčnosti a díkům. A také abychom nezapomněli. Křesťané už nejsou diskriminováni, mohou působit na vedoucích místech – i v politice. Z naší země odešla cizí armáda, církev řídí biskupové, ne státní tajemníci. Máme svobodu projevu, podnikání i cestování bez ponižujících žádostí, výslechů, hlášení. Kdo z nás by si tehdy představil, že může jet svobodně do Říma nebo Svaté země? Že máme u nás nuncia a že papeže můžeme bez problémů pravidelně vídat v televizi? Samozřejmé není ani to, že se nemusí tajně šířit katolické knihy přepisované přes deset kopíráků, že se stavějí nové kostely a kaple, zřizují nové církevní školy. Možná za to vše Bohu málo děkujeme.

Dnes už možná jen málokdo ví, že Noc kostelů se dostala do naší země díky vaší podpoře. Jak se to přihodilo?

Noc kostelů se k nám přenesla z Rakouska. S nápadem uspořádat tuto akci v brněnské diecézi za mnou přišli z pastoračního střediska. Nápad se mi líbil, a tak jsem vyslal několik zaměstnanců biskupství na zkušenou do Vídně. První ročník jsme připravovali na 29. května 2009. Oslovil jsem ostatní biskupy u nás, ale odvahu tehdy našel jen plzeňský biskup František Radkovský. Do dalšího ročníku o rok později už vstoupily všechny české a moravské diecéze. Dnes patří Noc kostelů k nejnavštěvovanějším akcím u nás.

Ve své službě jste hodně cestoval. Kam nejdál jste se jako biskup podíval?

Třikrát jsem navštívil Jižní Ameriku, opakovaně tu Severní. Byl jsem rovněž v Africe a Asii.

Měl jste prostor tyto země poznat trochu více i jako turista?

Naštěstí ano a bylo to velmi zajímavé. V poslední době třídím vše, co se mi za těch více než třicet let nahromadilo v zásuvkách a skříních, a našel jsem mj. deníky, které jsem si na těch vzdálenějších cestách psal. Ožily mi tak v paměti již zasunuté vzpomínky na vzácná setkání, na někdy až nebezpečně dobrodružné příhody a mnohé další nezapomenutelné chvíle.

Kde se vám nejvíce líbilo, co byla největší exotika?

Zcela jistě cestování po Japonsku a Brazílii.

Je pravda, že jste navštívil i americkou vojenskou základnu?

Ano, bylo to v roce 1995, kdy se u nás zvažovalo založení duchovní služby v armádě. V doprovodu Mons. Josefa Šupy, který tehdy působil jako vojenský kaplan u amerického letectva a sbíral zkušenosti v USA, jsme navštívili několik základen US Army. Byli jsme v Pentagonu, na základně US Air Force, kde jsem seděl v bojovém letadle F16, a na základně US Navy jsem prošel ponorkou a také mateřskou letadlovou lodí, jejíž běžnou součástí je kaple. Ostatně kaple nebo kostel byly na každé vojenské základně. U nás bylo ještě několik let po pádu komunistické totality něco takového naprosto nepředstavitelné.

Stal se vojenským kaplanem také někdo z brněnské diecéze?

Ano, bylo jich několik a působili také v zahraničních misích. V letech 1995 až 2010 jsem měl při ČBK na starosti právě duchovní službu v Armádě ČR a několikrát jsem naše kaplany na vojenských misích navštívil – třeba při tehdejších bojích v Afghánistánu či v Bosně a Hercegovině. Válka je vždy těžko pochopitelné a bolestné řešení sporných otázek, když je žádná strana není schopná řešit akceptovatelným způsobem.

Z dosavadních čtrnácti brněnských biskupů je pět rodáků z Brna, vy jste se narodil v Bosonohách, což je dnes jedna z brněnských čtvrtí. Jaký máte k jihomoravské metropoli vztah?

V Brně jsem chodil do školy, nastoupil do učení i prvního zaměstnání, fandil jsem na stadionech, prožíval závody na Masarykově okruhu, chodil za kulturou. V Brně mám své lidské i duchovní kořeny, je mým domovem. A fandím všemu zajímavému, co nabízí.

Máte na mysli něco konkrétního?

Je toho hodně, ale abych to odlehčil. Když jsem dal na jaře na Facebook informaci o tom, že Rybářské potřeby U Sumce v Kotlářské ulici mají kromě kompletního sortimentu rybářských potřeb nonstop automat na červy, že výběr je velký a musí potěšit každého rybáře, v jednom z komentářů se objevilo: „Projel jsem celou Evropu a kus Ameriky, ale pokud vím, tohle je fakt jediné místo na světě, kam člověk může přijít ve čtyři ráno a koupit si červy…“ Brno je holt světové.

Ví se o vás, že jste byl aktivní sportovec, a stále zůstáváte sportovním fanouškem. Chodíte i na zápasy brněnské Komety?

Když to jde, velmi rád.

Vydal jste přes dvacet knižních titulů, poslední dva roky vycházejí vaše brožury „Přátelům“, kam vybíráte texty ze svého facebookového profilu. Co vás k tomu přivedlo?

Mnoho lidí, s nimiž se potkávám, Facebook nevyužívá a je jim bližší tištěná forma. Sám jsem první příspěvek na Facebooku zveřejnil až v 77 letech a nejde mi o žádná rekordní čísla sledujících. Každý den se za své známé i neznámé „přátele“ modlím a tím, co jim prostřednictvím sítě vzkazuji, je chci potěšit a povzbudit na jejich každodenní cestě k Bohu. Mnozí z nich neveřejně píšou, svěřují se se svými problémy, žádají o modlitbu. Jsem rád, že mohu i tímto způsobem někomu pomoci a být mu nablízku.

Jak byste chtěl v srpnu oslavit své životní jubileum?

Rád bych za 50 let kněžství a 80 let života poděkoval Bohu při mši svaté ve čtvrtek 20. srpna v 10.00 v brněnské katedrále. Těším se na každého, kdo přijde poděkovat se mnou.

Brněnský biskup VOJTĚCH CIKRLE (* 20. srpna 1946 v Brně-Bosonohách) byl na kněze vysvěcen 27. června 1976. Biskupské svěcení přijal 31. března 1990 z rukou olomouckého arcibiskupa Františka Vaňáka. V letech 1990–2021 vysvětil 252 kněží. Byl hlavním světitelem biskupů Petra Esterky, Pavla Konzbula a spolusvětitelem dalších sedmi biskupů. Patřil mezi ně např. vídeňský arcibiskup Christoph Schönborn nebo arcibiskup Jan Graubner. Posvětil přes padesát novostaveb kostelů a kaplí, nový klášter sester klarisek a několik nových duchovních center. V diecézi udělil svátost biřmování téměř 150 tisícům lidí. V roce 2009 přivítal v Brně Benedikta XVI., prvního papeže, který navštívil brněnskou diecézi.