V knize píšete o průzkumech potvrzujících dlouhodobý pokles počtu lidí, kteří v evropských zemích žijí s církví. Popisujete trend, který může znamenat, že během několika generací křesťané v Evropě prakticky vymizí. Je to tak?

Ano, v Evropě čelíme komplexnímu pohybu, kdy lidé zápasí o víru. Sdělení o Bohu, která slyší v kostelech, se míjí s jejich životem. Někteří se nedokážou srovnat s vírou kvůli obrazu všemohoucího Boha, který dopouští zlo ve světě, pro jiné je překážkou církevní praxe. To, na co jsem chtěl v knize poukázat, je, že všechny ty naznačené důvody jsou pravdivé, ale neměli bychom přehlížet, že kolem nás žije mnoho lidí, kteří si takové otázky vůbec nekladou. Návštěvnost bohoslužeb setrvale klesá od poválečných let. Podobně klesá zájem o svátosti, o angažmá v církvi. A co je ještě podstatnější: vytrácí se povědomí o Bohu jako osobě, k níž mohu mít vztah díky Božímu sebesdělení v Ježíši Kristu. Markantní je to v Německu a Nizozemsku, kde vidíme, jak přes veškeré úsilí církve ovlivnit tento proces se ho nedaří zvrátit.

A to navzdory ambicím Druhého vatikánského koncilu otevřít církev více vanutí Ducha a přiblížit ji současníkům a jejich problémům…

Ano, v Nizozemsku katolická církev bezprostředně po koncilu uspořádala pastorační sněm místní církve. Tamní církev se stala jakýmsi předvojem pokoncilního, modernějšího pojetí církve. Popularitu si získal například tzv. Holandský katechismus (známý pokoncilní katechismus – pozn. red.). Vatikán nicméně brzy vývoj vyhodnotil jako příliš liberální a prostřednictvím jmenování nových biskupů tento trend změnil. Do čela diecézí byli jmenováni konzervativní biskupové a nakonec byly všechny dokumenty vytvořené místním sněmem odloženy. Pozoruhodné na tom je, že celkový trend odklonu od křesťanské víry to nijak neovlivnilo.

Ani liberální šedesátá léta, ani nástup konzervativního vedení v letech sedmdesátých neměly na víru mainstreamu věřících vliv?

Ano – a to mě přivedlo k hlavní myšlence knihy: je-li toto pravda, musíme zásadně korigovat mnohé z našich výpovědí. Vztahy mezi křesťanstvím a kulturou se v dnešní době zásadně proměňují. V Německu vidíme silné vazby mezi křesťanstvím a důrazem na péči o sociální a environmentální otázky. V některých východoevropských zemích zase pozorujeme silné pouto mezi křesťanstvím a posilováním identity. Ale v obou případech si někdy kladu otázku, zda jsou tyto vazby zakořeněné ve víře. Zda se spíš nejedná o využití náboženství k druhotnému účelu, k jeho nenápadné instrumentalizaci. Náboženství už není společným projevem víry, nýbrž určité kultury.

V knize jdete v analýze trendů ještě dál, když píšete, že „zájem o spiritualitu není ani tolik znamením zájmu o Boha, ale spíš o sebetranscendování (sebepřesahování) – v rituálech, při jídle s přáteli, při rekapitulaci dne u sklenky vína nebo při adrenalinové turistice v exotických zemích, ale také v klášterech nebo v meditačních centrech“.

Nechtěl jsem tím kritizovat přínos těchto aktivit pro člověka, avšak minimálně z vědeckého hlediska je žádoucí rozlišovat a podívat se zblízka na to, co se děje. Měl jsem možnost strávit dovolenou poblíž Compostely a potkal jsem mnoho lidí, kteří se na tuto pouť vydali hledat vlastní identitu. Ta stará poutní cesta pro ně byla jakýmsi inspirativním prostředím, na jejímž konci si udělali selfie v kostele sv. Jakuba. Druhou část dovolené jsem strávil ve Fatimě. Tam jsem se setkal s úplně jinou atmosférou, zaměřenou na Ježíše Krista. Opakuji, vydat se na pouť do Santiaga de Compostela není nic laciného, ale bylo by vůči mnoha těm lidem nefér, kdybychom je jen proto nazývali hledajícími či vlastně věřícími křesťany.

To je, tuším, důvod, proč si v knize kladete provokativní otázku, zda jsme ještě vůbec schopni či ochotni prožívat Boha jako garanta štěstí, záchrany, spásy.

Ano, odvaha položit si takové otázky činí naše úvahy realističtějšími. Chrání nás před zklamáním z nereálných očekávání. Mockrát jsme se s kněžími a pastory dostali k tomu, že nám lidé děkují za krásnou vánoční bohoslužbu, posílají děkovné pohlednice za křestní obřad, ale pak už je v kostele nevidíme… Nedaří se nám předat evangelní zápal. Je snadné upadnout z toho do deprese nebo cynismu. A jiní kněží a pastoři proto utíkají třeba ke stavebním aktivitám.

Jinak řečeno: naplněný život může existovat i bez vztahu k Bohu?

Ano. Nedávno se mi jeden biskup svěřil, že to zažívá ve vlastní širší rodině. Jeho neteř se ho ptala, co že se slavilo na Boží hod vánoční… Zkrátka není jiné cesty, než přijmout situaci, jaká je. To je první krok.

Tento pohled, věřím, ulehčí práci mnoha učitelkám náboženství, animátorům a vedoucím křesťanských skupin, nemluvě o kněžích. Může být osvobozující, když si přiznáme, že řídnoucí počty věřících nejsou naše chyba.

Přesně tak. Podívejme se na ty, kdo mají dobrou vůli, na zapálené služebníky evangelia, kteří čelí klesající „rezonanci“ jejich úsilí. Je přece přirozené očekávat ovoce naší práce. Odlišná společenská atmosféra není ničí chybou. Neznamená to ovšem, že je v církvi všechno v pořádku. Není pochyb, že máme v církevních řadách lidi pohodlné, líné přemýšlet, co se děje, když tolik pastoračního úsilí nikam nevede.

A co je tím dalším krokem?

Vzít vážně lidskou důstojnost a svobodu. Ta je jedním z největších Božích obdarování člověka. Bůh nezamýšlel stvořit loutky. Můj podnět do této diskuse je úvaha, že milující Bůh miluje stejně věřící i nevěřící, všem dává svobodu se na něho s vírou obracet, či s ním v životě nepočítat. A tedy i nevěřící mohou prožít naplněný život. Víra v Boha je naše svobodná volba. Kdyby neexistovala alternativa, nebyla by ani možnost volby.

Právě tohle pochopit a přijmout je možná klíčové pro hlubší porozumění dnešní době a naší roli, chceme-li s druhými sdílet víru…

Určitě! Řekl bych, že je-li život bez Boha označován za nedostatečný sám o sobě, nebo dokonce za hříšný, víra se nikdy nezbaví pokušení instrumentalizace. Ne-nutný Bůh má s člověkem jedno společné: chce být milován pro sebe samého. Uvedu příklad: Měl jsem možnost pokřtít velký počet dětí. Je to úžasný zážitek, zejména když se přijetím prvního dítěte stává z manželství rodina. Je to mnohem existenciálnější okamžik než samotná svatba. Vždy kladu rodičům a vlastně i sobě otázku, co doopravdy od církve očekávají. Je to požehnání? Vstupní rituál do života? Někdy hraje roli výběr modliteb, jindy vhodné oblečení. Každý křest začíná těmi známými otázkami a často se v nich rodiče neorientují – a přece děti křtím s důvěrou, že Bůh dá novorozenci hojnost požehnání. Prosím Boha, aby byl s tou rodinou, i když možná do kostela moc často nezavítají. Církev tu není od toho, aby lidi soudila, ale abychom se obraceli k Bohu za všechny lidi. Církev by měla být prodchnuta otevřeností, jako je otevřený a velkorysý Bůh.

Od čeho je tedy třeba vyjít, chceme-li brát vážně Ježíšovu výzvu, abychom šířili evangelium?

Každá nová evangelizace se musí opírat o původní evangelní pokoru a o vědomí, že druzí jdou životem úplně jinou cestou. Připusťme, že mezi naším světem a světem nevěřících či lidí indiferentních je prázdný prostor a dost dobře nevíme, jak ho překlenout. Jediné, co můžeme, je zkoušet to s důvěrou v Boha.

A s pokorou, že jedná on, ne my.

To chce ovšem velkou důvěru vyvěrající ze vztahu k Bohu. Oporou pro víru dnes není ani tradice, ani křesťanská kultura, jen prožitek víry. Dalším, třetím krokem je vrátit se ke svým vlastním motivacím. Možná jsou zastřené, možná se během let proměnily. Víra se nevytrácí, mění se způsoby, jak se projevuje v našem životě i ve společnosti. Mám důvěru v onu tzv. kreativní minoritu, musím se ovšem ptát – i sám sebe – zda dokážeme sdílet svou radost z Boha.

To je velmi přímá otázka… A stejně přímočaře ve vaší knize varujete před pokušením zabarikádovat se uvnitř církve a starat se jen o její udržení.

Izolování se od společnosti není možné. Jistě nelze vše akceptovat, ale chceme-li rozlišovat, co je dobré a co ne, musíme se setkávat a spolupracovat s druhými, jak nás nabádá Druhý vatikánský koncil. Podobně nás koncil povzbuzuje, abychom se zabývali těžkostmi druhých. „Klerikální sebeúdržba“ je cestou špatným směrem.

S jakými reakcemi se vaše kniha setkala?

Asi nejvíc mne potěšila odezva kněží a pastorů, kteří bez ohledu na to, zda pracují v katolickém nebo protestantském prostředí, ocenili pojmenování problémů, s nimiž zápasí. Upřímně řečeno, pro tyto kruhy jsem knížku psal. Víc jsem se obával, jak zareagují kolegové z univerzitního prostředí. Psát populárněodborně, a přitom hledat východiska za hranicí sociologie je z odborného hlediska riskantní. Uklidňoval jsem se tím, že kniha snad nevzbudí zájem odborné komunity, a kdybych přece jen musel opustit univerzitu, uživím se jako farář. Kniha nakonec vzbudila pozitivní ohlasy i mezi kolegy akademiky. O lecčems jsme vedli diskuse, ale tu analytickou část nezpochybnil nikdo. 

JAN LOFFELD (*1975) je německý katolický kněz a profesor pastorální teologie na Fakultě katolické teologie Tilburgské univerzity při univerzitě v Utrechtu (Nizozemsko). Teologii studoval na univerzitě v Münsteru a na Gregoriánské univerzitě v Římě. Doktorát získal na univerzitě v Erfurtu. Je poradcem Pastorační komise Německé biskupské konference. V minulém roce vyšla česky jeho široce citovaná studie pod názvem Když Bůh nikomu nechybí (vydal Portál). Byl také hostem debatní platformy Dominikánská 8 (online na Youtube a jinde).