Bachovy Pašije nezvykle vyprávíte divadelní formou. Divákům, kteří už znají vaši Rybovku, to ale tak zvláštní připadat nebude. Hrajete je dokonce na stejném místě.

„Kouzelnou Rybovku“ hrajeme od roku 2021 a byl to první projekt, k němuž mě přizval FOK. Jeho domovskou koncertní síní je kostel sv. Šimona a Judy v Praze, takže jsme už Rybovku dělali tam. Představení se odehrávalo na pódiu v presbytáři, kde je mimochodem spousta obrazů a soch, které jsme je zapojili do scény a „hrály“ s námi. Pak mě FOK oslovil s pozváním udělat podobně Janovy pašije. Nechtěl jsem ale, aby to bylo stejné, a také jsem si přál symbolicky zdůraznit, že vyprávění o Ježíšově narození a o jeho ukřižování jsou dvě části jediného příběhu, který někde začal a někde pokračuje. A tak jsem otočil pohled diváků od oltáře ke kůru a představení se odehrává tam.

Jak si to má představit divák, který kostel sv. Šimona a Judy nezná?

Kůr je nesen třemi barokními oblouky a ty tvoří podklenutý prostor, který představuje určitý pohledový triptych. S tím jsem potom pracoval při vytváření scény. Museli jsme pro ni vybudovat vyvýšené pódium, aby se scéna zvedla a diváci vůbec viděli, co se na ní odehrává. Zároveň jsme v celé šířce kostela zastínili pohled pod kůr dlouhými průsvitnými obrazy z potištěného tylu, které jsou dělené na tři části a představují Jeruzalém, Golgotu a Getsemanskou zahradu. Tyl má tu vlastnost, že když svítíte před něj, je vidět obraz na tylu, ale když za něj, váš pohled jím prostoupí a vy vidíte, co se odehrává v prostoru scény za obrazem. Toho využíváme a umožňuje nám to zasazovat jednotlivé výstupy do oněch tří částí triptychu a tří míst pašijového příběhu.

Takže i osvětlovač musí být vlastně umělec?

Osvětluje Philippe Leforestier, který spolupracuje i na jiných našich projektech. U sv. Šimona a Judy jsou sice nově instalovaná světla, jenže ta míří na opačnou stranu, takže si musíme všechno přivézt a připravit. A i tak se dějí věci. Letos budeme hrát všechna tři představení v podvečer, kdy už bude tma, tudíž prolínání obrazů vyzní technicky a vizuálně lépe. Ale už jsme Pašije hráli i za plného dne. Slunce pronikalo vysokými okny do prostoru kostela a vytvořilo pozoruhodný efekt. Paprsek světla se dotkl jedné ze soch a zpřítomnil ji v pašijovém vyprávění. Pochybuju, že by to někdo z nás udělal lépe. Jako u Rybovky, i tady kostel v ten okamžik hrál s námi.

Hudební spolupráce se tentokrát ujal soubor historické hudby Musica Florea. Zakomponoval jste do scény i muzikanty?

Hudebníci sedí na vlastním zlehka zvýšeném pódiu, takže je diváci vidí, avšak příběh se odehrává nad nimi, v úrovni jejich ramen. Jen herci, sbor a sólisté se pohybují na vyvýšených bocích jeviště, a pro diváky jsou tak více přítomní. Nejsem žádný velký hudební odborník, ale podle mě je hudební část odvedená naprosto fenomenálně. Vedoucí souboru Marek Štryncl má duši dobrodruha, absolutní sluch a hudbu cítí jako báseň. Dokáže ji tvarovat tak, aby odpovídala ději. Musica Florea hraje na staré nástroje, jak odpovídá Bachově hudbě, a ty v barokním prostoru kostela znějí překrásně.

Kolik účinkujících se na Pašijích podílí?

Několikačlenný sbor, rozdělený na dvě skupiny, kdy jedna zpívá lid, druhá chór a každý člen má alespoň jeden sólový výstup, potom jsou tu sólisté – Ježíš a Evangelista. Pak herci, respektive role, nesoucí pohyb, středně velký orchestr a samozřejmě technici a všichni tito lidé, bez nichž by představení nebylo možné. Včetně horolezců, protože přes celou šíři kostela – cca 14 metrů – je z balkonů potřeba vynést kolejnici, kde jsou upevněny tylové závěsy.

Kouzelná Rybovka kombinuje živé herce s loutkami. Hrají loutky také v Pašijích?

V Rybovce hrají loutkové ovečky, protože vehnat na scénu živé nešlo a nepodařilo se, ani co jsem si vysnil: aby ohrada s živými ovcemi stála u vchodu do kostela. Nicméně v pozadí scény neustále něco cinká a bečí a pastýři, aby byli i zdálky dobře vidět, mají nasazené nadrozměrné dřevěné masky. Protože jsme chtěli, aby naše Rybovka byla opravdu kouzelná, líbezná, pro rodinného diváka, využíváme v ní loutky všeho možného typu. S Pašijemi je to ovšem trochu jinak.

Tam o kouzlo rodinného představení zřejmě nejde.

A hlavně jsem se ostýchal svěřit roli Krista živému herci. Takže je v představení loutka jediná, a to právě postava Ježíše. Ví se, že už ve středověku existovala tradice vyprávět pašijový příběh za pomoci velké loutkové figury. Jedno takové představení jsem viděl ve španělské Segovii, kde divadelnice Ana Zamora se souborem Nao d’amores vytvořila pomocí dobových textů, hudby a repliky původní poničené loutky volnou rekonstrukci středověkého liturgického obřadu zaznamenaného v kostele San Justo v Kastilii. Její představení doprovázejí hudebníci se starými nástroji a čtyři loutkáři vodí loutku v životní velikosti. Vůbec přitom nejde o dokonalost pohybu ani realističnost scén a ani o to, aby figurína co nejvíc připomínala skutečného člověka. O to se nejednalo ani nám, smyslem je dostat do představení drama i poselství velikonočního příběhu. Kéž by byl výsledek tak silný a působivý, že vám dovolí jednotlivé situace pašijí skutečně prožívat.

Takže v Pašijích máte Krista na scéně, ale nevtělil se do žádného konkrétního člověka?

Ježíšův part zpívá sólista Jaromír Nosek, ale pohyb je na velké loutce, kterou vodí dva loutkáři. Jelikož nejsme v černém divadle, jsou při tom vidět, nesnaží se za loutkou nijak krčit nebo schovávat. Musejí jí držet hlavu, tělo, případně vzít ruku či nohu a podepřít ji vlastním pohybem, když loutka kleká nebo se sklání. Neovládá se úplně lehce, ten pohyb nelze nijak obejít, musí se udělat poctivě a soustředěně. Co je důležité, je, že má loutka otevírací oči. Když pak třeba pomalu skloní hlavu a zavře víčka nebo ji zase pomalu zvedne a zadívá se před sebe do publika – jsou to detaily, jimiž se dá mnohé říct. Hledáme v gestech i jemných pohybech, jak vyjádřit Ježíšovo utrpení či vůbec podstatu pašijí. Když postava Ježíše zrovna promlouvá, respektive zpívá, je sice vidět i sólista, ale svícením zdůrazňujeme loutku. Mezi oběma tím vzniká napětí, jež pomáhá nést příběh.

Vaše Pašije jsou unikátní i v tom, že nezní německy, nýbrž v českém překladu. Proč to?

Využili jsme překlad muzikologa Mirka Očadlíka, který vznikl někdy v 50. letech. Původně jsme však vůbec nevěděli, že něco takového existuje. Bachovy pašije jsou ikonické dílo, všichni muzikanti a hudební nadšenci je znají a všichni také vědí, o čem se v něm zpívá. Ovšem já to neznal, a když jsem si to v němčině pustil, vůbec ničemu jsem nerozuměl a i s textem v ruce jsem se pořád ztrácel. Martin Rudovský, dramaturg FOK, si vzpomněl, že snad kdysi byl i český překlad, a začalo pátrání. Vynořil se kousek Očadlíkova přebásnění a zjistili jsme, že je moc hezké, sice trochu starší češtinou, ale srozumitelné a jazykově krásné, s nádhernými obraty. „Ach, tebe ve tvář bili, ty Kriste Pane milý, tys za nás mučen byl, tys nesl velkou bídu, ty, Pane všeho lidu, ty viníkům jsi odpustil.“ A je to i zpívatelné, což je pro hudebníky zřejmě nejdůležitější. Když jsme dohledali celé znění, byl jsem nadšen, protože najednou jsem před sebou neměl velikonoční hudbu, ale velikonoční příběh…

…který divák může nejen procítit s hudbou, ale i prožít se slovy?

Rozumí, o čem se vypráví, a vnímá hudbu, která je plná příslušných emocí: hněvu, soucitnosti, něhy, strachu, lítosti, naděje. Bach ten příběh odvyprávěl už samotnou hudbou. Chvílemi jsem si až říkal, zda divadelní provedení není trochu navíc, a byl velmi opatrný, abych něco nepřehnal, abych se nesnažil vyplňovat každou vteřinu něčím, co už je přítomno v hudbě. Snažil jsem se ji divadelním provedením jen více zpřítomnit. A věřím, že když lidé přijdou na představení, kterému navíc rozumějí, mohou si Velikonoce prožít hlouběji.

Navíc, jak jsme už zmínili, pašijové hry k evropské tradici patří.

Vzpomínám si, že jsem měl před několika lety v Praze u Nejsvětějšího Salvátora výstavu, s níž jsem do kostela přenesl kus cirkusového, komediantského světa. Někteří lidé z toho byli trochu rozpačití, ale můj kurátor Norbert Schmidt měl úplně jednoduchou odpověď: obrátil se v sakristii k takovým vysokým barokním skříním, co tam mají, ukázal na ně a řekl: „Tady měli jezuité uložené kulisy, když hráli biblické příběhy jako divadlo.“ Takže praxe předvádět velikonoční i jiná biblická vyprávění k baroku patří. Představte si liturgické procesí z Květné neděle. Právě tak začínají naše Pašije: přijíždí Ježíš na oslu. Děje se tak za doprovodu působivé Bachovy předehry, kdy herci vnášejí mezi diváky loutku Ježíše sedícího na oslíku. Sbor a sólisté jej doprovázejí, mávají ratolestmi a vstupují do scény za ním. Procházejí kostelem, otevírají velikonoční příběh a diváci – „přihlížející dav“ – vstupují do tohoto příběhu s nimi.

Co pro vás jako pro režiséra byla největší výzva?

Patrně nejvíc si cením spolupráce s živým orchestrem. Se všelijakými zvuky a ruchy pracuji často, ale živá hudba je nenahraditelná. Příběh je daný. Scénář už je hotový. Bachova hudba také. Nic jsem nemusel domýšlet, nic dotahovat. Vypráví se tu hlasem evangelia, sem tam s reflexí či vyjádřením vnitřního pocitu člověka, který hledá, jak se postavit k tomu, s čím je v Kristově utrpení konfrontován.

Rybovka je divácký hit, chodí na ni i děti. Jak je to ale s Pašijemi?

Na programu FOK se Rybovka vyprodá snad jako první, týdny, možná měsíce dopředu. Vstupenku na Pašije seženete většinou ještě před představením. Když jsem se ptal svých známých, jež jsem na představení zval, přiznávali, že váhali, protože nejsou nábožensky založení a nebylo jim úplně po chuti dívat se na ukřižování – ačkoli nakonec přišli a Pašije se jim líbily. Není to jednoduchý ani veselý příběh. Ani Bachova hudba tu na mnoha místech není tak radostná jako Rybova a lidé se mohou obávat, že bude příliš těžká či vážná na poslech. Je ovšem niterná a pravdivá v tom, co vyjadřuje a o čem vypráví. A kdo si ji zkusí poslechnout, sám zjistí, jak je krásná. 

Křesťané, kteří touží prožít Velikonoce, půjdou nejspíš do kostela a skrze texty, zpěvy, v tichu i v modlitbách, skrze celé to liturgické bohatství se nechají znovu prostoupit velikonočním příběhem. I Bach je ale dobrým vypravěčem a průvodcem těm, kdo touží se do obsahu Velikonoc ponořit hlouběji. V jeho hudbě a textu je ten příběh celý a zve, aby se nad ním člověk zamýšlel. I můj bratr tvrdí, že při představení neusnul a vydržel až do konce. A to bych přál všem, neboť tam, na konci onoho velkého pašijového dramatu, se ocitneme všichni při závěrečném chorálu tak trochu v náruči Boží: „Až znovu zas se probudím, kéž tebe, Pane Bože, zřím. Tvou božskou, svatou, něžnou tvář a kolem ní pak nebes zář. Ty, Bože můj, mne vyslyš a mne ochraňuj a při duši mé věčně stůj!“

MATĚJ FORMAN (*1964) je výtvarník a divadelník, spolu se svým bratrem Petrem a dalšími spolupracovníky v Divadle bratří Formanů tvoří originální projekty a představení (mj. divadelní loď Tajemství na Vltavě nebo aktuální Imaginární krajinu v Trojském pivovaru v Praze). Představení BACH – JANOVY PAŠIJE vzešlo roku 2023 ze spolupráce s FOK. Oratorium Johanna Sebastiana Bacha (premiérované roku 1724) v českém přebásnění Mirka Očadlíka představí Divadlo bratří Formanů spolu se souborem staré hudby Musica Florea v kostele sv. Šimona a Judy v Praze ve třech reprízách, a to na Zelený čtvrtek, Velký pátek a Bílou sobotu – 17., 18. a 19. dubna 2025.